130. narozeniny Martinů v Poličce oslavili důstojně a spravedlivě

Restrikce spojené s v současnosti nejskloňovanějším slovem „koronavirus“ způsobily v poslední době problémy nejen umělcům, ale také organizátorům kulturních akcí. Stejný osud potkal i festival k uctění tvorby Bohuslava Martinů, konaný tradičně v jeho rodném městě Poličce. Kulturnímu centru Tylův dům Polička spolu s Centrem Bohuslava Martinů se ale přes všechna úskalí podařilo dvouletý plán oslav 130. narozenin skladatele zrealizovat. Ani nepříznivá předpověď počasí po všech předešlých peripetiích nemohla organizátorům vzít vítr z plachet. Jako zásahem „shůry“ se nakonec celý program (především jeho venkovní část) obešel bez jediné kapky deště.

Oficiálnímu zahájení gala koncertu předcházel pietní akt u hrobu Bohuslava Martinů na poličském hřbitově u sv. Michala, nedaleko hlavního centra dění. Svého úřadu se zde ujal starosta Poličky Jaroslav Martinů. Po krátkém proslovu a položení květin na hrob umělce byli ještě někteří přítomní z řad umělců ponoukáni obecním představitelem k hudební produkci. Ačkoli přání nakonec nebylo vyslyšeno, shromáždění se po dalším krátkém projevu a symbolickém poklonění přítomných přesunulo do foyer Tylova domu vstříc blížícímu se koncertu.

Velký sál Tylova domu disponuje sice trochu sušší akustikou, ovšem jeho prostorové dispozice, estetika i praktičnost dávají divákovi tušit, že se veškerý zde strávený čas bude moct soustředit jen na to podstatné, v tomto případě hudbu, a nebude vytrháván nepohodlností sedaček, špatným výhledem (prakticky odkudkoli), ani přehnanou okázalostí prostoru či jeho technickým vybavením.

Hned na úvod gala koncertu promluvili k mírně prořídlým řadám publika již jmenovaný starosta obce, povolaná osoba jak funkcí, tak příjmením, a také dramaturgyně festivalu, pedagožka a muzikoložka ve službách Janáčkovy akademie múzických umění v Brně i Centra Bohuslava Martinů Monika Holá. Dramaturgie koncertu byla, v odkazu na název tohoto příspěvku, zvolena tak, aby pokryla (spravedlivě) různá období tvorby Martinů. Zastoupena byla díla vzniklá z raných kompozičních snah autora, stejně jako díla Martinů coby vyzrálého světově uznávaného tvůrce.

Celý koncert se nesl v duchu technické brilance sólových interpretů a skvělé souhry a souznění vystupujících souborů. Prvním číslem bylo nepříliš často uváděné Preludium (H. 178) z roku 1929, dílo netradičně čisté homofonie a akordické stavby s nezvyklými harmonickými spoji, které však již můžeme zvát typickými pro skladatelův kompoziční styl. Jeho provedení se zhostil všestranný klavírista, jehož renomé dávno přesáhlo hranice naší země, Luděk Šabaka. Přítomné posluchače dále potěšilo duo Bohuslav Matoušek (housle) a Miroslav Sekera (klavír), které navázalo v komorním duchu, ovšem podstatně mladším čtyřvětým Intermezzem (H. 261) z roku 1937. Oba zkušení hráči se zde prezentovali procítěností, výbornou souhrou a citem pro malé formy.

První polovinu koncertu uzavřelo vystoupení smíšeného pěveckého sboru Vox Iuvenalis působícího pod záštitou Vysokého učení technického v Brně. Zpěváci pod vedením sbormistryně Markéty Musilové (dříve Ottové) provedli Pět českých madrigalů(H. 321), které Martinů složil na texty lidové poezie ze sbírky Františka Sušila v pozdním období své tvorby. Druhým dílem interpretovaným sborem Vox Iuvenalis, tentokrát vedeným jeho hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Janem Ocetkem, byla Romance z pampelišek (H. 364) pro smíšený sbor a sopránové sólo. Romance je jednou ze čtyř komorních kantát, jejichž předlohou byly texty Miloslava Bureše, rovněž narozeného v Poličce. Z hlediska interpretačních nároků ji zároveň můžeme považovat za nejtěžší. Jako jediná je psána bez nástrojového doprovodu a její harmonická struktura není zdaleka tak přímočará jako v případě Otvírání studánek nebo Mikeše z hor. Tak či tak si sbor i sopranistka Helena Hozová (další z poličských rodáků) s rytmickými a intonačními nástrahami Romance poradili velmi dobře.

Začátek druhé poloviny koncertu byl věnován významnému počinu, a sice křtu a premiéře nového vydání Písní pro Olgu Valouškovou. „V období rané skladatelské tvorby Bohuslava Martinů kolem roku 1910 jsou poměrně hojně zastoupené písně. Skladatel jimi mj. obdarovával své známé […] Jednou z často obdarovávaných byla pěvkyně Olga Valoušková, sólistka Národního divadla v Praze. I když se s ní Martinů pravděpodobně neznal, osmělil se a čekával na ni opakovaně po představení, […] aby jí nesměle předal roličku notového papíru převázanou červenou stužkou. Byly to jednotlivé písně, jejichž větší část vydalo u příležitosti 130. výročí narození skladatele v notové edici poličské muzeum,“ vysvětlovala Monika Holá. Patrony nové notové edice písní se stali mezzosopranistka Markéta Cukrová a klavírista Luděk Šabaka, který se také podílel na přepisech písní ze skladatelových rukopisů. Jelikož se nedochovaly žádné informace o možné interpretaci písní dedikantkou Olgou Valouškovou, můžeme konstatovat, že na poličském koncertě zazněly tyto písně (H. 30, 31, 34), přednesené oběma patrony, patrně vůbec poprvé v živém koncertním provedení.

Po premiérovém doznění písní byl do programu koncertu zařazen také cyklus písní na texty moravské lidové poezie Nový špalíček (H. 288) z roku 1942. Posluchači tak mohli v těsné souslednosti porovnat vývoj kompozičního myšlení Bohuslava Martinů mezi písňovými díly v rozmezí třiceti let. Luděk Šabaka v obou číslech předvedl všechny barevné i dynamické nuance nástroje a příkladně doplňoval intonačně jistý a celkově velmi působivý pěvecký přednes Markéty Cukrové.

Finále gala koncertu bylo věnováno jevištní a jazzově laděné tvorbě Bohuslava Martinů, konkrétně suitě z jednoaktového jazzového baletu Kuchyňská revue (H. 161, 1927). Komorní instrumentální sekce Ensemble Opera Diversa doplněná vynikající klavíristkou Kristýnou Znamenáčkovou byla skutečně příslovečnou třešničkou na dortu. Jejich svěží, přímo strhující provedení nejenže přiznávalo profesionalitu každému jednotlivému hráči, ale jistě také vykouzlilo úsměv na tváři všech přítomných tak, jak to bezesporu při tvorbě tohoto netradičního baletu měli Bohuslav Martinů a choreografka Jarmila Kröschlová v úmyslu.

Tím byl celý zahajovací koncert důstojně, ovšem s náležitou vervou završen a otevřelo se tak čtrnáctidenní kulturní hodování pod patronátem krásného města Poličky a s hudbou, kterou stojí za to šířit po celém světě.