Rok 2012 – rok Rudolfa Firkušného (2)

(Dokončení ze včerejška) 

V USA Rudolf Firkušný poprvé koncertoval v roce 1938. Byl tehdy ještě příliš mlád a jeho první vystoupení bylo sice úspěšné, ale nezpůsobilo očekávanou senzaci. Po návratu do země se ovšem musel konfrontovat s nastávající válečnou situací. Po rozloučení s českým publikem v roce 1939 s Českou filharmonií pod Kubelíkovou taktovkou se vydal na koncertní cestu, která vyústila v emigraci. Nejprve se ukrýval ve Francii spolu s dalšími českými umělci (Jiřím Muchou, Bohuslavem Martinů, Rudolfem Kunderou aj.) Poté se mu podařilo jen se štěstím a díky pomoci přátel dostat přes Španělsko do Portugalska a nakonec do New Yorku, aniž by tehdy tušil, že se mu toto místo posléze stane doživotním domovem. Tentokrát již nic neponechal náhodě. Nejprve se díky pomoci Sira Thomase Beechama představil na open-air festivalu v Ravinii (s Dvořákovým koncertem g moll) a po skvělém ohlasu se představil i pečlivě připraveným recitálem v Town Hall v roce 1941. Nyní se již prezentoval nejen jako virtuóz, ale skutečný mistr „par excellence“. Vystoupení získalo nadšené kritiky a respekt odborné veřejnosti, včetně velkých pianistů, kterých tehdy v USA působilo nebývalé množství (země se stala dočasným i trvalým domovem Rachmaninova, Horowitze, Rubinsteina, Arraua i mnoha dalších). Podpisem exkluzivní smlouvy s nejlepší koncertní agenturou té doby, Columbia Artist Management, Inc. se mu otevřely brány světa.Ve čtyřicátých letech se Firkušný dokázal díky nadlidskému nasazení definitivně prosadit mezi světovou špičku. Učinil desítky veleúspěšných turné po Severní a Jižní Americe (v Argentinském Teatro Colón dokázal dokonce překonat hned několik rekordů této prestižní koncertní síně), hrál s největšími dirigenty i orchestry té doby. Do vlasti se vrátil po osvobození již s pověstí světoznámého interpreta a největšího českého pianisty všech dob. S Rafaelem Kubelíkem triumfoval Dvořákovým klavírním koncertem na 1. ročníku Pražského jara 1946. Následující ročník musel kvůli zranění ruky vynechat a v roce 1948, když se stejně jako jeho přítel Martinů těšil na uvedení premiéry skladatelova třetího klavírního koncertu (psaném Firkušnému „přímo na tělo“) přišla nečekaná zpráva o komunistickém puči. Perzekuce klavíristových přátel a kolegů, pronásledování Talicha a především smrt blízkého přítele Jana Masaryka, pošlapání a znevážení veškerých ideí masarykovské „první republiky“ přiměly pianistu k těžkému rozhodnutí se do vlasti nevrátit a zůstat v USA.

