Operní panorama Heleny Havlíkové (19)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 31 ledna. do 6. února 2011

° Lakmé jako dobrodružný klukovský sen
° Olomoucký Oněgin o všem a ničem
° Velká reformy pražské opery? Zatím hektický chaos ve smogu rozporů
° Inspirace pro dny příští

***

Lakmé jako dobrodružný klukovský sen

Francouzský romantický skladatel Léo Delibes (1836-1891) se dodnes udržel v povědomí diváků především díky svému baletu Coppélia. Jeho opera Lakmé se nad rámec nahrávek (v nichž excelují zejména Joan Sutherland nebo Nathalie Dessay) objevuje většinou jen na koncertních pódiích při recitálech koloraturních sopranistek díky slavné zvonkové árii hlavní představitelky, případně dojemnému duetu Lakmé a její služky Malliky.

Příležitost vidět Lakmé na jevišti u nás už nemělo několik generací diváků. Přitom to byla až do poloviny minulého století velice populární opera. Léo Delibes byl současník Massenta, Saint-Saënse, ale i Bizeta. Lakmé měla premiéru v Paříži v roce 1883, v době kdy se uzavřela tvorba Richarda Wagnera i našeho Bedřicha Smetany, Verdi završoval své mistrovství Aidou a Otellem, Čajkovskij se prosadil s Oněginem a Puccini teprve vstupoval na scénu se svou prvotinou Le Villi.

V Ústí ukázali, že operní podoba orientálního romantického příběhu nepovolené lásky bráhmanské kněžky a britského důstojníka z doby anglické koloniální nadvlády Indie s dojemnými melodiemi a barvitou instrumentací se dá s úspěchem hrát i dnes. Důvodů pro skvělý výsledek bylo hned několik a vzájemně se podporovaly, vytvářely synergický efekt.


Vedle dramaturgické neotřelosti a škrtů, které napomohly dramatičtějšímu spádu inscenace se především podařilo najít vhodnou představitelku pro mimořádně náročnou sopránovou koloraturní roli Lakmé. Uzpívat takový part v odvážně odhaleném orientálním kostýmu chce kuráž – Anna Klamo ji měla. Její Lakmé je skutečně vábivě exotickou půvabnou kněžkou i dojemně oddanou milující dívkou, ale také zoufalou ženou, která pro zakázanou lásku obětuje svůj život, když opakovaně zachrání život svého milovaného. Klamo si rozvrhla pěvecké síly nejen na ona dvě nejslavnější hudební čísla, ale na celou rozsáhlou roli. Její zvonivý lehce pohyblivý hlas se dobře hodil k lyrickému tenoru Jaroslava Kovacse. Ten coby důstojník Gérald postihl nejen suverenitu britského kolonizátora, ale i bezbrannost muže, který podlehne milostnému citu. V Ústí se podařilo dobře obsadit i další role – především věrnou služku Malliku díky Lence Schützové i přísného bráhmanského velekněze Nilakantha barytonistou Nikolajem Někrasovem.

Zásluhu na úspěchu ústecké Lakmé má i dirigent Norbert Baxa. Pod jeho vedením orchestr zprostředkoval opojnost i dráždivost Delibesovy kombinace francouzské lyriky a orientální hudby. Jiskru dodal inscenaci velice šťastný nápad režiséra Tomáše Šimerdy. Pojal inscenaci jako živý sen kluka, který se nemůže odtrhnout od četby dobrodružného románu. V jeho představách ožívá tajuplný hinduistický chrám, barvitý svět indického bazaru se svůdným tancem bajadér i lesní útočiště milenců. Celá opera v jednoduchém scénickém řešení Vladimíra Soukenky s vtipnou rychlou proměnou chlapeckého pokoje v orientální Indii i pestrými kostýmy, v nichž Mlada Šerých ctila britskou dobovou módu s turnýrami u dam a orientálním třpytem Indek, si tak podržela kouzlo příběhů červené knihovny.


