Bajadéra poprvé v Praze

Marcela Benoniová, 22.11.2014 21:45

Balet La Bayadère je premiérovým titulem nové sezony baletního souboru Národního divadla a je zároveň premiérou na pražské scéně v její historii. Před mnoha lety, v roce 1974, byl ve Státní opeře (tehdy ve Smetanově divadle) uveden známý druhý akt Království stínů, který bývá na baletních jevištích velmi populární. Spolu s částí baletu Paquita jej nastudoval Boris Bregvadze, ruský pedagog a baletní mistr z tehdejšího Leningradu. Šéf Baletu Národního divadla, Petr Zuska, pozval k nynějšímu nastudování choreografa Javiera Torrese, který v Praze před dvěma lety inscenoval Čajkovského Šípkovou Růženku.

Javier Torres je Mexičan, působil dlouho ve Finské národní opeře v Helsinkách, se kterou i nadále spolupracuje. Torres je nesmírně citlivý a vzdělaný umělec, velmi empatický a zároveň přísný a důsledný pedagog. Hned tak tanečníkům něco neodpustí a na mnoha výkonech se to skvěle odrazilo.Torresova choreografická verze vychází z původní Bajadéry francouzského choreografa, Maria Petipy, který vytvořil balet v Petrohradě v roce 1877, (ještě před premiérami slavných pohádkových baletů Čajkovského). Při vytváření libreta byl Petipa do určité míry ovlivněn dobovým vkusem a oblibou různých exotických témat a speciálně přitažlivé a vyhledávané téma bylo opium a různá dostupná narkotika – přípravky k navozování slasti, vizí a snů o lepším a jiném světě. Zavádí nás však také do indické mytologie.

Příběh vypráví o dívce Nikii, chrámové tanečnici – bajadérce, která se přes svoji víru zamiluje do svého přítele z dětství Solora. Solor byl vybrán jako dobrá partie pro Gamzatti, Rádžovu dceru, tak jak tomu v Indii dodnes bývá, totiž že se manželství dohaduje dlouho dopředu. Jde tedy o klasický trojúhelník – dvě ženy, jeden muž – a o věčné téma lásky, která sahá až za hrob. Solor jako mnohý romantický hrdina, rozervaný a nestálý, je vystavěn tlaku matky a společenského postavení. Miluje Nikii, ale zároveň ji zradí, když se s krásnou Gamzatti zasnoubí. Nešťastná Nikia podléhá uštknutí jedovatým hadem, který byl přiložen zákeřnou sokyní Gamzatti do košíku darovaných květin. Přestože je jí chrámovým veleknězem podán protilék, Nikia volí smrt, když pozná Solorovu zradu. (Podvědomě se nám mísí něco z romantické Gautierovy Giselle i zrady Prince z Labutího jezera, když v Odilii vidí Odettu…)Javier Torres libreto částečně upravil. Zůstává v Indii, pod horskými hřbety Himalájí a rozehrává lidské osudy. Přidal postavu matky Solora k zvýšení dramatičnosti konfliktu.

První jednání je shrnuto do tří velkých obrazů: Zahrada před chrámem je místem, kde se odehrává slavnost ohně a rituál s tím spojený připravuje chrámové tanečnice, kněžky. První dva obrazy jsou předlouhé a místy jsme zamotáni v gestech, v banální gestice těla, paží a rukou. V baletním slovníku tzv. Pas d ´action, kdy výrazově místy i výrazně pantomimicky, postavy hrají situace a děj posouvají. Postavy tady mluvit nemohou a v rámci role rodičů – chrámových kněží, Rádži i postav hlavních, jsou v zajetí dobového návyku a konvenčních bohužel velmi nudných gest.

Tak to v celém devatenáctém století baletní historie bylo a nedá se s tím vlastně nic moc dělat. Buď by se musel předělat celý inscenační záměr, ve zcela odlišném pohybovém pojetí, anebo je třeba ctít původní verzi. To je vždy těžká volba při rekonstrukcích starých děl.

Konečně během slavnosti vrcholí oslavy zásnub a roztančí se celý soubor. Tady se zaskví výkony mnoha sólistů i sboru. Párový valčík rozehraný spolu s vějíři celkem v obvyklém prostorovém řešení a partneřině. Krásně zpracované jsou střídavé výstupy čtveřic a dvojic tanečnic a tanečníků, zásnubních hostů a variace technicky vytříbeného jazyka. Báječná příležitost předvést virtuózní výkony.

Čistota a radost z tanečního pohybu, radost z jistoty a umu, technické ekvilibristiky v pravém slova smyslu jsou a vždy byly smyslem klasického baletního vyjádření. Myslím, že se každý tímto „živlem“ nechá strhnout. Energie pramenící z tohoto třetího obrazu završuje duet a variace Gamzatti a Solora, kteří ztvrzují svoje zasnoubení.

Království stínů: Po smrti Nikie se dostává Solor do říše snů Stínů. Dvacet čtyři křehkých tanečnic v bílých balerinách a průhledných rukávcích schází pomalu a v opakujícím se rytmu, nekonečně dlouho, ze šikmy z horizontu i z postranních výkrytů. Vytváří pouze iluzi, nebo jsme svědky meditativního účinku mámení smyslů? Asi tak to bylo již za Petipy míněno. Čas se zastavil a krása má hlavní roli.

Království stínů patří k vrcholným pokladům baletního dědictví, patří k nejslavnějším sborovým scénám. Následuje Pas de trois se všemi následnými dívčími variacemi v perfektní interpretaci. Setkání a splynutí Nikie a Solora opět v přesné dokonalé formě, v jejich Pas de deux, střední rychlejší pasáži duetu, variacích a dlouhé hudební „kódě“ prokomponované s výstupy sboru a demisólistů.Obě obsazení jsou vynikající. Nikola Márová a Michal Štípa jsou sehranou dvojicí a nemusejí dokazovat své mistrovství. Mistry jsou. Mají v sobě patřičnou uměleckou vyzrálost, hloubku a noblesu. Je vidět, jak jim práce s Javierem Torresem sedla, jak speciálně u Nikoly Márové dochází k určitému zjemnění v dotahování dílčích pohybových nuancí. Konkrétně v dokončování piruet, jemné přisávání na paty, ale také v lehkosti a oduševnělosti. Michal Štípa byl nanejvýš soustředěný a zpevněný a to jeho výkonu, podobně jako u Márové, velmi prospívá.Miho Ogimoto je přímo průhlednou Nikiou, je zosobněním snu i stínu zároveň. Možná i tím, že je Japonka, je její výraz natolik ojedinělý, že nám připadá skutečně jako z jiného světa. Je však chvílemi až přespříliš studený, jakoby sycený neznámou energií. Spolu s mužným zjevem a sebejistým výkonem Karla Audyho vytvořili však nečekaně zajímavý pár. Javier Torres si Karla Audyho sám vybral, vsadil na něho a pro druhé obsazení to byla výborná volba. Karla Audyho nikdy nepřehlédneme, ale tato sólová příležitost byla pro něho výzvou ve správný čas.Obě představitelky Gamzatti jsou jisté a výrazné – Rebecca King a v alternaci s Alinou Nanu. Nanu je neuvěřitelně jistá především ve všech rotacích. Na premiéře byl její výkon famózní, přesto se zdála v některých pasážích trochu koordinačně rozházená.

V posledním dějství jako útok na lyrické stíny připravil Torres dynamický a divoký tanec chrámových mužů. Skvělý zásah a návrat do reality.V konfrontaci snu a reality se nemůže Solor zbavit své utkvělé představy. Vidí vedle sebe neustále Nikiu, je pronásledován svou zradou, svým vlastním selháním. Přes veškerou snahu se Gamzatti nedaří Solora rozptýlit, chce ho mít jen pro sebe. Nikia se mu znovu zjevuje, až dochází ke katarzi příběhu. Bouře vše smete, chrám se zřítí a Solor umírá v troskách. Milenci se sejdou na vyšší a nebeské úrovni.

Javier Torres sám říká, že Indii miluje, takže libreto a okolnosti příběhu, indické náboženství, jeho rituály, zvyky i společenské konvence, mu vyhovovaly. Na celé inscenaci je patrné, že všichni jeho úsilí věřili a snažili se maximálně naplnit své výkony. Lví podíl na úspěšné úrovni ansámblu měl celý tým asistentů a především Michaela Černá a hostující Ingrid Němečková, která je stálou a výbornou pedagožkou a baletní mistryní Finské národní opery v Helsinkách.

Scénografii dotváří trochu moc pohádkový obraz zlaceného rámu, ale výjevy horských masivů, mlžných prostor i použití videa není přehnané, stejně tak i barevnost atraktivních kostýmů je střídmě pastelová a tlumená, takže pohyb z nich vyniká.

Do úpravy a zkrácení hudebního díla rakouského skladatele Ludwiga Minkuse zásadně zasáhl dirigent Václav Zahradník, který zdůrazňuje některá vůdčí témata. Sólové party – housle, violoncello, flétna a harfy – skvěle doprovází jednotlivé postavy a dílčí dramatické situace. Bohužel Ludwig Minkus nebyl takový genius jako Čajkovskij, takže některé pasáže jsou poněkud zdlouhavé a nudné.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Ludwig Minkus:
La Bayadère
Choreografie: Javier Torres, Marius Petipa
Dirigent: Václav Zahradník / Sergej Poluektov
Scéna: Annukka Pykälainen
Kostýmy: Erika Turunen
Světelný design: Daniel Tesař
Video: Lunchmeat
Asistent choreografie: Ingrid Němečková, Michaela Černá
Baletní mistr: Marie Hybešová, Tereza Podařilová, Jiří Kodym
Hudební úprava: Jan Valta, Václav Zahradník
Balet Národního divadla
Orchestr Státní opery
Premiéry 20. a 21. listopadu 2014 Státní opera Praha

Nikia – Nikola Márová / Miho Ogimoto
Solor – Michal Štípa / Karel Audy
Gamzatti – Rebecca King / Alina Nanu
Solorova matka – Michaela Černá / Nelly Danko
Nikiina matka – Marie Hybešová / Dadja Altenburg-Kohl
Bráhman, velekněz – Jiří Kodym / Viktor Kocian
Magdavea, tantrický mistr – Mathias Deneux / Gianvito Attimonelli
Aya – Jana Jodasová
Rádža – Tomáš Kopecký / Marek Svobodník
Solorovi přátelé – Jonáš Dolník, Francesco Scarpato, Giovanni Rotolo, Krištof Šimek / Viktor Konvalinka, Dmytro Tenytskyy, Paul Tudor Moldoveanu, Sergi Nicolau
Hlavní chrámové dívky – Andrea Kramešová, Sophie Benoit, Irina Burduja / Magdaléna Matějková, Aya Watanabe, Marta Drastíková
Zlatý Buddha – Ondřej Vinklát / Guido Sarno
Bodhisattvové – Mathias Deneux, Veaceslav Burlac / Francesco Scarpato, Jonáš Dolník
Muži z chrámu bohyně Kálí – Matěj Šust, Ondřej Vinklát / Viktor Konvalinka, Jakub Rašek