Stal se tedy americkým občanem, ale to neznamená, že by se vzdal své národnosti a kultury, z níž vyšel. Právě naopak. Stále intenzivněji propagoval českou hudební tvorbu. Na počátku padesátých let se stal autorem prvních zahraničních desek s Janáčkovou klavírní tvorbou (pro společnost Columbia), Dvořákovým klavírním koncertem (tehdy ještě v Kurzově verzi a s několika škrty, také pro společnost Columbia) i Smetanovými Českými tanci (Capitol). Dvořákův koncert uvedl například ve spolupráci s Guido Cantellim a samozřejmě uváděl i množství děl Bohuslava Martinů (premiéroval mj. 3. koncert, Fantazii a Toccatu, Etudy a Polky či Ritournelles). Ovšem nemenší respekt si získal jako interpret světové tvorby – jeho nahrávky Brahmsova koncertu d moll, či Beethovenova 3. a 5. koncertu byly kritikou zařazeny mezi nejlepší. Firkušný se také stal vyhledávaným interpretem nových děl předních amerických autorů. Gian Carlo Menotti mu věnoval svůj klavírní koncert, Argentinec Alberto Ginastera jedno ze svých nejmilejších děl – Suitu kreolských tanců, Carlisle Floyd svou Klavírní sonátu a Howard Hanson klavírní koncert. Sám Samuel Barber mu umožnil (se souhlasem Vladimira Horowitze, jenž si Firkušného také nesmírně považoval) být druhým interpretem (po Horowitzovi) jeho Klavírní sonáty a prvním, který nahrál jeho suitu Excursions na gramofonovou desku. Mezi další známé autory, jejichž díla (často přímo ve spolupráci s nimi) interpretoval patří i Carlos Chávez, Philip Glass, Francisco Mignone, Luigi Dallapicolla, David Diamond, Richard Yardoumian, Virgil Thompson či Paul Reif. Pro nahrávací společnost Capitol pořídil tehdy sérii dnes již legendárních desek s Beethovenem, Chopinem, Brahmsem i Debussym. Na sklonku padesátých let zemřel jeho dlouholetý přítel Bohuslav Martinů. Mezi jeho vrcholná díla z posledních let patřil i čtvrtý koncert, zvaný Inkantace, samozřejmě také psaný pro Firkušného, který jej s úspěchem hrál po celém světě.V šedesátých letech se již jako pianista světového jména a hvězda první kategorie rozhodl usadit. Jelikož byl již známý ve Státech jako zavilý „Newyorčan“ (v průběhu své dlouhé kariéry byl téměř každoročním sólistou místní filharmonie a častým hostem zdejších festivalů, uskutečnil také řadu recitálů a dalších vystoupení ve slavné Carnegie Hall), bylo zcela logické, že si jako své pedagogické působiště zvolí zřejmě nejproslulejší uměleckou univerzitu na světě – slavnou Juilliard School. Kromě bytu na Manhattanu si pořídil i letní sídlo ve Staatsburgu nedaleko New Yorku, kde se mohl v klidu věnovat studiu a odpočinku. V takovém místě ovšem nemohl být sám – až jako zralý muž se rozhodl oženit a pro svou manželku si přijel do vlasti. Mladičká Taťána Nevolová se mu stala nejen skvělou životní partnerkou, která se dokázala postarat jak o jeho soukromí tak pomoci s organizací jeho náročného harmonogramu, ale také matkou dvou dětí, dcery Veronique a syna Igora.

V té době se dále věnoval nahrávání – natočil úspěšná alba pro prestižní společnosti Philips (Schubert), Deutsche Grammophon (Ravel, Mussorgskij), či Decca. Pro posledně jmenovanou společnost natočil velmi ceněnou nahrávku houslových sonát Francka, Mozarta a Beethovena spolu s virtuózkou Ericou Morini, která byla nominovaná na cenu GRAMMY, stejně jako jeho spolupráce s legendárním cellistou Gregorem Piatigorským (Chopin, Prokofiev). Ostatně, pověst univerzálního interpreta měl již dříve, když spolupracoval s dalšími legendami – houslistou Nathanem Milsteinem (Beethoven), violistou Williamem Primrosem (Brahms) či Pierre Fournierem (první provedení violoncellové sonáty Bohuslava Martinů, nahrávka Brahmsových sonát pro Deutsche Gramophon). Pro VOX (Turnabout) natočil klavírní koncerty Schumanna a Mendelssohna. Vrátil se také k Dvořákovu klavírnímu koncertu, který nyní natočil ve vlastní úpravě, poněkud blíže k originální autorově verzi. V roce 1968 zahrál k poctě české emigrace a hudby své vlasti recitál v Carnegie Hall, na němž přednesl průřez celou českou tvorbou.