V Ústí našli klíč, jak skrze klukovské snění uniknout sentimentu předlohy. Ústecký soubor pod vedením Tomáše Šimerdy tak po řadě zdařilých inscenací opět potvrdil, že „divadlo na oblasti“ může mít i větší než oblastní význam. Bylo by hloupé, kdyby kvůli neuváženým úsporným škrtům radních soubor, který opakovaně prokazuje svou uměleckou oprávněnost, měl zaniknout.
.
***

Olomoucký Oněgin o všem a ničem

Zatímco Lakmé dnes vnímáme jako osvěžující kuriozitu, Čajkovského Evžena Oněgina je u nás zabydlen natolik spolehlivě, že v posledních letech inscenátoři rádi experimentují. Do Moravského divadla pozvali mladou slovenskou režisérku Andreu Hlinkovou, která má za sebou inscenace v Banské Bystrici, Košicích a ve Slovenském národním divadle (Haydnův Opuštěný ostrov). Přes mediálně zdůrazňované mezinárodní režijní zkušenosti ale zůstal její Oněgin spíše ještě studentským nahromaděním nesourodých řešení, které spíše než neotřelost mládí zatím provázela neobratnost.

Hlinková Oněgina ponechala s výtvarnicí Miriam Struhárovou na strohém černě vykrytém jevišti s vyvýšenou podlahou jeviště, na kterou se vstupovalo po dvou schodech. Tento jednoduchý rámec však před režisérkou otevíral příliš mnoho možností řešení, které se na rozdíl od ústecké inscenace ve výsledku nepodporovaly, ale popíraly: Celé první dějství, a to i první obraz na zahradě u Larinových, jako by se odehrával v Taťániných představách, když před ní, v bělostné noční košili mezi polštáři – začne neomaleně defilovat nejen Oněgin, jehož přelétavost pro méně chápavé zdůrazňují aplikace motýla na sametovém obleku, ale i šedivá parta socialistických dělníků s papachami, hráběmi a srpy. A Ňána jakoby do ruské usedlosti zabloudila odkudsi z Holandska a nestihla si sundat čepec.Druhé dějství se sborem v černých kostýmech, které před černým vykrytím nebylo prakticky vidět, připomínalo spíš pohřeb než Taťániny narozeniny a souboj zanikal před chvějící se projekcí šedo/černých pruhů. Závěrečné třetí dějství je ohraničeno nahnutým obřím zlatistým rámem obrazu, v němž se petrohradská honorace (opět v černém) pohybuje trhavými pohyby loutek (v dost neumělém podání olomouckého sboru). Přitom Gremin, který má onen honosný rám aplikovaný i na kostýmu, se ovšem z tohoto vyšinutého světa normálními pohyby vymyká. Neotesaný Oněgin končí klečící s hlavou v dlaních. Pro něj měl Jakub Kettner barytonovou kantilénu, oněginovské charisma však ze sebe nevykřesal. Také Ondřej Koplík obstál také spíše pěvecky svým útlejším tenorem než jako herecky toporný Lenskij. Oživení tak vnášela do obsazení premiéry alespoň dívčí, kostýmem až ordinérní Olga Václavy Krejčí Houskové, zatímco soprán Any Caroliny Dis byl pro roli Taťány příliš jednotvárný, plochý a bas Jiřího Přibyla pro Gremina nevýrazný.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Delibes: Lakmé (SDOB Ústí n.L.)

 

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Eugen Oněgin (MD Olomouc)

 

Související články


Reakcí (4) “Operní panorama Heleny Havlíkové (19)

  1. Jestli tomu dobře rozumím, tak Ondřej Černý je ochoten pro své setrvání ve funkci třeba i sloučit obě divadla, Heřmana, který na to neměl žaludek vyměnil za Rocca, který to zvládne a pokud je stále možnost uplatnit PKF ve Stavovském, ať si tam činohra taky klidně hraje. O spojování souborů budeme chvíli mlžit, protože teď začali moc křičet. Chápete to taky tak?

  2. Musím konstsatovat, že opera Lakmé v Ústí nad Labem se skutečně povedla a paní Klamo podala nádherný výkon. Škoda, že okolo existance operního a baletního souboru nemá ústecká rada úplně jasno a divadlo doslova "dusí" příspěvkem, který je pod možností existence divadla

Napsat komentář