Pavel Drábek, diverze v opeře a také Smetanův Dalibor

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Sám o sobě bezpochyby s nadsázkou říká, že po nezdárném úsilí hrát na několik hudebních nástrojů, po vystupování v rockové kapele, ve studentských orchestrech a kapele divadelní, a taky poté, co v brněnském Studiu Dům působil jako skladatel, hudebník a herec, si doznal, že jeho působení na hudbu bylo prozatím spíše negativní. A že prý jediným pozitivním přínosem jeho snažení byla manželka Hana.

A tak živobytím pro Pavla Drábka (1974) je Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, kde coby docent přednáší divadelní vědu, anglickou literaturu a dramatický překlad. Krom toho překládá z angličtiny a také je členem mezinárodní výzkumné skupiny Theater Without Bordes, specializující se na mezinárodní divadelní vztahy raně novověké Evropy.

To vše ale není tím hlavním důvodem, proč jsme Pavla Drábka oslovili. Tím je Ensemble Opera Diversa, soubor mladých profesionálních hudebníků a zpěváků, jehož je spoluzakladatelem, a ve kterém je už od roku 2003 uměleckým vedoucím a také libretistou. Společně se skladatelem Ondřejem Kyasem za tu dobu napsali na dvacet minioper, tři celovečerní komorní opery (Pickelhering> 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie, Společná smrt milenců v Šinagawě a Dýňový démon ve vegetariánské restauraci) a také anglické scénické oratorium (Vražda v katedrále).

Zapomenout bychom ovšem neměli ještě na jednu věc: Právě Pavel Drábek je oním mužem, který před dvěma lety odstartoval bouřlivou debatu zdaleka nejen milovníků opery, když s jeho novým libretem uvedlo olomoucké divadlo premiéru Smetanova Dalibora.


Operu i komorní hudbu se snažíte v Ensemblu Opera Diversa provádět diverzně, tedy odlišně (nebo až podvratně?). Řekněte, co vám na tom, jak se dnes opera hraje, vadí? A jak jinak to chcete dělat vy?

Nevím, jestli bych to vyjádřil tak, že mi zrovna na dnešním operní provozu něco vadí. Rozhodně činnosti našeho Ensemblu Opera Diversa (EOD) nechápu jako operní odboj nebo nějaké napravování operních nešvarů – vždyť naši umělci jsou hudební a operní profesionálové, kteří také v diversním počínání rozpor se svou profesí nevidí. Jak zmínil jeden recenzent po našem představení v rámci letošního festivalu Janáček Brno 2010, vystoupení bylo „zdařilým doplňkem k ,velkým‘ festivalovým událostem, v jejichž stínu by ale určitě nemělo zůstat“ – tedy ani on neviděl v těsné konfrontaci s velkou operou rozpor. Z pohledu operního teoretika a kritika jsme možná „doplňkem“, naše ambice je ale větší a vlastně na velké opeře nezávislá: jde nám o novou operu, která odpovídá i dnešní době – ačkoli se svými mnohdy vyhraněnými názory neshodneme na tom, co vlastně ta naše doba znamená.

Pokud bych měl jeden svůj osobní, vyhraněný názor o velké opeře prezentovat, tak je to její dokonalá mrtvolnost: ne tak v provádění – to bývá často nesmírně životné, inspirující, bohaté a dnešní – ale především v tom, co se hraje – říkám tomu nekonečný operní jukebox, jehož repertoár je až na několik málo výjimek z první části 20. století vlastně muzeální – byť sebekrásnější. Jako posluchač ano, ale jako tvůrce se nedokážu smířit s tím, že všechno už bylo napsáno a opera jako hudebně-divadelní žánr je už vyčerpaná – snad až na elitní experimenty. Jako člověk pak mám výhrady vůči tomu, jak klasická opera zachází s umělci. V kolonialistickém 19. století, kdy bohaté vrstvy chodily do opery jako do nejvznešenějšího stánku své kultury, to snad bylo v pořádku. Dnes mi přijde nedůstojné umístit šedesát hudebníků do podpalubí a jen naslouchat libým zvukům, které vydávají a jimiž doprovázejí vznešené jevištní dění: je to o to paradoxnější situace, že někdejší muzikantské nižší vrstvy oněm vyšším takto sloužily, protože to odpovídalo rozložení společnosti. Dnes, kdy každý z těchto muzikantů je vysoce talentovaný, vzdělaný a nákladně vybavený – kdy mnohdy drží v ruce nástroj, jehož cena je pro velkou část obecenstva vlastně nepředstavitelná – mi nepřijde korektní a důstojné orchestr skrývat – a je jedno, který z operních tvůrců se o tuto podřízenou pozici zasloužil a narušil mnohem humanističtější uspořádání v barokní opeře. Uvědomuji si, že tento názor je extrémní, a jsem si vědom toho, že návštěva opery je do značné míry stále návštěvou onoho nejvznešenějšího stánku kultury. Zároveň mně osobně tato výlučnost a sklon k elitnosti velké opery provokuje a dotýká se mě. Vůbec by mě zajímalo, do jaké míry je kouzlo dnešní opery živeno oním okouzlením „toto všechno, celé to nákladné divadlo, se děje kvůli mně“, tedy pocitem vyvolenosti a lichotivým pocitem, co všechno se pro mé pobavení muselo mobilizovat.