V sedmdesátých letech měl za sebou vystoupení ve více než čtyřiceti zemích světa a na nejprestižnějších hudebních festivalech. Kromě své pedagogické činnosti na Juilliard School a na letní škole v Aspenu (Colorado) se také stal častým členem porot prestižních soutěží. Sám se ovšem k akcím tohoto druhu stavěl zdrženlivě a poukazoval na to, že interpret si musí svou slávu vydobýt především na koncertním poli. Jednou též vystoupil z poroty, s jejímž výsledkem nesouhlasil. Na Juilliard School předával své zkušenosti velmi úzkému okruhu pečlivě vybraných pianistů, většinou magisterské a doktorandské úrovně. Mezi jeho žáky v rámci jeho téměř třicetiletého působení na její fakultě patřila řada velmi úspěšných klavírních virtuózů a pedagogů, mimo jiné Eduardus Halim, Carlo Grante, Yefim Bronfman, Alan Weiss, Sara Davis Buechner, Avner Arad, Sergej Edelmann, Daming Zhu, Douglas Buys, Richard Cionco, Robin McCabe. Dora Nováková – Wilmington, Ken Noda, Edith Kraft či Donna Lee. Mezi jeho soukromými studenty vynikla zejména Annlynn Miller, Anya Laurence či Nina Deutsch. Kromě svého interpretačního mistrovství jim předal také lásku k české hudbě. Mnozí z nich dále provozují a nahrávají díla našich autorů a tuto tradici dále šíří na americkém kontinentu i za jeho hranicemi i prostřednictvím své vlastní pedagogické činnosti.

Pokračoval též v natáčení a podílel se i na edici Mozartových sonát pro housle a klavír pro vydavatelství Schirmer. Jeho nahrávka Janáčkova díla (včetně „koncertantních“ děl ve spolupráci s Rafaelem Kubelíkem) pro Deutsche Grammophon byla nominována na množství cen a nyní je právem považována za klasickou. A nemenší respekt si získala série nahrávek českých klasiků, včetně Dusíka, Voříška, Tomáška, Bendy a Dvořáka (VOX – Candide). Tehdy se také Firkušný po dlouholetém zvažování rozhodl definitivně navrátit k původní podobě Dvořákova klavírního koncertu g moll (nahrávka pod taktovkou Waltera Süsskinda pro VOX). Ve spolupráci s Juilliard String Quartetem natočil Dvořákovy klavírní kvintety i kvartety s vynikajícím ohlasem (Sony Classical). Janáčkův Zápisník zmizelého uvedl spolu se slavným kanadským tenoristou Jonem Vickersem. Znovu také natočil Beethovenovy klavírní koncerty č. 3 a 5 (ve spolupráci se Steinbergem a Kempem), k několikrát plánované kompletní nahrávce bohužel nikdy nedošlo.V osmdesátých letech se Firkušný kromě tradičních vystoupení v USA a Evropě také častěji objevoval v Asii a pro společnost Audio Lab natočil vynikající kolekci LP desek, které patří k nejžádanějším sběratelským raritám (mimo jiné s díly Beethovena, Schuberta, Janáčka, Mussorgského či Mozarta). Tehdy byl již všeobecně řazen k velkým pianistickým legendám a jeho koncerty byly vždy významnou událostí. Za svůj dlouholetý přínos pro kulturu získal také ocenění města New York. Konečně také nahrál Mozartovy klavírní koncerty, které s úspěchem interpretoval celý život (pro společnost Intercord za řízení Ernesta Boura). S úspěchem pokračoval v koncertní činnosti, především jako sólista, ale také například spolu s americkým violoncellistou Lynnem Harrellem či Guarneri Quartetem.

