Rok 2012 – rok Rudolfa Firkušného (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

(Dokončení ze včerejška) 

V USA Rudolf Firkušný poprvé koncertoval v roce 1938. Byl tehdy ještě příliš mlád a jeho první vystoupení bylo sice úspěšné, ale nezpůsobilo očekávanou senzaci. Po návratu do země se ovšem musel konfrontovat s nastávající válečnou situací. Po rozloučení s českým publikem v roce 1939 s Českou filharmonií pod Kubelíkovou taktovkou se vydal na koncertní cestu, která vyústila v emigraci. Nejprve se ukrýval ve Francii spolu s dalšími českými umělci (Jiřím Muchou, Bohuslavem Martinů, Rudolfem Kunderou aj.) Poté se mu podařilo jen se štěstím a díky pomoci přátel dostat přes Španělsko do Portugalska a nakonec do New Yorku, aniž by tehdy tušil, že se mu toto místo posléze stane doživotním domovem. Tentokrát již nic neponechal náhodě. Nejprve se díky pomoci Sira Thomase Beechama představil na open-air festivalu v Ravinii (s Dvořákovým koncertem g moll) a po skvělém ohlasu se představil i pečlivě připraveným recitálem v Town Hall v roce 1941. Nyní se již prezentoval nejen jako virtuóz, ale skutečný mistr „par excellence“. Vystoupení získalo nadšené kritiky a respekt odborné veřejnosti, včetně velkých pianistů, kterých tehdy v USA působilo nebývalé množství (země se stala dočasným i trvalým domovem Rachmaninova, Horowitze, Rubinsteina, Arraua i mnoha dalších). Podpisem exkluzivní smlouvy s nejlepší koncertní agenturou té doby, Columbia Artist Management, Inc. se mu otevřely brány světa.Ve čtyřicátých letech se Firkušný dokázal díky nadlidskému nasazení definitivně prosadit mezi světovou špičku. Učinil desítky veleúspěšných turné po Severní a Jižní Americe (v Argentinském Teatro Colón dokázal dokonce překonat hned několik rekordů této prestižní koncertní síně), hrál s největšími dirigenty i orchestry té doby. Do vlasti se vrátil po osvobození již s pověstí světoznámého interpreta a největšího českého pianisty všech dob. S Rafaelem Kubelíkem triumfoval Dvořákovým klavírním koncertem na 1. ročníku Pražského jara 1946. Následující ročník musel kvůli zranění ruky vynechat a v roce 1948, když se stejně jako jeho přítel Martinů těšil na uvedení premiéry skladatelova třetího klavírního koncertu (psaném Firkušnému „přímo na tělo“) přišla nečekaná zpráva o komunistickém puči. Perzekuce klavíristových přátel a kolegů, pronásledování Talicha a především smrt blízkého přítele Jana Masaryka, pošlapání a znevážení veškerých ideí masarykovské „první republiky“ přiměly pianistu k těžkému rozhodnutí se do vlasti nevrátit a zůstat v USA.

Stal se tedy americkým občanem, ale to neznamená, že by se vzdal své národnosti a kultury, z níž vyšel. Právě naopak. Stále intenzivněji propagoval českou hudební tvorbu. Na počátku padesátých let se stal autorem prvních zahraničních desek s Janáčkovou klavírní tvorbou (pro společnost Columbia), Dvořákovým klavírním koncertem (tehdy ještě v Kurzově verzi a s několika škrty, také pro společnost Columbia) i Smetanovými Českými tanci (Capitol). Dvořákův koncert uvedl například ve spolupráci s Guido Cantellim a samozřejmě uváděl i množství děl Bohuslava Martinů (premiéroval mj. 3. koncert, Fantazii a Toccatu, Etudy a Polky či Ritournelles). Ovšem nemenší respekt si získal jako interpret světové tvorby – jeho nahrávky Brahmsova koncertu d moll, či Beethovenova 3. a 5. koncertu byly kritikou zařazeny mezi nejlepší. Firkušný se také stal vyhledávaným interpretem nových děl předních amerických autorů. Gian Carlo Menotti mu věnoval svůj klavírní koncert, Argentinec Alberto Ginastera jedno ze svých nejmilejších děl – Suitu kreolských tanců, Carlisle Floyd svou Klavírní sonátu a Howard Hanson klavírní koncert. Sám Samuel Barber mu umožnil (se souhlasem Vladimira Horowitze, jenž si Firkušného také nesmírně považoval) být druhým interpretem (po Horowitzovi) jeho Klavírní sonáty a prvním, který nahrál jeho suitu Excursions na gramofonovou desku. Mezi další známé autory, jejichž díla (často přímo ve spolupráci s nimi) interpretoval patří i Carlos Chávez, Philip Glass, Francisco Mignone, Luigi Dallapicolla, David Diamond, Richard Yardoumian, Virgil Thompson či Paul Reif. Pro nahrávací společnost Capitol pořídil tehdy sérii dnes již legendárních desek s Beethovenem, Chopinem, Brahmsem i Debussym. Na sklonku padesátých let zemřel jeho dlouholetý přítel Bohuslav Martinů. Mezi jeho vrcholná díla z posledních let patřil i čtvrtý koncert, zvaný Inkantace, samozřejmě také psaný pro Firkušného, který jej s úspěchem hrál po celém světě.V šedesátých letech se již jako pianista světového jména a hvězda první kategorie rozhodl usadit. Jelikož byl již známý ve Státech jako zavilý „Newyorčan“ (v průběhu své dlouhé kariéry byl téměř každoročním sólistou místní filharmonie a častým hostem zdejších festivalů, uskutečnil také řadu recitálů a dalších vystoupení ve slavné Carnegie Hall), bylo zcela logické, že si jako své pedagogické působiště zvolí zřejmě nejproslulejší uměleckou univerzitu na světě – slavnou Juilliard School. Kromě bytu na Manhattanu si pořídil i letní sídlo ve Staatsburgu nedaleko New Yorku, kde se mohl v klidu věnovat studiu a odpočinku. V takovém místě ovšem nemohl být sám – až jako zralý muž se rozhodl oženit a pro svou manželku si přijel do vlasti. Mladičká Taťána Nevolová se mu stala nejen skvělou životní partnerkou, která se dokázala postarat jak o jeho soukromí tak pomoci s organizací jeho náročného harmonogramu, ale také matkou dvou dětí, dcery Veronique a syna Igora.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama