Brahms a Martinů v Českých Budějovicích

  1. 1
  2. 2

Netradičním setkáním začala divadelní sezona na jihu Čech 

Sám program sestavený z velkých jmen skladatelů různých staletí by až tak netradiční nebyl. Ale netradiční je způsob zahájení divadelní sezony 2015-2016 v sobotu 12. září v Českých Budějovicích. Nikoliv operním představením v prostoru divadelní budovy, ale velkým symfonickým koncertem v českobudějovické katedrále svatého Mikuláše. Orchestr opery Jihočeského divadla se na koncertě představil pod taktovkou svého generálního hudebního ředitele Maria De Rose.Orchestr opery Jihočeského divadlaSólový part ve Violoncellovém koncertu č. 2 Bohuslava Martinů zahrál koncertní mistr orchestru Václav Žák, který vícekráte dokazuje své kvality „anonymně“ z orchestřiště divadla, kde dokáže zaujmout kultivovaným tónem svého nástroje v řadě operních inscenací.

Pro zahájení operní sezony byla zvolena díla autorů odlišných staletí, Johannese Brahmse a Bohuslava Martinů, která však tematicky spojuje idyličnost, pastorálnost a zcela záměrně koncipovaná pohodovost. Prostě ryzí, typická hudba, která je zde sama sebou, jíž jsme dříve říkali exaktním adjektivem absolutní. Jakoby chtěla být v přímém kontrastu s tím, co je denním chlebem operního orchestru nejen v Českých Budějovicích. Je jistě dobrým tahem, že se od opery jako žánru orchestr na chvíli odreaguje a prověří si své možnosti v typické koncertní tvorbě, jsa jednou za čas smysluplně „vytažen“ přímo před zraky posluchačů.

V první části zazněl velmi málo známý II. violoncellový koncert Bohuslava Martinů. Ve své de facto druhé světové premiéře, když byl poprvé proveden před padesáti lety shodou okolností právě v Českých Budějovicích v provedení Saši Večtomova, pod taktovkou Zdeňka Košlera se Symfonickým orchestrem FOK. Jedná se o dílo, které Bohuslav Martinů napsal v předvánoční době v New Yorku válečného roku 1944. Atmosféra této doby probudila u Martinů pastorální nálady, prosté uplatnění hudebních prostředků, v jakoby vzkříšené haydnovské průzračnosti. Je to kompozice lišící se značně od všech děl jeho takzvané americké periody. Typicky lyricky česky laděné intonace, typické pro originální hudební řeč Bohuslava Martinů, jsou v tomto díle v popředí. Violoncellový koncert č. 2 má v této etapě zajímavě relaxační hudební charakter, což ale nijak neplatí o obtížnosti díla v technické a výrazové základně, natož o sólovém violoncellu, které si v průběhu tří vět věru sebeméně neoddychne. Přitahuje tím pozornost auditoria svou permanentností víc, než řada jiných, slavnějších violoncellových koncertů. Koncertní mistr sekce violoncell orchestru Václav Žák, úspěšný odchovanec legendárního českobudějovického pedagoga Rudolfa Weisse a následných zahraničních nástrojových studií, zahrál skladbu suverénně zpaměti, s imponující koncentrací, přirozeným tónovým vibratem, bezpečnou intonací a pěknou plasticitou frází. Po velkém úspěchu u publika ve svém expozé zdůraznil, že provedení tohoto díla byla jeho veliká touha a upozornil na všechny, kteří ho podpořili a umožnili realizaci této nevšední myšlenky.Václav ŽákRád mu vyslovuji dík za vnitřně zainteresované provedení díla, které ani obdivovatelé Bohuslava Martinů příliš neznají, ba ani znát z praxe koncertní nemohou. Doufám, že toto zpěvně rozklenuté dílo nezůstane provedeno pouze jednou na tomto vstupním koncertě sezony.

Ve druhé polovině večera zaznělo symfonickým posluchačům na rozdíl od Martinů dílo velmi známé, slavná Druhá symfonie D dur, op. 73 Johannese Brahmse. Někdy podle Beethovena nazývaná muzikantským světem Brahmsova Pastorální symfonie. Nikoliv bezděčně a náhodně. Je to z jeho čtyř symfonií dílo zvláštně klidné atmosféry, sám Brahms si přál, aby v této symfonii nebyla hledána žádná hlubokomyslná problematika, kterou se prezentovala jeho I. symfonie c moll, op. 68. Dirigent Mario De Rose byl v této symfonii zjevně ve svém živlu víc než u Martinů, bylo dobře rozpoznatelné, že je to dílo jeho muzikantské duši obzvláště blízké.Mario De RoseNejen, že dílo znal dokonale zpaměti, což by jistě samo o sobě nemuselo mnoho znamenat, ale vnitřní cit pro symfonii, výstavba jednotlivých vět i celku, byla obdivuhodná. Je mi známo, že když skladba dobře „sedí“ dirigentovi, nemůže se to neodrazit na hře orchestru. Na rozdíl od novosti světa Martinů, který žádal od orchestru až jistou přemíru koncentrace, v Brahmsovi došlo k patřičnému uvolnění psychiky, tím ruku v ruce imponujícímu zvuku v plnosti harmonie, jednotné hře smyčců, z nichž vynikala skupina violoncell v kultuře tónu a plastice frází. Ve forte byly někdy smyčcové nástroje trochu v hutné převaze oproti dřevěným dechovým nástrojům, které ale tónově zaujaly vždy, když se dostaly k sólům a poskytl se jim dynamicky prostor. Velmi půvabně vyzněla například epizoda Tranquilla čtvrté věty v dialogu mezi flétnou a houslemi. Vůbec čtvrtá věta vyzněla v tektonice dirigentsky přesvědčivě na cestě ke svému vrcholu, v repríze imponoval intonačně pevný, efektní nástup trombonů. Celek byl vystavěn promyšleně, od vstupního Allegra non troppa, přes půvabnou třetí část Allegretta graziosa s milým menuetovým charakterem žánrového obrázku. Pokud si vybavím loňskou ouverturu k Mozartově Figarově svatbě, hranou na jevišti, ale s akustickým nedořešením, na což jsem poukázal zde, nelze zvuk porovnat s Brahmsem, slyšeným v akustice chrámu svatého Mikuláše. Jako bych vnímal dvě různá tělesa. Akustika chrámu jistě prospěla vléváním akordů do sebe v návaznosti, zatímco suchá akustika upozorňuje zvýšeně na každou nepřesnost. Na rozdíl od zmíněného Mozarta byla ale celková intonace, ladění a exaktnost souhry na vyšší základně, o míře plastiky frází ani nehovoře.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Koncert opery Jihočeského divadla (České Budějovice 12.9.2015)

 

Související články


Napsat komentář