Operní panorama Heleny Havlíkové (54)

Helena Havlíková, 20.12.2011 0:00

Týden od 12. do 18. prosince 2011

– Ostravský Romeo v texaskách
– Image s letenkou do ráje
– Další inspirace na dny příští, tentokrát předvánoční i mezivánoční

***

Ostravský Romeo v texaskách

Ostravská opera uvedla 15. prosince premiéru Romea a Julie Charlese Gounoda (1818-1893). Tento velký francouzský operní romantik ovšem použil drama velkého Alžbětince po svém. Jeho libretisté Jules Barbier a Michel Carré zacházeli se slavnými literárními předlohami bez větších skrupulí: s řemeslným fortelem, se znalostí dobové konvence a hlavně diváckého vkusu v jeho touze po sentimentu a jevištní podívané. Tak nakládali s Goethem a jeho Faustem – pro Gounodovu dnes nejslavnější operu, a také Goethovým Vilémem Meisterem pro Thomasovu Mignon, se šťastným koncem. Útlocitným respektem k velkému renesančnímu dramatikovi se netrápili ani v případě Hamleta pro Thomase, ani u Romea a Julie, kterým Gounod osm let po Faustovi rozšířil svůj věhlas. Opera měla premiéru v Paříži v roce 1867.

Navzdory pravidlům velké francouzské opery je Romeo a Julie vlastně „komorní“: soustřeďuje se v nezvykle vysokém počtu čtyř rozsáhlých výstupů na ústřední zamilovanou dvojici – na úkor srážek znepřátelených rodů a především závěrečné katarze smíření. Gounod ji na poslední chvíli nakonec v redukované podobě předsadil celé opeře ve sborovém prologu, který shrnuje hned na začátku celý příběh. Opera tak končí velkým efektním duetem umírajících milenců, protože Romeo tu na rozdíl od Shakespeara neumírá dříve, než Julie procitne. Gounod nepromarnil příležitost pro blažené valčíkové melodie, cituplná dueta, nadýchané koloraturní kaskády, roztoužené kavatiny, uvzdychané vzlyky nad třídobými přiznávkami, slzavé smuteční marše, ale i pro rozverně ironickou ranní serenádu Romeova pážete, která předchází souboji se zavražděním Merkucia a Tybalta.

V Národním divadle moravskoslezském bylo ze základu hudebního nastudování mladého dirigenta Tomáše Braunera možné vycítit cit pro francouzskou lehkost, eleganci, citovost, které se snažil dodat i mladistvý švih. Bohužel orchestr ne vždy toto jeho pojetí naplnil a především smyčcové skupiny zněly hodně nesourodě už od úvodní předehry. Těžko překonatelnou laťku inscenování Romea a Julie Charlese Francoise Gounoda nastavil v pražském Národním divadle v roce 1994 režisér Josef Bednárik. Každý inscenátor této Gounodovy opery to má u nás obtížné, protože se nevyhne porovnání s jeho strhující dynamickou show. Bednárik tehdy pojal Romea a Julii jako apoteózu čisté lásky ve světě bez lásky, ve špíně podzemních garáží s celým arzenálem nejrůznějších dopravních prostředků (včetně kolečkových bruslí pro Merkucia), v pragmatické devastaci lidských vztahů agresivní nesnášenlivostí, brutální odcizeností, redukcí milostného citu na konzumaci sexu maskáčového komanda. Dřívější inscenace Romea a Julie, ale i ta nedávná Fausta z Metropolitní opery byly jen důkazem, že takové bednárikovské inscenace našich režisérů by ve světě rozhodně nezapadly – pokud by ovšem dostali příležitost.

Také slovenský režisér Peter Gábor, který se v Ostravě velmi dobře uvedl v loňské sezóně Giordanovou Fedorou, se pokusil přiblížit francouzské sentimentální balení tragického příběhu milenců dnešku a dát inscenaci komorní výraz. Na scéně vystačil s málem: se soustavou praktikáblů, jejichž vyrovnané schodovité sestavení do čtverce po obvodu jeviště se s postupujícím vršením konfliktů rozpadá a boří do neuspořádané změti. Hlavním scénografickým prvkem výtvarníka Jozefa Cillera je „budka“ ve tvaru kvádru bez přední a zadní stěny, spouštěná do různých výšek z provaziště do středu jeviště. Je místem prvního nesmělého setkání milenců, kteří si přes jeho stěnu dávají svůj první polibek, Juliiným prozářeným oknem i postelí novomanželů. Barevnost inscenaci dodávají efektní a slušivé kostýmy Kataríny Holkové.Luciano Mastro v džínách, tričku a sportovní bundě i odvážně jen v černých slipech a rozepnuté košili a Kateřina Kněžíková v elegantní kolekci šatů i průsvitné košilce nejsou sošní operní hrdinové, ale pohybují se jako současní mladí lidé rozverně skotačící, mrštně prchající, něžně stydliví, prudce vášniví i odhodlaní obětovat vše pro svoji lásku. Mastrův tenor zní plně ve všech polohách včetně výšek, ale na francouzskou operu možná až příliš pucciniovsky hutně. Pro naturel Kateřiny Kněžíkové je Julie ideální rolí, větší pěveckou překážkou pro ni však znamenala úvodní rozverná árie „Ecoutez! Ecoutez!“ s nástrahami koloratur a výšek. Přitom velkou Juliinu árii ve 4. dějství „Dieu! Quel frisson court dans mes veines“, v níž váhá nad vypitím zdánlivě smrtícího nápoje, která bývá pro svoji obtížnost vynechávána, zvládla výborně a patřila k vrcholům inscenace.

