Za Leonem Juřicou

V neděli 31. srpna zemřel v Orlové u Ostravy PhDr. Leon Juřica, hudební skladatel a emeritní profesor Janáčkovy konzervatoře v Ostravě.

Narodil se 2. května 1935 v Orlové. Po maturitě se přihlásil ke studiu medicíny na brněnské univerzitě, avšak kvůli politické aktivitě svého otce, která byla „oceněna“ žalářováním, byl ze studií vyloučen. Už jako medik se intenzivně věnoval hudbě, hrával ve studentských souborech na housle a violu a v té době se také spřátelil se skladatelem a dirigentem Išou Krejčím.

Poté, co opustil olomoucká studia, pracoval v namáhavých dělnických profesích, nejdéle v ostravské koksovně. Láska k hudbě mu byla nezbytnou oporou a věhlas o jeho hudebních znalostech mu „vynesl“ místo v archivu ostravského rozhlasu. Aby na nabídnutém místě obstál, začal studovat hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.Více než dvacet let vyučoval hudební teorii na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, po odchodu do penze na ostravské Lidové konzervatoři a externě také na Katedře hudební výchovy Ostravské univerzity.

Juřicovo skladatelské dílo je velmi obsáhlé; pojímá instrumentální skladby (například Tragikomická předehra – pro dechový orchestr, Jak šlo vejce na vandr – dětský balet, Ctnosti a nectnosti – klarinet a klavír), vokální kompozice (Přátelé boží, Šest dětských sborů, Písně rozvodové), vokálně-instrumentální skladby (Dva žalmy, Sv. Vojtěch), opery (Uhranutí, Sv. Anežka). Vokální hudbu psal na české texty a v nedávné době mu svou poezii nabídli ke zhudebnění rovněž dva američtí básníci. Je autorem dětských oper, k nimž si psal libreta převážně sám (Král Ječmínek, Šípková Růženka, Princezna na hrášku). Svou operou Žáby, která trvá dvě minuty, se zapsal do Guinessovy knihy rekordů.

Ve své tvorbě se Leon Juřica zaměřil především na humor v hudbě a témata duchovní.

Velmi dobře přijatou skladbou z posledního tvůrčího období je melodram pro ženský hlas a violu na text posledního dopisu Milady Horákové, který psala před popravou.***

Vyznání přátel
(na www.ostravan.cz)
Jan Grossmann, skladatel a pedagog
Málokdo ví, jaké zažíval kamarád Leon Juřica prudké záchvaty malomyslnosti, nesebedůvěry a pesimismu. Nevím ale o nikom, koho by sám někdy rozesmutnil. Nejen to. Měl úžasnou schopnost rozebrat svým laskavým humorem kohokoli z nás, dostal-li se do problémů. A jak se dokázal chlapecky radovat ze smíchu vděčných posluchačů třeba při poslechu jeho Rozvodových písní! Vzpomínáte, jak vysvětloval jejich vznik? Že milostných písní je plno, ale rozvodová píseň ani jedna. A tak že prý se vyplnění bílého místa v hudební literatuře musel ujmout sám. Leonku, těším se, až zase uslyším některou Tvou skladbu!

František Mixa, hudební režisér a pedagog
Odešel můj velmi blízký kamarád. Často jsme diskutovali o všem, nejen o hudbě, i když o ní především. Ještě před několika dny jsem s ním telefonicky hovořil. Tehdy ho nejvíce zaměstnávala starost o svoji nemocnou manželku a na druhé straně radost z vnoučat. I tentokrát přidal několik vtipných historek, kterých měl vždycky velkou zásobu, a také pár vtipných nápadů. Já si však myslím, že ty nápady – musím podotknout, že nikterak povrchní – dostával právě ve chvíli, kdy se pouštěl s někým do rozhovoru, protože byly naprosto bezprostřední, a vždy bylo vidět, že se svými nápady sám baví. Už teď pociťuji, jak mi chybí a jak bude pro mne těžké se s jeho odchodem vyrovnat.

Markéta Dvořáková, skladatelka a pedagožka
Leon Juřica byl nesmírně vzdělanou osobností a zároveň člověkem, který si ze sebe rád dělal legraci. Některé jeho hlášky mezi muzikanty téměř zlidověly jako třeba oblíbená hádanka: „Jaký je nejtvrdší tón? No přece be-ton!“ provázená pokaždé jeho hurónským smíchem, který k veselosti strhl i okolí. Sám o sobě s oblibou říkal, že je nejstarší mezi začínajícími skladateli. Také dával k lepšímu svou teorii o rozdělení skladatelů do čtyř skupin: První – hraje se od nich téměř vše, druhá – hraje se jen jedna věc, třetí – nehraje se od nich nic, ale studenti se o nich musejí učit, a čtvrtá – po smrti se od nich nebude nic hrát, ani se o nich nebude učit – „a do této kategorie patřím já,“ dodával. A já dodávám, že v tomto bodě neměl pravdu, protože v rámci letošní Hudební současnosti zazní přinejmenším jeho novinka Hodinový manžel – miniopera pro dva hlasy a smyčcové kvarteto. Škoda, že premiéru díla už Leon Juřica neuslyší. Také jsem ráda, že se loni Tvůrčímu centru Ostrava podařilo uspořádat orchestrální koncert z děl ostravských autorů, na němž byla provedena Juřicova symfonická báseň Fénix (31. října 2013, Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Stanislav Vavřínek). Psal jednoduše a přehledně, často s velkou dávkou humoru a nadsázky, interpretačně vděčně. Proto si myslím, že má jeho hudba navzdory jeho vlastním prognózám velkou šanci na přežití.

Jaromír Javůrek, ředitel mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj
Leon Juřica byl velice laskavý člověk s osobitým smyslem pro humor, který se snažil uplatnit také ve své tvorbě. Byl vyznavačem zkratek a zjednodušených forem vtipných sdělení, což využíval především ve svých komorních skladbách. Byl člověkem velice sečtělým, vzdělaným a stal se neodmyslitelnou součástí ostravského a slezského hudebního života. Jeho místo zůstane dlouho prázdné.

Kateřina Kněžíková, operní pěvkyně
S Leonkem jsem se poznala, když mi bylo asi čtrnáct let. Má paní učitelka zpěvu mi dala zpívat jeho písně, a tak jsem se vlastně poprvé osobně setkala se skladatelem Juřicou, kterého uznávala celá umělecká obec. Jemu hlavně vděčím za to, že jsem se dostala na konzervatoř. Připravoval mě po teoretické stránce a nic mi neodpustil. Když jsme se po letech opět setkali, tak mi jako kolegyni z branže, jak říkal, nabídl tykání, a to byla pro mě ta největší čest. Poslední léta jsme spolu sdíleli i osobní radosti a starosti a chystal se pro mě napsat nějaké písně. Bohužel už k tomu nedojde. Budu na něj vzpomínat s láskou, úctou a obdivem. Leon Juřica byl pozitivní člověk s obrovským smyslem pro humor a velkým srdcem. Bude mi chybět.
Foto archiv