420PEOPLE rozkrývají svět bolesti a strachu

Letošní podzim byl na českých jevištích nabitý tanečními premiérami. Jednu z posledních v tomto roce představil nyní také soubor 420PEOPLE, jehož tanečníci se svěřili tentokrát do rukou hostující choreografky a navázali tak po několika vlastních autorských premiérách opět na linii představování významných zahraničních autorů. Nizozemská, respektive vlámská choreografka Ann Van den Broek se vydala v inscenaci Phrasing the Pain do hlubin lidské duše a připravila tanečníkům i divákům novou zkušenost. Prosincovou premiéru v Divadle Archa doplnilo také nové nastudování úspěšného duetu z dílny Václava Kuneše Small Hour, který diváci jistě dobře znají z komponovaných večerů souboru i v celovečerní verzi (A Small Hour Ago).Choreografie Small Hour působila na úvod jako exkurze do světa, v němž je vše v pořádku a v němž je na prvním místě objevování, vzájemné poznávání, podpora a vzájemnost. Okamžik zlomu, kdy se setkávají dvě bytosti, aby se vydaly na společnou cestu, může pro každého znamenat něco jiného, můžete v něm vidět setkání dvou dospělých bytostí nebo také dítě objevující svět, údiv nad zázraky, které se kolem nás nepovšimnuty odehrávají. Novými interprety kusu, který plyne na vlně minimalistické hudby a ohlasů baroka v jemných pohybech a křivkách, jsou Zuzana Herényiová a Saša Volný, kteří dodávají choreografii svůj vlastní styl. Partnerská souhra je nezpochybnitelná a duet tančí s velkým nasazením. Je to takové uklidnění před hlavním náporem, který přichází s premiérovou inscenací.

Phrasing the Pain se zabývá možnostmi vyjádření a prožívání vnitřní, psychické bolesti, jež může být zrádně reálnější než fyzická, a dokonce se skrze ni projevovat, a přece se zdá tak nepochopitelná tomu, kdo ji právě necítí anebo má to štěstí, že ji nezná. Na rozdíl od fyzického zranění je neviditelná, a proto nevzbuzuje empatii. Diskuze pod zprávami z černé kroniky pojednávajícími o lidech, kteří dobrovolně skoncovali se životem ze zdánlivě nepochopitelných citových důvodů, jsou plné přezíravých rad o tom, co za to stojí a nestojí, jako kdyby dotyční všeznalci nevěděli, že důvod je podružný a že příčinou je vnitřní utrpení, před kterým se člověk snaží uniknout jakýmikoli prostředky. Je možné je vyjádřit pohybem? „Jedná se o pohyb, jenž vyvěrá z bolesti a smutku, které lidská bytost prožívá při ztrátě někoho blízkého – přítele, rodiče, dítěte… Každý jednotlivý pohyb se přímo vztahuje k takovým pocitům, každý má svou roli ve vztahu k otázce duševní bolesti,“ píše se v anotaci k choreografii. A choreografka nemá na mysli jen šok ze smrti, ale i bolest z duševního odloučení a zklamání. Emoce a fyzická reakce těla jsou spolu vždy propojeny, a co je moderní (a současný) tanec na světě, vždy byl těmito aspekty fascinován. Ne nadarmo se v německojazyčném prostředí ujalo pro taneční modernu označení výrazový tanec, Ausdrucktanz. Tanec je přímo předurčen k vyjadřování emocí a pocitů, a to i těch nejnepříjemnějších.Stoupající obliba fyzického či pohybového divadla u nás přinesla mnoho témat týkajících se především bolesti způsobované zvnějška, útlaku, agresivity, ubližování sobě i jiným lidem. Naše jeviště jsou často arénami soubojů, vězeňskými zdmi, v jejich nitru se odehrávají kruté výjevy, kde se zobrazují nejzazší hranice, kam až mohou člověka dovést vnitřní běsy v aktu násilí k druhému. Ann Van den Broek se obrací naopak do nitra svých interpretů. Každý z nich je uvržen do vesmíru zoufalství, všichni jsou přítomni na společném jevišti, a přitom se po celou dobu jeden druhého ani nedotkne, nevznikají žádné patrné vztahy. To podtrhuje symbolicky celé téma, protože trpící člověk je ve skutečnosti vždy sám, i kdyby se kolem něj shromáždil celý svět.

Jaké výrazové prostředky tedy choreografie nabízí? Jak název napovídá, hlavním motivem je opakování frází či výjevů, ale nikoli snad jejich mechanické řetězení. Ve hře jsou dynamické změny, kanonické nástupy, pohybové struktury se neustále mění a každou scénu odděluje tvrdý blackout, po němž se znovu rozblikávají zlověstné industriální zářivky. Choreografka uvádí, že základní pohybový vzorec či fráze, na které choreografii staví, už existuje v jiném z jejích děl (I SOLO MENT, 2008, k nalezení na Youtube), ale nová inscenace není její replikou nebo remakem. Stejný či velmi podobný pohybový materiál je naplněný jiným tématem (výše jmenovaná choreografie pojednává o kontrastech mužského a ženského přístupu ke světu, tančí ji dva interpreti jako zdvojené sólo – škoda, že není možné uvést obě choreografie v jednom programu, abychom byli schopni pojmout jejich společné a rozdílné aspekty).

