Byla šťastná

9. února 2014 uplynulo dvacet let ode dne, kdy nás v New Yorku navždy opustila obdivuhodná žena, jejíž jméno bychom si měli neustále připomínat. Zvláště nyní, kdy média všeho druhu, i ta, jež sama sebe považují za seriózní, jsou plné zpráv o počinech všelijakých třpytivých hvězdiček, které se na chvilku zablýsknou, aby se nenávratně odebraly do tmy zapomnění, by mělo být naší povinností připomínat si umělkyni, která dobyla svět a přitom i ve chvílích největší slávy nezapomínala na to, kde je její domov.

Jarmila Novotná byla skutečná prima donna assoluta nejen svým dokonalým pěveckým uměním, jež bylo provázeno (což v době její slávy nebylo zdaleka tak běžné, jako je tomu nyní) mimořádnou hereckou schopností a okouzlujícím zjevem, ale celým svým stylem života, svou poctivostí. Dovolím si na tomto místě ocitovat její vlastní slova: „Rozhoduje odvaha býti tím, čím jsme, a láska k tomu, co je přirozené a krásné … Klíč ke štěstí má ve své vlastní ruce každý, stačí býti nesobeckým a pokusiti se udělat jiné lidi šťastnými.“ A proto o sobě s klidným svědomím mohla říci: „Byla jsem šťastná“, jak zní název jejich memoárů.Sudičky, které stály v pondělí 23. září 1907 nad kolébkou dcerky, která se narodila v rodině vinohradského krejčovského mistra Novotného, se projevily jako velice štědré dámy. A dary, jimiž jí obdařily, více než zdárně rozvíjelo velmi kultivované rodinné prostředí. Malá Jarmilka i její sestra Pavla vyrůstaly v prostředí, jež mělo bezprostřední vliv na rozvíjení uměleckých vloh, citu pro krásu a dobro.

Jarmila od nejútlejšího věku propadla kouzlu múz. Ve vinohradském Sokole se pěstovalo divadlo a malá adeptka hereckého a pěveckého umění to už od nejranějšího věku zkoušela i na prknech vinohradského divadla, Pištěkovy scény a brzy i v Národním divadle. Nebylo to u ní ale jenom pouhé okouzlení Thálií a Euterpé, za svým cílem šla i při svých dětských krůčcích velmi cílevědomě. A její rodiče jí v tom pomáhali.

Na přímluvu Zdenky Baldové byla přijata do sboru elévů Národního divadla a záhy se se jménem zdaleka ještě ne plnoleté (ani podle dnešních zákonů) adeptky herectví setkáváme na divadelních cedulích inscenací činoherního souboru Národního divadla. Vystupuje v nejrůznějších dívčích, ale také klukovských či pážecích rolích ve významných činoherních inscenacích, jako byly Sardouova hra Madame Sans Géne, Wedekindovo Procitnutí jara, Pirandellova hra Šest postav hledá autora, Bezvýznamná žena Oscara Wildea, a v mnoha dalších. V roli jednoho z pážat ji najdeme i na programu československé premiéry Shawovy Svaté Johanky. V Zeyerově–Sukově Radúzovi a Mahuleně dokonce hrála postavu Mahuleniny zlé sestry Živy.

V roce 1923 pořádá Česká obec sokolská na Vyšehradě slavnou produkci nazvanou Nastolení Libušino, v níž účinkuje samotná Ema Destinnová. Jarmilinu otci se podaří husarský kousek, když božskou Emu osloví a dosáhne toho, že Destinnová si vezme mladou adeptku pěveckého umění pod svá ochranná křídla. Vedle toho se Jarmila Novotná školí u výborného pedagoga, barytonisty Národního divadla a současně známého a úspěšného sochaře Hilberta Vávry. V roce 1924 absolvuje také v Mozarteu svůj první koncert

Jarmily Novotné si povšimne šéf opery Otakar Ostrčil, který dirigoval Radúze a Mahulenu, a výsledkem je hostování v roli Mařenky v představení Prodané nevěsty 15. června 1925. A v rychlém sledu následuje další pohostinské vystoupení.

Osmnáctiletá zpěvačka se za šest dní představila divákům v další své pozdější parádní roli, v titulní roli Violetty ve Verdiho La traviatě, v níž byla partnerkou Otakaru Mařákovi v roli Alfréda. V roli Alfrédova otce vystoupil v tomto představení její učitel Hilbert Vávra.

