Aida na jihu Čech po dlouhém půlstoletí

Zní to neuvěřitelně, ale je opravdu faktem, že slavná Verdiho opera Aida, patřící mezi nejpopulárnější „trvalky“ světového operního repertoáru, nebyla v Jihočeském divadle uvedena skoro padesát let. Což je fakt, o něčem výmluvně vypovídající. Verdiho Aida je obecněji pokládána za zvláště výpravné dílo, s efektními trumpetami „aidovkami“ na jevišti (ty v Budějovicích nejsou), ale také s mohutným sborem a spoustou statistů. Dílo, inscenované především velkými operními scénami, které jen plní zadání svých diváků: to jest Aida právě s oním kašírovaným Egyptem, jak bývá rádo fixováno v podvědomí. A co je uloženo do podvědomí, s tím se obtížně zápasí.

Ve dvou premiérách, dne 7. a 8. května, Verdiho Aidu uvedla opera Jihočeského divadla v Českých Budějovicích pod taktovkou Maria De Rose a v režii činoherního režiséra Michala Langa. Na velmi funkční, racionálně vytvořené jednoduché scéně Milana Davida, v kostýmech, navržených Tomášem Kyptou. Choreografii, velmi nápaditou, realizoval Béla Kéri Nagy. A ono inscenačně podstatné – Aida roku 2015 na jihu Čech odmítá být kašírovaným Egyptem! Chce ztvárnit dílo pojaté jako antické drama, bez udávání času a místa děje. Bezčasově a nadčasově, jak se praví ve vysvětlení pojetí v přehledně koncipovaném programu k dílu.Poslední uvedení Aidy na českém jihu se datuje roku 1966, titulní roli ztvárnily Eva Valentová a Zdena Kareninová, Radama Jiří Odehnal a tehdejší host z Bratislavy – Jiří Zahradníček, o dva roky později přední sólista Národního divadla v Praze, výtečný zejména v italském repertoáru.

Jak jsme na tom dnes? Můžeme hovořit o Jihočeském divadle jako divadle malém a regionálním? V době exploze elektronických médií není regionálních scén. Za humny Linec s nádherným, moderním divadlem na dosah ruky, mnohem blíž než nejbližší české divadlo v Plzni. Vídeň skoro stejně daleko jako zmíněná Plzeň, k tomu přenosy do kin nejen z proslulé Met, mnoho DVD… Premiéry z Vídně mohu přijímat pravidelně na PC. Kde je potom jakási tradovaná regionálnost?

Hudební nastudování Aidy je v rukou generálního hudebního ředitele opery Jihočeského divadla – pana Maria De Rose. Charakterizuje ho temperament, smysl pro výrazově adekvátně vystižená tempa (krom výjimek, například hodně uspěchaná tempa v dialozích Aidy a Radama ve Vivo assai a Amonasra v duetu s Aidou v Allegru, tenor i baryton zde stíhají tempa věru „nadoraz“…), smysluplně fortově rozvinuté vrcholy. Jeho gesto je dirigentsky dobře čitelné, exaktní, v avizování fermat až vzorné. Zřetelná je také snaha o pianovou dynamiku, kde ale realizace myšlenek a záměrů nejde vždy ruku v ruce s realitou prostoru. Leckterý dobrý záměr od sólistů vyžadovaný se ocitá na hraně markýrace, tedy sice „jakoby“ pian, ale ne prostorově nosných. Nejlépe snaha o piana vycházela u sboru, kdy zejména mužský sbor přednesl ve druhém obrazu ukázněná, od působivého mezza voce po skutečné sborové piano.