Úvodní scéna se nejvíce blíží tanečnímu divadlu, zastihujeme v ní ženu truchlící nad mrtvým mužem (Nataša Novotná a Václav Kuneš). Její ruce se nedotýkají jeho těla, ale to přesto reaguje na jakousi neviditelnou energii gest pohybem.Přidávají se další dvojice, pohyb se zrychluje a graduje až do grotesky. Choreografie pak nabírá méně popisný směr a začíná se soustředit na různé možné fyzické projevy vnitřního žalu. Inscenace je vůbec jakousi galerií reakcí na zármutek, jež zrcadlí mnohem více emocí, než je pouhý smutek. Ze skupiny se brzy vyčlení tanečnice (Sylva Nečasová), která ztvárňuje fázi zranitelnosti a snad také strachu. Křehká, napolo oblečená silueta by se snadno mohla stát terčem agrese, ale k ničemu nedojde, jen znepokojivá atmosféra ohrožení je hmatatelná. V různých pohybových sekvencích pracují tanečníci s energií různými způsoby, jakými s ní instinktivně nakládá tělo prožívající silné emoce. Někdy je to jen prudká chůze a vzdorný pohled. Apatické pochodování a prázdná gesta, pády. Jindy gesta vedená prudce do prostoru jako ve zpětném úderu proti pomyslnému nepříteli. Těla se chvějí v agonii na zemi anebo se uzavírají a choulí do sebe, ale nejde o úplné uzavření energie (a emoce) v nitru, tak jako kdybychom prováděli čistou kontrakci. Vždy je určitá síla namířena také ven do prostoru. Frázování, jež má choreografie v názvu, znamená především navázání pohybu na rytmus, který je v některých částech inscenace stabilní, jinde gradující. Také hudba je znepokojivá, choreografka použila skladby Nicka Cavea podbarvené drsnými zvuky elektrické kytary, v úpravě soudobého skladatele Arne van Dongena.Vnitřní prožitek interpretů je pro inscenací podstatnější než samotný pohybový materiál, který působí surově, ale svůj význam dostává až propojením s tělem staženým v křeči a s pohledem upřeným do publika. Každému v něm hraje jiný pocit a výsledný dojem ovlivňuje mnoho faktorů, i přirozené fyziologické rysy vytvářejí z každého jednotlivce originál. Nataša Novotná zobrazuje svou mimikou zoufalství, Václav Kuneš spíš prožívanou hrůzu, mladičká drobná Ombline Noyer jako by ztělesňovala urputný vzdor, Štěpán Pechar působí jako někdo, kdo je emocemi zaskočen, Milan Odstrčil zastupuje prvek čiré agresivity, tvrdý je nejen jeho pohled, ale také pohyby, zatímco Saša Volný ve svém projevu emoce uvolňuje a nechává je pracovat.Je to ale jen pouhý dojem, který se každému divákovi může jevit diametrálně jinak, svou roli bude hrát i vzdálenost od jeviště. Kdyby bylo možné zaměnit místo a inscenaci, pak bych přesunula nedávno premiérované Peklo do Archy, ale rozfázovanou studii bolesti do NoD, abychom mohli být tanečníkům všichni mnohem blíž a dokázali rozeznat nuance pohybu a výrazů. Choreografie vyžaduje od tanečníků plné nasazení a působí možná víc psychické než fyzické vyčerpání, skvělý výkon podávají všichni. Analýza vnitřního utrpení jde na dřeň, s tanečníky je možné souznít, anebo si všímat oné škály vnitřního zaujetí, energie a dynamiky pohybu, které se vždy trochu liší. Samozřejmě, protože každý jedinec prožívá své emoce jinak. Phrasing the Pain je sonda, která se soustředí na jeden jediný problém, jedno jediné téma, a proto je i při své abstraktnosti silná.Hodnocení autorky recenze: 100 %

Small Hour
Choreografie: Václav Kuneš
Hudba: Robert a Ronald Lippok, Matthew Barley (na motivy H. Purcella)
Světla: Loes Schakenbos
Premiéra 25. května 2007 divadlo Korzo Den Haag
(psáno z reprízy 14. 12. 2014 Divadlo Archa Praha)

Tančí – Zuzana Herényiová, Alexandr Volný
***

Phrasing the Pain
Choreografie: Ann Van den Broek
Hudba: Arne van Dongen, Nick Cave and The Bad Seeds
Premiéra 14. a 15. prosince 2014 Divadlo Archa Praha
(psáno z premiéry 14. 12. 2014)

Účinkují – 420PEOPLE (Nataša Novotná, Václav Kuneš, Saša Volný, Milan Odstrčil, Sylva Nečasová, Ombline Noyer, Štěpán Pechar)

www.420people.org
www.archatheatre.cz

Foto (c) Michal Hančovský, (c) Laurent Ziegler