Ještě v tomtéž roce si zazpívala Královnu noci v Mozartově Kouzelné flétně a poté přišly další role – Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi, Mimi v Pucciniho Bohémě, Jitka ve Smetanově Daliboru, Anička ve Weberově Čarostřelci anebo Karolina ve Smetanových Dvou vdovách.Jarmila Novotná se ale chce dále pěvecky zdokonalovat. Dostane se jí pomoci z míst nejvyšších. Podpora od prezidenta Masaryka jí umožní studium v Itálii, výraznou pomoc jí později poskytoval prezidentův syn, tehdejší vyslanec na londýnském svatojakubském dvoře, Jan Masaryk.

V roce 1928 zpívá ve veronské Aréně Gildu v Rigolettovi. Jejím partnerem v roli vévody je Giacomo Lauri Volpi. V prostředí plném intrik a závisti se neznámá česká zpěvačka velice úspěšně prosadí a následují další nabídky. V Divadle San Carlo v Neapoli slaví jako Adina po boku Tito Schipy v roli Nemorina další velký úspěch v Donizettiho Nápoji lásky. Přicházejí nabídky z řady evropských operních divadel. Zpěvačka, která mimořádně zaujala publikum i kritiky svým lahodným hlasem, vrozenou muzikalitou, schopností lehce zvládat výšky stejně jako u operních div té doby nevídaným hereckým talentem a půvabným zjevem, se rozhodla pro Berlín. A rozhodla se správně.Berlín převzal po první světové válce úlohu Vídně jako kulturního a uměleckého centra Evropy. A Krollova opera pod vedením Maestra Otto Klemperera hraje prim mezi evropskými operními domy svou progresivitou jak ve výběru repertoáru, tak v inscenační praxi. Jsou zde uváděny premiéry děl nových autorů, režírují tu takové osobnosti jako Gustav Gründgens, mezi scénografy se setkáme se jmény čelných malířů té doby, jako byli Caspar Neher, Giorgio de Chirico či Lászlo Moholy-Nagy. Podle svědectví současníků a samotné Jarmily Novotné byl zde v té době naprosto ojedinělý sólistický kolektiv. Jarmila Novotná se výrazně prosadila v Cherubínovi ve Figarově svatbě, který se posléze stane její parádní rolí, ale také jako doňa Concepción v Ravelově Španělské hodince.

Hospodářská krize a růst politického napětí v Německu ovšem způsobí, že Krollova opera přes své úspěchy musí ukončit svou činnost. Posledním představením byla 3. července 1931 právě Figarova svatba. Jarmila Novotná přechází do Opery unter den Linden. Tam si pod vedením dalších slavných dirigentů, jako byli Erich Kleiber, Georg Széll a další, rozšiřuje repertoár o Pucciniho Manon Lescaut a Madame Butterfly. Vedle toho si ji obsazuje Max Reinhardt do svých velkolepých inscenací v Divadle Am Kurfürsterdamm – Offenbachovy Krásné Heleny a Hoffmannových povídek a Straussova Netopýra.

O Jarmilu Novotnou projevuje mimořádný zájem film. Svůj první film natočila ještě v němé éře v Praze. Bylo to v pro ni rozhodujícím roce 1925, kdy se poprvé objevila před kamerami v romantickém snímku režiséra Václava Binovce Vyznavači slunce, kde hrála postavu komtesy Jacinty. O pár let později natáčí v Berlíně svou první roli ve zvukovém filmu. Vedle Gustava Gründgense a Gustava Fröhlicha vystoupí v menší roli ve filmu Požár v opeře, ale svým bezprostředním projevem velice zaujme a jsou jí nabízeny další, tentokráte už velké role jako například ve zfilmované operetě Carla Millöckera Žebravý student.V roce 1932 natáčí německý režisér Max Ophül svou verzi Prodané nevěsty, v níž Jarmila Novotná ztvární Mařenku. Pro tehdejší politickou situaci je charakteristické, že film, protože byl natočen v Německu, se u nás nepromítal. V Praze vznikla konkurenční Prodaná nevěsta, ale bez Jarmily Novotné.

V Čechách se ale dostalo Jarmile Novotné jiné velké filmové příležitosti. Byla jí role zpěvačky Máji Zemanové ve filmu Skřivánčí píseň, který na stříbrně plátno převedl podle divadelní hry Jaroslava Kvapila Oblaka v roce 1933 režisér Svatopluk Inneman. Jarmile Novotné prorokují někteří velkou filmovou budoucnost. Ona ovšem jde pevně za svým cílem, posadit se co nejlépe na operním jevišti. Tomu podřizuje všechno a na své filmové aktivity postupně rezignuje.Její berlínská kariéra ale končí. Ještě 20. ledna absolvuje v Admiralpalastu s Richardem Tauberem úspěšnou premiéru operety Jaromíra Weinbergera Hlasy jara, ale 30. ledna jmenuje prezident Hindenburg říšským kancléřem Adolfa Hitlera a Jarmila Novotná, jako přemnozí další, Berlín opouští.