Verdiho Aida může být inscenována v Egyptě s pyramidami, ostatně v Káhiře měla svoji premiéru roku 1871, nebo přenesena kamkoli jinam. Námět Aidy je z oněch méně režiséry zavazujících, zde do údajného „bezčasí“, tím také s „nadčasovými“ kostýmy, nebo i do konkrétnější doby. Nic proti ničemu zde nestojí, jen to pro mne ryze osobně zrovna v neobelcantové opeře není něco, čemu zvláště freneticky aplauduji. Ale přes již zmíněný rozšířený obraz, na který jezdí zájezdy do Verony či do Brna, není tohle opravdu podstatou příběhu. Ten je mnohem subtilnější, neokázalý, hlubší, až komorně lyrický. O lásce naplňované a nenaplněné, o lásce vynucované mocenským postavením, o lásce k ženě neprivilegované. Ale také o rozporu lásky muže a ženy, oproti vznešené lásce k vlasti.Tyto podstatné aspekty příběhu byly režisérem dobře vystiženy, ztvárněny, snad jen vnitřní výrazový náboj u pěvců, právě v oněch podstatných vztahových momentech by mohl být méně statický, někdy až neverdiovsky skoro nudný. Režisér pracoval efektivně se sborem, jednak pohybem, jednak exaktními, funkčními obrazci na jevišti, které sbor disciplinovaně vytváří. Nade vším ale stojí neobyčejně talentovaný kvartet baletních umělkyň, jakožto leitmotivu děje, neobyčejně výrazově tvárných a schopných. Světlana Mládková se stává jako Fatum transformací výrazu číslo jedna, z její mimiky a pohybu lze vyčíst víc než z méně zřetelné mimiky tváří hlavních protagonistů! Ona je vlastně s neobyčejnou přesvědčivostí výrazu „tahounem“ zvolené režijní koncepce důmyslného uchopení díla činoherním režisérem Michalem Langem, jehož debut ve světě opery je možno chápat jako úspěšný, neboť zároveň z hudby vycházející. Kreace Fatum, osudu, který prolíná celou operou, je báječně ztvárněna. Bravo nápadité choreografii! Bravo samotnému nápadu!Pěvecké osobnosti, odchované italskou školou bel canta, jsou právě v neobelcantové opeře základem. Nemít nádherné, velké, barevné hlasy právě pro tuto zlatou operní epochu by bylo cosi, co by latiníci označili za contradictio in adjekto. Jihočeské divadlo staví dvě pěvecká obsazení, samozřejmě převážně z hostů, dnes to ani jinak nejde. V prvním obsazení se představila v titulní roli Jana Šrejma Kačírková, jeden z opravdu nejvýraznějších českých sopránových talentů poslední dekády. Tato odchovankyně českobudějovického dětského sboru Jitřenka (pod vedením pana Otakara Dubského, emeritního sólisty opery Jihočeského divadla) je typickým lyrickým typem sopránu, kulatého témbru, s legatem hudebních frází, důslednou pianovou dynamikou. Není nutné, aby Aida byla dramatickým sopránem, v tomto smyslu máme řadu interpretačních dokladů, že u Aidy jde víc o pěvecké uchopení role, které může být lyrické. Jana Šrejma Kačírková je výbornou Aidou lyrického naturelu, zvukově nosná, se suverénním, kulatým vysokým céčkem na vrcholu velké árie u Nilu (No, mai più, non ti vedro), ovládá i lehce nasazené smorzando na áčku ve finále árie.Paolo Lardizzone jako Radames byl objeven Plzní, účinkoval v premiéře plzeňské Aidy, kde brzy poté fascinoval zejména Turiddem i Caniem veristických „dvojčat“ (glosu z této inscenace najdete zde). Paolovi Lardizzonemu prospěl nadčasový kostým bez velikého meče u pasu. Je nádherným spinto tenorem působivé jižní barvy, s lehkou, znělou a suverénní výškou kabinetní ukázky pravého italského „voce di testa“. Ale upozorňuji, což je snad smysl recenze, obdobně jako v Plzni (recenzi Verdiho Aida v Plzni najdete zde), na ne zcela pevnou intonaci ve vstupní árii, kde by neškodila větší sebekontrola v návratu po opojném vysokém béčku do „nevinných“ poloh kolem tónu f, tedy mluvní polohy mnoha tenoristů. Ale neměl by dirigent být prvním, kdo si povšimne a poradí? Právě u tohoto disponovaného pěvce, zřetelně stojícího, dle mého odhadu, na prahu širší kariéry, bych neignoroval tento drobný typ kazu na kráse, při celkově velmi obdivuhodném výkonu. Dvojice Jana Šrejma Kačírková a Paolo Lardizzone se velmi dobře doplňovala, jejich hlasy i představitelské dispozice spolu souzněly, jen vnitřně opravdových emocí bych čekal ve výrazu přece jen trochu více.

Výrazným Amonasrem byl Pavel Klečka, s průbojným, pevným charakterem barytonu, který přesvědčivě zvládá nejvyšší polohy role krásně krytými tóny, ale také přináší diferencovaný výraz pro roli otce i vojevůdce. Obtížná Amneris našla dobrou interpretku v mezzosopránu Alžběty Vomáčkové, pěvecky disponované, adekvátní představitelsky. Technický posun o třídu výše nastane okamžitě s větší dominancí nasazování vyšších poloh více v představě „shora“, ne „z roviny“, což ovlivní blahodárně lehkost i pevnou intonaci vyšších poloh, dostanou víc přirozených alikvotů. Králem egyptským byl Miloš Horák, hlasově příjemně znělým, hlasově voluminózním Ramfisem Roman Vocel. Podobizny všech aktérů bojového vítězství se ve velkém portrétu zobrazují na panelech – Král, Ramfis a Radames – jsou trio lidem oslavovaných vítězů.