Na přelomu let osmdesátých a devadesátých pro prestižní nahrávací společnost RCA Victor natočil sérii desek, zahrnující díla Janáčka, Martinů (sólové dílo i klavírní koncerty spolu s Liborem Peškem), Dvořáka (klavírní koncert s Václavem Neumannem, kvintety s Ridge Quartetem) a Francka (Symfonické variace). K tomu je třeba přiřadit písňový recitál Gabriely Beňačkové a kompletní nahrávku sonát Bohuslava Martinů s Jánosem Starkerem. Mezi poněkud kuriózní aktivity té doby patří i jeho účinkování v televizní reklamě na sportovní produkty NIKE.

Horečná aktivita na prahu osmdesátky (a mimořádně úspěšná – čtyři z výše jmenovaných nahrávek obdržely mezinárodní ocenění, včetně nominací na cenu GRAMMY) byla zapříčiněna nejen pianistovou nevyčerpatelnou energií, ale také změnami ve vlasti, které vyústily až v sametovou revoluci v roce 1989. Firkušný byl jedním z prvních, kteří byli osloveni k návratu a vystoupení na Pražském jaru. A tak se i stalo. Vrátil se po více než čtyřiceti letech a pro své vystoupení v roce 1990 si vybral 2. klavírní koncert svého milovaného přítele Bohuslava Martinů spolu s Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Ve vlasti, kam se toužil navrátit a natrvalo usadit ještě stihl přednést několik nezapomenutelných vystoupení, včetně recitálu s houslistou Josefem Sukem, provedení Dvořákova klavírního koncertu (opět s Jiřím Bělohlávkem), nebo Mozartova koncertu C dur s Rafaelem Kubelíkem. V Brně přednesl recitál věnovaný svému mistrovi, Leoši Janáčkovi, vystoupil též v rodných Napajedlech.  Byl mu udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy, posléze i Masarykovy univerzity v Brně, a Řád Tomáše Garrigua Masaryka a také Janáčkovy akademie múzických umění, první udělený touto institucí.

Rudolf Firkušný byl vzorem vlastence, vždy v první řadě oddanému potřebám své vlasti. Své honoráře štědře věnoval uměleckým školám a institucím. Na Janáčkově akademii múzických umění chtěl také vést interpretační kurz zaměřený na Janáčkovo dílo, to už se mu bohužel nepodařilo. Nedokončil ani nahrávku Mozartových klavírních kvartetů s Panochovým kvartetem. Ve svém letním sídle ve Staatsburgu podlehl 19. července 1994 těžké chorobě. Po úmrtí jeho manželky o více než deset let později se jeho děti rozhodli naplnit jejich společné přání být pohřbeni ve vlasti. Díky profesorce Aleně Veselé, někdejší rektorce akademie se tak i stalo a nyní Firkušný odpočívá spolu se svou chotí na čestném místě v kruhu slavných osobností (včetně jeho učitele Leoše Janáčka) na Ústředním hřbitově v Brně.

Rok 2012 – rok Rudolfa Firkušného

Je toho mnoho, co by se dalo říci o Rudolfu Firkušném. Poznatky z mého výzkumu (v jehož rámci v únoru uskutečňuji již druhou cestu do USA) budou kromě článků a připravované dizertační práce k dispozici širší veřejnosti také v rámci připravovaných oslav stého výročí pianistova narození na hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, která Mistrovi udělila v roce 1993 svůj první čestný doktorát.

Tyto slavnosti, jejichž součástí budou i vystoupení pianistových vlastních žáků (dnes uznávaných a světoznámých interpretů), jejich mistrovské interpretační třídy a konference na téma uměleckého a historického významu osobnosti Rudolfa Firkušného proběhnou v závěru dubna roku 2012.

Bližší informace o tomto projektu najdete již brzy na portálu www.firkusny.cz

Autor je pianista a student doktorandského studia na JAMU v Brně, jenž se ve svém dizertačním projektu zabývá životem a dílem Rudolfa Firkušného. V současnosti mapuje pianistovo působení ve Spojených státech amerických na základě grantového projektu specifického výzkumu. Zároveň je členem organizačního týmu připravovaných oslav stého výročí narození Rudolfa Firkušného na JAMU.