V roce 1931 dochází v životě Jarmily Novotné k důležité změně. Vdává se a jejím manželem se stává baron Jiří Daubek, podnikatel a majitel panství ve středočeské Litni. Na tomto místě si dovolím učinit malé přerušení. Pomineme-li fakt, že jednoznačně občansky orientovaná první republika zrušila všechny šlechtické tituly a nejen to, novelizací zákona z 10. dubna 1920 (č. 243 Sb.) bylo jejich používání trestné (tento zákon nebyl nikdy zrušen), nebyli Daubkové baroni, ale pouze dědiční rytíři. Drobná odchylka v používaném titulu ovšem v republikánské Americe, která vždy měla a má velkou úctu před šlechtickými tituly, Jarmile Novotné později dost pomohla při jejím vstupu do amerického prostředí.Tato drobná odchylka ovšem nic nemění na tom, že manželství Daubkových, z něhož vzešli dva potomci, syn a dcera, bylo manželstvím mimořádně šťastným a že rod Jiřího Daubka patřil k významným českým rodinám, jež se výrazně zasloužily o rozvoj české kultury a umění a o povznesení úrovně života českého lidu. A platilo to v plné míře i o Jiřím Daubkovi. Liteň a její atmosféra se stala výrazným inspirativním momentem pro vlastenecké cítění a zásadní občanské postoje Jarmily Novotné. Ztráta Litně po roce 1948 a neblahý osud, který jí připravili její noví páni, byla jednou z největších bolestí jejího života.Daubkové byli měšťanská poličská rodina, jež se svými podnikatelskými aktivitami výrazně zasloužila o všestranný rozvoj města i kraje. Josef František Daubek se stal v roce 1848 prvním svobodně zvoleným purkmistrem Poličky. Poté co zakoupil zámek a panství Liteň, zasloužil se neméně o rozvoj tamější oblasti. Byl vášnivým vlastencem a patřil do skupiny mecenášů, kteří se významně zasloužili o vybudování Národního divadla. Jeho manželkou byla dcera obrozenského básníka Šebestiána Hněvkovského. Syn Josef Šebestián, otec Jiřího Daubka, byl v roce 1897 císařem povýšen za zásluhy do dědičného rytířského stavu.

Daubkové prosluli jako mecenáši umění. Na jejich liteňském zámku pobývali často významné osobnosti českého uměleckého života jako například výtvarníci, kteří se podíleli na výzdobě Národního divadla, anebo básník Svatopluk Čech, jehož otec byl v Litni správcem panství. Důkazem toho je hrobka rodiny Daubkových, kterou postavil v roce 1881 Antonín Wiehl a jejíž vnitřní výzdobu provedli malíř Maxmilian Pirner a sochař Josef Václav Myslbek.Ale vraťme se k Jarmile Novotné. Z Berlína odchází do vídeňské Státní opery. Franz Lehár jí svěřil titulní roli ve své nejnovější (a poslední) operetě Giuditta, jejíž premiéra byla 20. ledna 1934 ve vídeňské Státní opeře. Jejím jevištním partnerem byl Richard Tauber. Jednalo se o prvořadou společenskou událost. Publikum přijalo premiéru s nadšenými ovacemi. Kritika byla k dílu zdrženlivější, ale výkon Jarmily Novotné, v níž mohla uplatnit všechny finesy svého pěveckého i hereckého umění, byl přijat i kritikou naprosto jednoznačně. Atmosféru kolem premiéry výtečně popsal Bernard Grun ve své podrobné lehárovské biografii Gold und Silber.Ve Vídni si Jarmila Novotná rozšiřuje svůj mozartovský repertoár. Zpívá zde Fiordiligi v Così fan tutte a ve Figarově svatbě střídá Cherubína s Hraběnkou. V Hoffmannových povídkách se úspěšně vyrovnává se všemi čtyřmi hrdinkami v jednom večeru. Je jí udělen titul Kammersängerin.

