Chačaturjanova Gajané v Ústí a Vladimír Nečas

8.6.2011 00:00 Redakce

V prosinci 1942, i přes těžké válečné podmínky, se v Permu na Urale konala pozoruhodná baletní premiéra: Kirovovo akademické divadlo opery a baletu, které sem bylo z tehdejšího Lenigradu kvůli válce evakuováno, uvedlo s obrovským úspěchem balet rusko arménského skladatele, klavíristy a dirigenta Arama Chačaturjana (1903-1978) Gajané, v titulní roli s Natálií Dudinskou (později dobře známou i z pražského Národního divadla, kde působila jako baletní pedagožka). Balet Gajané, odehrávající se v arménském kolchoze při sklizni bavlny, má svůj základ v neúspěšném baletu Štěstí (1939), který Chačaturjan vzápětí přepracoval a celé jedno jednání k němu dokomponoval. Gajané se za války a ještě i několik let po ní hrála s „hrdinským“ koncem, ve kterém kolchozníci odcházeli od žen na frontu; teprve později po válce došlo na zakončení baletu svatbou. Pozoruhodná je ovšem hlavně partitura baletu, zahrnující řadu rytmicky strhujících melodií, vycházejících z písní a tanců Arménie; nesmírně populární je hlavně Šavlový tanec, známá je i Lezginka.

V někdejším Československu byla Chačaturjanova Gajané poprvé uvedena počátkem padesátých let košickým baletem a choreografem Rudolfem Macharovským, který o pár let později titul nastudoval i v Olomouci. Brzy Gajaná hrála i další divadla u nás, naposledy v druhé polovině osmdesátých let balet brněnský. Je s podivem, že Gajané – spadající do tehdejším režimem velmi žádaných budovatelských příběhů socialistického realismu – v pražském Národním uvedena nikdy nebyla.

Po dlouhých letech vcelku pochopitelné absence Chačaturjanovy Gajané v repertoáru (nejen) našich baletních souborů přišlo letos s jejím nastudováním Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí na Labem, v choreografii dlouholetého uměleckého šéfa tamního baletu Vladimíra Nečase (1955).

Chačaturjanova Gajané je uváděna daleko méně často, než jeho Spartakus. Jaké jsou podle vás hlavní důvody a hlavně – proč vaše volba padla zrovna na Gajané?

Je to nepochybně problematické libreto, které je ve dvou verzích, v angažované verzi a verzi neangažované, avšak schází tu i silný příběh, který je naopak ve Spartakovi přítomen. Hudba Arama Chačaturjana je ale stejně skvělá jako ve Spartakovi. Gajané mne vždy oslovovala svou temperamentní hudbou plnou dramatiky a krásných melodií, a také tajemným a vzdáleným kouzlem země tak vzdálené….

Namísto prosovětského tendenčního libreta jste napsal libreto nové. O čem je, jak dlouho jste hledal vhodný námět a jak si myslíte, že „pasuje“ k původní hudbě? Dělal jste kvůli tomu v pořadí jednotlivých čísel partitury nějaké změny?

Ano, o tom všem jsem přemýšlel skoro šest či sedm let. Samozřejmě ne bez přestávky, ale měl jsem prostě touhu Gajané inscenovat již před oněmi zhruba sedmi lety. Tenkrát to nevyšlo. Velmi mne přitom při přemýšlení o novém příběhu oslovoval Kavkazský zajatec Lva Nikolajeviče Tolstého, také ve formě libreta k stejnojmenné opeře, které napsal sám Puškin. Tam je nepochybně silný příběh; já to vidím tak, že ke Gajané pasuje velmi. I podle reakcí diváků si to mohu myslet, i když výjimky se určitě najdou. Jistě, musel jsem, snad citlivě, udělat v pořadí hudebních čísel změny, ale tak, aby logika hudby byla zachována a souzněla s příběhem.

P.Enekeš (Rustembeg), M.Plešková (Gajané)

V.Gončarov (Mollá), R.Király (Zajatec)

Jaký pohybový slovník jste ve své choreografii zvolil?

Vycházel jsem z neoklasické techniky, silně pohybově i stylisticky „obarvené“ kavkazskými motivy, pro lidové tance národů Kavkazu jsem pak volil stylizované originální prvky tanců národů Kavkazu, například v Lezgince.

Jak hodně jste svou choreografii ke Gajané „šil na tělo“ ústeckému souboru? Jaký je vůbec jeho současný početní stav a technická vybavenost?

Technická vybavenost je na dobré úrovni, ovšem početní stav na odpovídající úrovni není, takže jsem choreografii ke Gajané musel opravdu „šít na tělo“. Například jsem inscenoval čtyři bojovnice v černém a se samopaly jako nositelky silového islámu, které provázejí celý balet Mollu – duchovního, který ztělesňuje fundamentalizmus. Myslím, že se tak z původně náhradního řešení stalo řešení dobré a nové.

V Ústí nad Labem působíte jako šéf baletu už přes deset let. Jak hodně se za tu dobu z vašeho pohledu soubor změnil a jak se změnily podmínky, za kterých pracuje?

Podmínky se nezměnily, jsou takové, že umožňují práci na odpovídající úrovni. Ovšem za cenu velkého vypětí tanečníků, kterých je o třetinu méně než před čtyřmi lety. Repertoár je přitom stejně velký a náročnost titulů také. Takže není fráze, když řeknu, že tu tanečníci tančí, protože tanec mají rádi a také snad proto, že se mohou realizovat a zatančit si – a to všichni – i opravdové role.

Který z titulů z vaší éry považujete za nejúspěšnější?

Z tanečního divadla je to nepochybně titul Cikánské kořeny, dále titul Café Aussig a z klasiky jistě Labutí jezero, ale také třeba balet Don Quijote, který měl zcela nedávno bohužel derniéru. Mnoho diváků vzpomíná také na Bachčisarajskou fontánu, kterou jsme uváděli ještě před šesti lety.

Jaké premiéry chystáte do budoucna?

Podle našeho provozního schématu to bude na podzim taneční divadlo Jessie a Morgana v režii a choreografii Aleny Peškové, a to podle bratří Grimmů a také podle známého filmu Juraje Herze s Ivou Janžurovou ve hlavní dvojroli.
Dále to pak bude Legenda o lásce Arifa Melikova, jednoho z nejvýznamnějších hudebních ředitelů bývalého Sovětského svazu a dnešního Ázerbájdžánu. Tedy klasický titul se silným příběhem a dramatickou skvělou hudbou, který budu inscenovat já.

Sám jste prakticky až do příchodu do ústeckého divadla působil jako aktivní tanečník, dlouholetý sólista baletu pražského Národního divadla. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Je to již vzdálená doba, tak mi to alespoň připadá, ale vzpomínám na ty doby rád, byly to krásné role a choreografie. Jsem za to vděčen. V Národním divadle jsem se potkal s mnoha zajímavými lidmi a osobnostmi. Nelituji, že jsem dosud v profesi, kde není mnoho pěněz, ale naopak příliš mnoho nejistoty. A to i přesto, že mi to ubírá síly a občas připravuje bezesné noci, protože ta nejistota se týká existence souboru baletu, divadla a tedy tanečníků samotných, tanečníků, které jsem prakticky sám motivoval , aby přišli právě do Ústí nad Labem a tak vlastně ovlivnil jejich osud.

Děkujeme za rozhovor, ať se vám daří!