Po úvodním sboru, který Gábor s divadelní imaginací rozdělil na znepřátelené tábory světlem, se už nepodařilo dodat ostatním postavám zřetelnější charakteristiky a vytvořit tak v inscenaci další vrstvu, která by zdůvodnila neodvratný tragický osud milenců uprostřed znepřátelených rodů. David Szendiuch má sice pro otce Kapuleta plně znělý bas, ale vypadá spíš jako Juliin bratr a jeho vztah k ní je dobrosrdečně indiferentní. Ani Aleš Jenis nevyužil árie o královně Mab ke zřetelnější charakteristice prchlivého Romeova přítele a soustředil se – úspěšně – na pěvecké zvládnutí role. Frater Vavřinec se sonorním basem Martina Gurbaľa zůstal ve své mnišské kutně vznešeným duchovním. Ani Erika Šporerová, které neměla s partem chůvy žádné pěvecké problémy, nepřekročila rámec starostlivé tety, byť počáteční mužský kostým sliboval neobvyklé uchopení této role. Z této plejády postav tak nakonec jasně vynikla Marianna Pillárová se zvonivě subretním sopránem jako rošťácké páže, které si pro brilantní serenádu „vystačí“ s jednou prázdnou pet lahví.

Přes dílčí výhrady má v Romeovi a Julii ostravská opera po Cardillacovi, Fedoře, ale i Wertherovi další inscenaci, která hledá moderní podobu operního divadla současnosti, při respektování partitury skladatele. Také další tituly letošní sezóny ostravské opery lákají k návštěvě – Janáčkova Věc Makropulos alespoň koncertně s Evou Urbanovou v titulní roli, Stravinského Život prostopášníka a Dvořákova Armida.

***

Image s letenkou do ráje

V sobotu vysílala Česká televize nový dokument Zbyňka C. Mikulíka o Dagmar Peckové s názvem Letenka do ráje. Padesátiny a zároveň třicetileté profesní jubileum této mezzosopranistky, která patří k těm nemnoha našim interpretům, jimž se podařilo prosadit se na prestižních zahraničních scénách, jsou více než pádným důvodem k zachycení těchto výročí i příležitostí k bilancování. Hodinový dokument je průřezem uměleckým působením i soukromým životem Dagmar Peckové od útlého dětství v Medlešicích u Chrudimi přes bouřlivou pubertu a muzikálové začátky po současnost, kdy žije v poklidné vesničce Heuweiler nedaleko Freiburgu. Dnes už přece jen není Dagmar Pecková onen provokující „ježek“, jako když v roce 1995 natočila vtipně drzý klip s částí árie Sesta Parto! z Mozartovy opery La clemenza di Tito. Nicméně i v tomto dokumentu Pecková boří představy o vznešené operní divě: dokáže se sama na sebe nejen podívat s humorným odstupem (výborný nápad prostřihů její interpretace I Could Have Danced All Night z My Fair Lady), ba ironií, ale znovu se rozhodla neskrývat i odvrácenou stranu slávy, své boje, škobrtnutí a prohry. Zaslouží uznání, že dokázala sebekriticky zhodnotit svůj neúspěch coby Ježibaba a Cizí kněžna v inscenaci Dvořákovy Rusalky v Národním divadle a místo prášků investovala do dalšího nalézání svých pěveckých kvalit. Letenka do ráje není první takové svědectví o Dagmar Peckové. V cyklu Ženy na přelomu tisíciletí o ní v roce 2000 natočila pořad s názvem Forte a piana už Helena Třeštíková, když v časosběrném dokumentu zachytila pět let jejího života v době, kdy k roli operní sólistky přibírala nově i roli matky, které se nevyhnuly bolestné partnerské rozchody. Přitom studovala v Národním divadle Carmen, kterou dodnes považuje za jednu ze svých nejvýznamnějších rolí.

Z Mikulíkova dokumentu, který se místy potýká s výběrem a opakováním sekvencí, temporytmem a pointováním střihů, je zřejmé, že má operu i Dagmar Peckovou velice rád; Letenka do ráje je spíše zachycením obrazu, který si Dagmar Pecková se zkušenostmi výborné herečky přála v danou chvíli o sobě sdělit, než dokumentem, který by pronikl hlouběji pod tento image.Nicméně – po této její dobrovolné zpovědi se můžeme o to více těšit na úterní komorní koncert FOK, na kterém tato letos rezidenční sólistka FOKu s orchestrem Ensemble 18+ vystoupí v programu s výběrem scén z Purcellovy opery Dido a Aeneas, Hadynovou kantátou Ariadna na Naxu ale i skladbou “Ad Honorem B+B+B“, dirigenta tohoto koncertu Vojtěcha Spurného. Koná se 20. prosince v kostele sv. Šimona a Judy od 19:30 hod.