Jarmila Novotná hostuje se svými parádními rolemi (Mařenka, Violetta, Čo-Čo-San, Taťána, Cherubín a další po velkých evropských metropolích – Paříž, Berlín, Řím, Mnichov, Brusel…), hostuje rovněž v Národním divadle a vidět ji v řadě představení mohli v té době i brněnští diváci.Je stále žádaná ve filmu. Slaví úspěchy ve snímcích Frasquita v režii českého režiséra Karla Lamače, v němž se v malé roli mihne i Franz Lehár, Poslední valčík anebo Kozák a slavík, ale přes značné přemlouvání producentů svých filmových aktivit zcela zanechává.

Jedním z rozhodujících mezníků v jejím životě je rok 1937. V roli Nanetty ve Verdiho Falstaffovi se poprvé úspěšně představí návštěvníkům milánské La Scaly (o dva roky později se tam vrátí jako Cherubín) a na salzburském festivalu sklízí ovace jako Pamina v Mozartově Kouzelné flétně. S tímto představením je spjata jedna milá historka. Na zvonkohru v této inscenaci hrál Toscaniniho asistent, pozdější dirigentská superstar, Georg Solti.

Spolupráce s Toscaninim nastartovala v životě Jarmily Novotné novou etapu. Po anšlusu Rakouska opouští Jarmila Novotná Vídeň. Toscanini ji pozve do Spojených států. 15. březen 1939 stráví na lodi do Ameriky. Ve Spojených státech se poprvé divákům představí v San Franciscu jako Madame Butterfly. Na krátký čas se ještě vrací do Evropy, ale pak už definitivně zakotví ve Spojených státech. Arturo Toscanini si ji obsadil do titulní role v La traviatě a do postavy Alice Fordové ve Falstaffovi pro představení v rámci světové výstavy v New Yorku. Poněvadž provoz blízkého letiště Maestra rušil při zkouškách, ze záměru sešlo a Toscaninimu patří zásluha o to, že Jarmilu Novotnou vyzval ke spolupráci tehdejší ředitel Metropolitní opery Edward Johnson.Prvním představením, v němž Jarmila Novotná v Met vystoupila, byla Pucciniho Bohéma dne 5. ledna 1949. Kritik Olin Downes přivítal její Mimi s nadšením. V New York Times napsal: „Paní Novotná předvedla postavu s okouzlující prostotou, citem a vysokou uměleckou inteligencí.“ Ocenil hlasovou brilanci a citový vývoj v pojetí role. Následovala titulní ženská role v Gluckově Orfeovi a Eurydice. Velmi pozitivně se vyjádřil kritik New York Times i o její následující postavě, kterou byla titulní role v La traviatě: „Chápe hudbu od první noty po poslední v její dramatičnosti a vykresluje charakter s aristokratickou citovostí a přitom velkou prostotou.“ 26. února poprvé vystoupila v jedné ze svých nejslavnějších postav, v Cherubínovi a i když kritika měla především proti režii, ale i k hudebnímu pojetí Bruno Waltera určité výhrady, výkon Jarmily Novotné přijala beze zbytku.

Přesně rok po Figarově svatbě následovala Prodaná nevěsta. Zpívalo se v angličtině, za pultem stál Bruno Walter. Představitelka Mařenky si více než svého osobního úspěchu cenila velkého ohlasu, který Smetanova opera vzbudila. Následovaly další role, opět mimořádně úspěšný Oktavián ve Straussově Růžovém kavalíru. Titulní role v Massenetově Manon, Antonia v Hoffmannových povídkách, Freia ve Wagnerově Zlatě Rýna a Donna Elvíra v Donu Giovannim. Zazpívala si i titulní ženskou roli v Pelléovi a Mélisandě a v posledních letech svého působení zejména Prince Orlovského ve Straussově Netopýru, v němž dokonale zúročila symbiózu svých hereckých a pěveckých schopností a smysl pro jemnou komediálnost. V této postavě se také s Met, v jejímž svazku odehrála za šestnáct let celkem dvě stě devět představení, 15. ledna 1956 rozloučila. V té době také úspěšně koncertovala (bývalo to i několik desítek koncertů ročně), absolvovala zájezdy po Spojených státech i jižní Americe. V New Yorku účinkovala i v několika činoherních inscenacích. Její poslední operní vystoupení bylo v červenci 1956 ve městě Cincinatti v roli Cherubína.Vždy vystupovala jako hrdá vlastenka. Po jejím vystoupení v texaském Dallasu napsaly místní noviny: „Nezapomenutelný byl závěr večera, kdy štíhlá kráska, stojící zpříma se vztyčenou hlavou, zpívala národní hymnu své zpustošené země a celé publikum s bouřlivým potleskem povstalo.“