Takzvané druhé obsazení druhé premiéry představilo alternantku titulní role Gabrielu Kopperovou. Má příjemně oduševnělý výraz hudby ve tváři, je lyrickou, půvabnou a jevištně sdělnou Aidou. Ale její typ sopránu je pro Aidu již velmi lyrický, vokál „A“ by ve výškách potřeboval více vokálového zaokrouhlení, neutralizace bez pocitu otevřeného vokálu. Zrovna ten „A“ vokál je v tomto zrádný, jeho větším krytím by se hlas stal ve výškách svobodnější.WeiLong Tao je pro Radama adekvátní, hlasově barytonálnější, těžší typ tenoru než pružnější typ hlasu Paola Lardizzoneho. Má řadu velmi pěkných pěveckých  momentů, k nimž ale nepatřil vrchol Nilské scény na áčkách – Sacerdote, io vesto a te – ani piana, do kterých nutí pěvce pan dirigent De Rose (O terra addio, addio valle di pianti).  Celkově vzato, jde však o respektuhodný výkon, ale výrazná kreace Verdiho Otella nebyla dosud pěvcem samým předstižena. V náročné roli Amneris se představila Šárka Hrbáčková, které jsem víc věřil ve výrazu její vztah k Radamovi, vyplýval jí vnitřně z větší míry naléhavosti, přesvědčivosti. Rozsah zvládala solidně až po bé v partu Amneris, vedle Eboli zajisté rozsahově nejrespektovanějšího verdiovského mezzosopránu. Závěr díla na spodním des – Pace t’imploro, pace, pace, pace – by potřeboval trochu výraznější míru znělosti, barvy, což je ale u obou sympatických představitelek Amneris obdobné. Šárka Hrbáčková onomu spodnímu tónu des v epilogu pomohla větší sugestivitou výrazu. Pěvecky i herecky pevný Amonasro Alexandra Beně je především poníženým vojevůdcem, jenž prahne po pomstě, ne tolik již nachází výraz struny milujícího otce. Jeho pěvecký výraz je sympaticky doslova nabit silnou expresí. Králem egyptským byl v druhém večeru pěvecky jistý František Brantalík, Miloš Horák přešel ve druhém obsazení z role Krále egyptského na Ramfise. Oba Poslové, ať premiérový Aleš Voráček, nebo Josef Falta, vytvořili závažnou plochu pro ostrý zlom děje ve chtění války, jejich role dostala režií zvláštní závažnost, jaká nebývá. Příjemnými, kulatě znějícími tóny v pěkné vazbě legata obdařila svoji Kněžku na premiéře Vladimíra Malá.

Hra orchestru prodělala od generálních zkoušek po premiéru takovou progresi, jakou jsem dosud nikdy a nikde nezaznamenal. Jen v předehře Andante mossa v jemném polyfonním předivu by se mohlo postoupit v míře exaktnosti intonace ještě o kousíček výš. Byť oproti veřejné generálce byl citelný pozitivní posun. Profesionálním měřítkem vzato, s Lincem za zády, toto není ode mne nikterak přísně slyšeno.

Velmi kompaktně a zvukově přesvědčivě působil sbor v nastudování mladého sbormistra Martina Veselého. Jen tenorová skupina, obnažena v polyfonii, by chtěla trochu posílit, aby její homogenita byla jako u jiných hlasových skupin. Sbor se vlivem režiséra dostal do nezvyklého pohybu, řady velmi dynamických jevištních akcí, jako jsem snad dosud u českobudějovického operního sboru neviděl. Obstál dobře. Bravo!

Obě představení byla zcela vyprodána. U premiéry to tak bývá, ale u druhé málokdy. Aida, vzdor „bezčasí“ a „nadčasovosti“, zafungovala jistě podle přání inscenátorů. Do konce června však již repríza nebude, což je trochu překvapivé.

Jak je vše inscenačně jdoucí proti tradicím až komicky rozporuplné, mi ukázal zarputilý a vzrušený hlasitý spor starší dvojice před divadlem: „Ale já ti tvrdím, že Aida má umřít v hrobce v pyramidě, tohle byl přece nesmysl…“ Kupodivu pro mne pána dost pozlobilo, že jeho osobní fikce závěru Aidy se mu nenaplnila… „Fatum est series causarum!“ 

Giuseppe Verdi:
Aida
Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose
Režie: Michal Lang
Scéna: Milan David
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Béla Kéri Nagy
Orchestr, sbor a balet Jihočeského divadla
Premiéry 7. a 8. května 2015 Dům kultury Metropol České Budějovice

Aida – Jana Šrejma Kačírková / Gabriela Kopperová
Radames – Paolo Lardizzone / WeiLong Tao
Amneris – Alžběta Vomáčková / Šárka Hrbáčková
Ramfis – Roman Vocel / Miloš Horák
Amonasro – Pavel Klečka / Alexandr Beň
Král egyptský – Miloš Horák / František Brantalík
Kněžka – Iva Hošpesová / Vladimíra Malá
Posel – Aleš Voráček / Josef Falta
Fatum – Světlana Mládková

www.jihoceskedivadlo.cz

Foto JD České Budějovice / Michal Siroň