Dělat operu jinak, diversně – jak to chápu a svým podílem v EOD praktikuju – znamená brát v potaz existující operní díla, operní praxi a ctnost, vycházet z nich a zároveň začít jaksi antropologicky, humanisticky u člověka-umělce – krásného, talentem obdarovaného a před obecenstvem stojícího – a dávat mu příležitost své obecenstvo tímto obdarovat. Anebo jinak: začít u člověka-diváka – otevřeného, očekávajícího a majícího zájem – a hledat způsoby, jak mu způsobit radost. Jak a proč a co je to radost, si tady dovolím vynechat. Pokud jde o ono obdarování, hudební divadlo a opera k tomu skýtají největší možnost – jsou totální, dávají k dispozici všechny výrazové a umělecké nástroje.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (11) “Pavel Drábek, diverze v opeře a také Smetanův Dalibor

  1. Radost číst povídání s člověkem, který to má v hlavě srovnáno a který dokáže pro druhé nadhodit i trochu odlišný pohled na věc, který vede k přemýšlení jiným směrem, než je ten který z nás zvyklý. Ono to vlastně i docela úzce souvisí s častými debatami tady na téma tradiční nebo nové, i s tím, že se tu objevují i soubory mimopražské – v tomto případě brněnský. Držím tomuto souboru palce, skutečně záslužná práce, děkuji. VK

  2. Leonora3:
    Dalibora v Olomouci som videla viackrat a zo znamych, kteri do divadla chodia, som nestretla ani jedneho, komu by se novy text pacil. Pokial sa s novym textom sledoval ciel nalakat novych divakov, (mozno tych, ktori chodia na predstavenia Opera diversa (?) tak je nutno povedat, ze sa tak nestalo a tych, kteri do divadla chodia pravidelne a aj v Olomouci uz zazili viacej nastudovani Daliborov a na noveho sa tesili, to len rozculilo.
    Postup, ktery tvorcovia pouzili bol vskutku kuriozny a vzbudil velku pozornost. Pokial vieme, skladatel si najskor objedna libreto a potom napise hudbu. I ked v pripade Dalibora to bolo trochu zlozitejsie, predsa sam Bedrich Smetana Spindlerov preklad autorizoval a tak ho spievali cele generacie spevakov v legendarnych nastudovaniach, Beno Blachut, Marie Podvalova, Vaclav Bednar ai.
    Podle toho, co autor hovori v clanku to vypada, ze solisti si dovolili pochybnosti nad novym textom, pretoze sa im to nechcelo ucit. Samozrejme dovod bol ten, ktery potvrdili i samotni divaci, preco menit nieco, co sa im paci, co poznaju a co chceli opat pocut v novej interpretacii a nastudovani. Pokial autor hovori, "ze bylo kazde slovo proti prirozenemu rytmu i delce slabiky, ze promluvy z postav delaly naivni figurky, to bylo v tu chvili jedno" je to zavazna kritika, ktorej protireci uspesnost a oblubenost opery Dalibor a to so starym textom.
    Libretista moze robit zmeny len vo svojich vlastnych libretach, mozno prave preto sa tejto ulohy nechcel nikto ujat . Myslim, ze divaci u klasickych diel rozhodne daju prednost libretam tak, ako ich napisali, J.Kvapil,F.M. Piave a dalsi majstri pera, nepotrebuju vylepsenia a vybrali si ich sami skladatelia.

  3. Ani mně se nový překlad libreta nelíbil, ale z úplně jiných důvodů. Smetana napsal Dalibora na německé libreto, a že pozdější překlad "autorizoval", na vztahu hudby a původního libreta nic nemění. Myslím, že je velmi dobře, že se někdo pokusil ten přílišný patos z textu sundat. Pavel Drábek ho ale stejně zatížil – zejména kostrbatou syntaxí. Měla jsem pocit, že nové libreto je schválně archaizované, čímž jsem přestala chápat důvod jeho vzniku.

    Navíc se záměr libretisty zcela minul s režisérem Tarantem, takže z olomouckého Dalibora vzniklo cosi velmi nesourodého.

    Mimochodem, nevím, jestli je u nás Dalibor populární, jak tvrdí Leonora. Téměř se nehraje, a pokud ano, nevydrží na repertoáru moc dlouho. Je to opera obtížně inscenovatelná a dost náročná na interprety. Záměr tehdejšího olomouckého vedení a Pavla Drábka chápu jako snahu vyjít z tohoto bludného kruhu. Bohužel neúspěšnou.

  4. leonora3:
    Amanitko, mozem s vami len suhlasit, pokial hovorite, ze jeden archaicky text bol nahradeny archaickym textom novym. Ale preco novym? Dalibor je hrdinska opera a k patosu, ktory je v hudbe pristane i patos v texte.

    Ked som napisala, Dalibor je popularna opera, neporovnavam s Verdim a Puccinim, ale chcela som povedat, ze sa hraje dost casto (snad zo Smetanovych opier po Prodanke najcastejsie, myslim ze viac ako Hubicka a Dve vdovy, ale ziadnu statistiku nemam).
    Myslim, ze v diskutovanom pripade sa Dalibor hral este kratsie ako obvykle a ze "nove libreto" k tomu dopomohlo.

Napsat komentář