V době války se velmi aktivně zapojila do činnosti Červeného kříže, působila rovněž jako hlasatelka Hlasu Ameriky. Vrcholem jejich aktivit v té době byly koncerty, při nichž za klavírního doprovodu Jana Masaryka zpívala pod názvem Lidické písně české a moravské lidové písně. New York Times o jejím koncertu 4. dubna 1944 napsaly: „Nestává se často, abychom slyšeli Jana Masaryka, viceprezidenta důležité země na koncertním podiu se sólistkou Jarmilou Novotnou. Oba jsou uprchlíci před Hitlerovou násilnou zvůlí.“

Po válce se znovu objevila ve filmu. V roce 1948 hrála ve filmu režiséra Freda Zinnemanna Search (Poznamenaní) o osudu malého chlapce, který přežil Osvětim. Hlavního dětského hrdinu hrál český chlapec Ivan Jandl, jenž za tuto roli dostal Oskara. Jarmila Novotná se s velkým úspěchem zhostila role jeho matky, za hlavní mužskou roli byl na Oskara nominován Montgomery Clift.

V roce 1951 účinkovala v roli Marie Selky ve filmu režiséra Richarda Thorpeho Velký Caruso, v němž postavu slavného tenoristy ztělesnil Mario Lanza.

Poté hrála ještě v řadě televizních seriálů a inscenací, z nichž se zmiňme o Velkém valčíku z roku 1955, jehož scénář na téma osudů Johanna Strausse napsal slavný dramatik Neil Simon.

V roce 1953 ji přijal prezident Dwight D. Eisenhower, v roce 1986 byla u příležitosti stého výročí odhalení Sochy svobody spolu s dalšími osmdesáti pěti newyorskými občany vyznamenána starostou New Yorku.

V roce 1958 se Jarmila Novotná s manželem přestěhovala do Vídně, kde žila až do manželovy smrti v roce 1981, poté se vrátila do USA. Komunistický režim jí nedovolil přijet na pohřeb matky. Teprve v roce 1983 dostala povolení k návštěvě sestry v Praze. Při představení v Divadle hudby, jež se sestrou navštívily, ji diváci poznali a připravili jí bezprostřední ovace.

Do vlasti se vracela po roce 1990. Byla zahrnuta mnohými poctami. Prezident Václav Havel jí udělil Řád Tomáše Garrigue Masaryka, bylo jí uděleno čestné členství ve Státní opeře Praha a čestné občanství Prahy. Její jméno nese planetka číslo 5897 objevená prof. Antonínem Mrkosem.Významnou pasáž jí věnuje ve své knize The Last Prima Donnas (Poslední primadony), která vyšla v roce 1982, Lanfranco Rasponi, kde mimo jiné píše „… její krása brala každému dech a způsob, kterým odcházela v závěru druhého dějství Traviaty ze scény s pohledem na Alfréda, dojal každého.“

V roce 1988 proslulý americký novinář Bruce Duffie, autor stovek rozhovorů s významnými osobnostmi, vysoce hodnotí patriotismus Jarmily Novotné (zde). Je až dojemné číst, jak v tomto rozhovoru zdůrazňuje Jarmila Novotná české kořeny Christopha Vlibalda Glucka a jeho vztah k naší zemi. Ve zmíněném rozhovoru rovněž projevila zpěvačka vzácnou sebekritičnost, když na otázku, zda někdy odmítla nějakou roli, odpověděla: „Ano, Clemensu Krausovi, když mě nabízel roli Carmen. Velmi by mně vyhovovala herecky, ale nikoli pěvecky.“ Když nepřistoupila na nabídku Richarda Strausse, aby zpívala titulní roli jeho Arabelly, protože ji nepovažovala za vhodnou pro svůj hlas, slavný skladatel jí odpověděl: „Nemějte strach. Instrumentace bude taková, že váš hlas přejde přes orchestr.“ A mladým zpěvákům doporučila píli, důkladnost a cílevědomost.

Jarmila Novotná, velká umělkyně, vzácný člověk, žena s velmi moderními názory a přístupem k životu celým svým životem a dílem prokázala, že obrozenecké Tylovo heslo: „Všechny naše kroky musí vmísti láska k národu a jeho štěstí.“ nemusí být ani v dnešní době jenom zapomenutým historickým citátem.Zemřela 9. února 1994 v New Yorku. Pohřbena je v rodinné hrobce Daubkových v Litni.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně.
Foto archiv, archiv ND Praha, archiv rodiny Jarmily Novotné