Víkend komorní hudby a Dvořákovo klavírní kvarteto

Víkend komorní hudby Pražského jara letos nese podtitul Překážky a protivenství, čehož v rámci svého programu využilo Dvořákovo klavírní kvarteto, které hned na úvod svého odpoledního nedělního koncertu zařadilo Klavírní kvartet č. 1 B dur Mel Bonis.
Dvořákovo klavírní kvarteto – Štěpán Pražák, Jaroslava Vernerová Pěchočová, Petr Verner, Jan Žďánský – Pražské jaro 28. 5. 2017 (foto © Ivan Malý)

Tato u nás prakticky neznámá skladatelka, celým jménem Mélanie Hélène Bonis (1858-1937), totiž musela ve svém uměleckém i osobním životě překážek a protivenství překonat nespočet. Nadaná studentka pařížské konzervatoře, kde jedním z jejích spolužáků byl například i Claude Debussy, byla nucena kvůli své lásce k mladému umělci školu opustit a provdat se za staršího vdovce. Následná péče o velikou rodinu jí zabránila pokračovat v komponování, k němuž se plně vrátila až v době, kdy jí bylo čtyřicet let. I přesto její dílo čítá úctyhodných tři sta opusů, které se dnes zcela po právu začínají znovu objevovat na koncertních pódiích.

Klavírní kvartet č. 1 B dur z let 1900-1905 se vyznačuje bohatou harmonií podkládající nádherně klenuté, romantické melodie, jimiž dílo doslova překypuje. Tento osobitý hudební jazyk navíc doprovází zajímavá instrumentace, díky níž každý z jednotlivých nástrojů dostává velký prostor. Zejména pak viola Petra Vernera, která svým táhlým, medovým tónem otevřela podmanivé Moderato, za nímž následovalo rozverné Intermezzo. Allegretto tranquillo. Doslova hořkosladké a nezvykle objemné Andante bylo zajímavé krátkými, avšak velmi poetickými dialogy klavíru (Jaroslava Vernerová Pěchočová) a violoncella (Jan Žďánský). Finale pak přineslo hutnou romantickou hudbu v pravém smyslu toho slova, v níž bylo v rámci neustálého střídání emočně vypjatých míst s odlehčenějšími částmi třeba ocenit perfektní souhru všech nástrojů.

Klavírní kvartet Karla Janovického (narozen 1930) na koncertě zazněl ve světové premiéře. Skladba psaná přímo pro Dvořákovo klavírní kvarteto, které autora dle jeho vlastních slov inspirovalo „svým tónem, elánem a věrnou interpretací děl Mozarta, Mahlera a Dvořáka“, byla zajímavá důmyslným proplétáním jednotlivých hlasů, které si spolu úžasně „povídaly“ zejména v téměř až romanticky laděném Andante. Konkrétně dialog klavíru a violy, k němuž se postupně přidalo cello a housle, zde působil jedním slovem kouzelně. V závěrečné větě si autor zase zajímavě pohrál s rytmem i tempem, které se často měnilo, s čímž se hráči vypořádali s velkou lehkostí.

Skutečným zážitkem se však pro mě osobně stal Dvořákův Klavírní kvartet Es dur op. 87. Dílo nepochybně tvořící páteř repertoáru kvarteta bylo předneseno s velkým nadšením. Nástroje souzněly v úžasně vyrovnaném, skvěle odstíněném zvuku, hráči si navíc dokázali navzájem vyjít vstříc a jednotlivé hlasy se díky tomu nikdy zbytečně nepřekrývaly. Všechny přechody, ať dynamické či tempové, byly navíc vždy velmi plynulé a již zmíněná precizní souhra zde působila jakoby samozřejmě. Brilantní housle Štěpána Pražáka dodaly zářivý nádech ráznému Allegro noc fuoco první věty, působivé Lento poskytlo velký prostor Vernerové Pěchočové, která se v dramatičtější části této věty nebála jít do většího zvuku, nikdy však na úkor spoluhráčů. Naneštěstí právě při závěrečných akordech začal do této nádherně klidné atmosféry velmi nahlas vyzvánět mobilní telefon, který se majitelce neúnosně dlouhou dobu nedařilo najít v kabelce. Všichni, včetně očividně rozladěných hráčů, tak museli toto vyzvánění poslouchat poměrně dlouho do naprostého ticha mezi druhou a třetí větou. To vše navíc nahráváno živě pro Český rozhlas… Více snad netřeba komentovat, můžeme pouze doufat, že se takové faux pas při podobné příležitosti již nebude opakovat.

Členové kvarteta se touto událostí naštěstí nenechali „rozhodit“, závěrečné Finale. Allegro ma non troppo bylo strhující, i když v něm v některých místech šlo tempo mírně dopředu. I v těchto momentech však jednotlivé fráze úžasně dýchaly, což svědčí o ohromné muzikalitě a „napojení“, které mezi sebou hráči mají. Po dlouhotrvajícím potlesku zazněl krátký, milý přídavek v podobě jedné z Dvořákových Bagatell op. 47 (Poco Allegro). Zbývá jen dodat, že by do budoucna bylo skvělé moci si hru tohoto inspirativního souboru vyslechnout také na větších pódiích, kam nepochybně patří.

Hodnocení autorky recenze: 80%

 

Pražské jaro 2017
Dvořákovo klavírní kvarteto
– Jaroslava Vernerová Pěchočová (klavír)
– Štěpán Pražák (housle)
– Petr Verner (viola)
– Jan Žďánský (violoncello)
28. května 2017 Koncertní sál Pražské konzervatoře Praha

program:
Mel Bonis: Klavírní kvartet B dur op. 69
Karel Janovický:
Klavírní kvartet (světová premiéra)
Antonín Dvořák:
Klavírní kvartet Es dur op. 87
přídavek:
Antonín Dvořák: Bagatelles op. 47 (Poco Allegro)

www.festival.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořákovo klavírní kvarteto (Pražské jaro 2017)

[Celkem: 15    Průměr: 4.1/5]

Související články


Napsat komentář