***

Další inspirace na dny příští, tentokrát předvánoční i mezivánoční

Zůstaňme ještě u České televize, která na první svátek vánoční 25. prosince na Dvojku od 20:55 zařadila premiéru záznamu opery Giuseppe Scarlattiho Dove è amore è gelosia (Kde je láska je i žárlivost). O vydařené inscenaci tohoto intermezza giocoso s dirigentem Vojtěchem Spurným v režii Ondřeje Havelky v barokním divadle na zámku v Českém Krumlově se skvělými výkony čtveřice sólistů Lenkou Máčikovou, Kateřinou Kněžíkovou, Alešem Brisceinem a Jaroslavem Březinou jsme již psali (Operní panorama z 13. září 2011 – najdete zde, Recenze Vlasty Reittererové – najdete zde).

Bezprostřední zkušenost z tvrdých lavic unikátního prostoru tohoto divadla může záznam sice jen zprostředkovat (komorní prostor divadla na záznamu celkově působí jako rozlehlejší), ale díky filmovým kouzlům dovoluje nahlédnout do míst, která zůstávají divákům z hlediště skryta. Můžeme v prostřizích sledovat práci mašinistů v zákulisí, jak obsluhují sofistikovaný systém rumpálů, kladek a dalších důmyslných mechanismů při bleskurychlé výměně soustavy perspektivních kulis a dalších divadelních zázracích (včetně stroje na výrobu zvuku hromu), pro barokní divadlo typických.

Skvělým nápadem bylo uvést záznam opery četbou dopisu, kterým kníže Josef Adam ze Schwarzenberga před téměř 250 lety popisuje přípravy na uvedené této Scarlattiho opery ve stejných prostorách a prolnout tuto citaci se záběry současných interpretů i dnešního ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, usazeného v knížecí lóži.

Nadále platí, že takto znovuobjevené Scarlattiho dílko, jakkoli svěží, asi nepřekreslí operní mapu druhé poloviny 18. století, ale jako vhled do světa rokové komické opery zazářilo skvěle. A podstatnou hodnotou celého projektu je zachycení genia loci, tedy uvedení díla, které se v dochovaných prostorách zámeckého divadla doložitelně provádělo. Vskutku že máme čím se pochlubit celému světu.

V inspiracích nemůže chybět předpremiéra Weberovy opery Tři Pintové. Tuto Mahlerem dokončenou poslední operu zakladatele německého operního romantismu ve čtvrtek 22. prosince uvede Státní opera Praha. Takovou raritou připomene nejen vztah zdejšího operního domu k této opeře, neboť tehdejší Nové německé divadlo ji uvedlo jen o několik měsíců po lipské premiéře v roce 1888, řízené Mahlerem. Předpremiéra Tří Pintů dvou německých, resp. rakouských umělců, kteří měli vazbu na naši zemi ještě „stihne“ i letošní sté výročí Mahlerova úmrtí. Opera pojednává o záměně identit, kdy za Dona Pintu, ucházejícího se o Donnu Clarissu, se vydávají i další dva mladíci; romantická opera kočí happy endem – nezbývá než doufat, že záměnou nebude postižena transformovaná a do molochu Národního divadla pohlcená Státní opera, svoji identitu si uchová a podivná šaráda kolem rušení a slučování bude mít také šťastný konec.

V čase mezivánočním je možné se oddat „podvečeru pro hudbymilovnou společnost“ s názvem České vánoce, který na 28. a 29. prosince vždy od 16:00 a 19:30 hodin do barokního knihovního sálu v Melantrichově ulici připravil soubor Collegium Marianum. Ve spolupráci s divadelním souborem Buchty a loutky na něm bude uvedena Rakovnická vánoční hra o narození Páně s loutkami a pastorelami.

Protože se k dalšímu Opernímu panoramatu sejdeme až v pondělí 2. ledna v novém roce, přeji všem posluchačům klidné svátky vánoční a naději do roku 2012.

Charles Gounod:
Roméo et Juliette
Hudební nastudování, dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Peter Gábor
Scéna: Jozef Ciller
Kostýmy: Katarína Holková
Dramaturgie: Daniel Jäger
Sbormistr: Jurij Galatenko
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 15.prosince 2011 Divadlo A.Dvořáka Ostrava

Juliette – Kateřina Kněžíková
Roméo – Luciano Mastro
Bratr Laurent – Martin Gurbaľ
Mercutio – Aleš Jenis
Stéphano – Marianna Pillárová
Capulet – David Szendiuch
Tybalt – Martin Šrejma
Gertrude – Erika Šporerová
Paris – Matěj Chadima
Vévoda – Michal Onufer
Grégorio – Roman Vlkovič
Benvolio – Pavel Ďuríček