420PEOPLE tančí o lidech, kteří vám kazí život

Dramaturgickou kostru inscenace tvoří v jedné rovině text z knih Aarona Jamese, který téma, kdo je „asshole“, jak se projevuje navenek a jak je nejlepší se mu bránit, rozebírá s nadsázkou mrazivou a černou. Text je namluvený (v angličtině, ale diváci dostanou překlad), což inscenaci jedině prospívá, protože interpreti se mohou plně věnovat jen pohybové akci, která ostatně na text v úvodní a závěrečné části přímo navazuje a interaguje s ním. Máloco dokáže zkazit dojem z kvalitního díla jako neumělý přednes či přízvuk neškoleného performera a ocenění si zaslouží, když tomu tvůrci předejdou.

Druhou zásadní rovinou, která určuje dynamiku díla, je světelný design Martina Špetlíka, doplněný hudební koláží (jen bych tu zase ráda povzdechla z pozice média, které má ve svém emblému především hudbu, že je opravdu škoda, když se jí věnuje v rámci komunikace tak málo pozornosti). Vše se odehrává v komorním prostoru, který je tak variabilní, že někdy působí, především v tanečních filmech 420PEOPLE, jako obrovská hala, a jindy – jako nyní – naopak vytváří dojem pokojíku, kam se stěží vejde skromná skupina diváků. Při vstupu se vyhneme pečlivě vyrovnanému obdélníku měděně zářících nastříhaných flitrů, které vypadají jako jezírko zlata, a někde nad jeho přední hranou se klene šikmé zrcadlo (přesně ve svobodovském duchu, avšak minimalistických rozměrů). Z pohledu diváků má tento prostor nejméně čtyři plány, které jsou zdůrazňovány či potlačovány právě pomocí rafinovaného světelného designu, změn směrů nasvícení i barev použitých zdrojů, které ovlivňují jeho náladu, a nakonec i použití kouře. To vše vytváří dojem změny prostředí, aniž by bylo potřeba do scénografie zasáhnout jakýkoliv dalším fyzickým prvkem.

Michal Heriban a Viktor Konvalinka, uhlazení muži v padnoucích oblecích, rozehrávají nejprve po pozvolném rozjezdu a pomyslném vstupu do zlatého jezírka pohybovou hru s textem. Nejde o pantomimu, pohyb zde sleduje frázování textu, jako kdyby šlo o hudbu, a místo ilustrativních gest nabízí dynamickou odezvu, ačkoli několik narážek je i v gestice čitelných a dokáží některé diváky rozesmát. Choreografie se však brzy přesune do fyzické roviny zápasu dvou mužských individualit, souboj o prostor je vykreslovaný maximálním rozmachem na minimální ploše, surově kultivovaný jako ta jejich kostkovaná saka. Oba tanečníci jsou sladěni ve svých výpadech a nepřekračují hranici určité formy krásna.

Až část, ve které zvuková stopa nabídne akustický obraz skutečné hospodské rvačky s ránami a rozbíjeným sklem, vzbuzuje adrenalinovou odezvu v rovině pocitu ohrožení. To je ovšem až reakce na text, v němž zaznívá tajená touha, aby ten, kdo se projevuje jako asshole a kazí druhým život svou bezohledností, dostal jednou za vyučenou (myslím, že pro anglický pojem beat up by se hodilo hezké české dostat po držce).

V uklidňující pasáži s minimalistickými plochami doprovodné hudby rozehrává sólo Viktor Konvalinka, jako kdyby nabíral sílu do dalšího kola. Neztratil nic ze své obratnosti a schopnosti využít vlastní pružnost i gravitaci v důmyslných pohybových sekvencích na zemi (myslím, že v sólových partech dala Sylva větší prostor improvizaci a osobnímu tanečnímu jazyku obou tanečníků). Idyla však netrvá dlouho, protože machisticky „namachrovaný“ Michal Heriban se vrací na scénu v diskotékovém sólu, v němž se opájí vlastní důležitostí a zkresleným obrazem svého já, který zrcadlo groteskně deformuje, až do výbuchu šílenství. To je zase okamžik pro pomstu a pro drsné zatočení (doslova) s nepřítelem v situaci, ze které jako by nesměle vytahovala drápky surovost, kterou dříve oplývaly choreografie DOT504. Je to však jen pouhý náznak a vzpomínka – vcelku se choreografie vždycky zarazí dříve, než by dala propuknout skutečnému obrazu násilí. Ale dramaturgicky to smysl dává, protože „asshole“ pracuje většinou rafinovaně a jeho bezohlednost je nablýskaná a navoněná, není to neurvalec, který by si klestil cestu otevřenými ranami, je pouze ukázkově bezohledný a vypočítavý. Chcete-li literární obraz takové osobnosti, která pracuje „s usměvavou tváří a se srdcem z mramoru“, pak bychom ho mohli například nalézt v postavě Charlese A. Milvertona z z klasického holmesovského příběhu. A politická scéna skýtá také široké spektrum reálných osob.

Esteticky nejvíce uspokojující je duet provedený v rámci floor woorku, který díky zrcadlení světla v šikmé ploše působí, jako kdyby oba muži tančili na dně pod mořskou hladinou, která propouští sluneční paprsky do písku… Brzy se však začnou přetahovat o pozornost a padají i části oděvu – důležitou součástí jsou i frajerské brýle, které však mají k dispozici jen jedny – aby následný duet rozehráli už přímo ve zlaté záplavě pod svýma nohama. Je to efekt, který by za jistých okolností mohl být i laciný, neboť metafora „pozlátka“ je celkem vytěžená, ale tady zapadá do tématu. Hudba nabývá od druhé poloviny choreografie spíše temnějších rozměrů, jako doprovod k filmu, případně jí procházejí minimalistické klavírní plochy.

Text jako hudba a nová pohybová variace s důrazem na gesta inscenaci pomůže uzavřít, je to takový první „falešný“ závěr. Je možné, že bez onoho citovaného textu by v inscenaci bylo v rámci dynamických tanečních ploch asi těžké téma sledovat a připomínat. Je ale samozřejmě naprosto správně, že v taneční inscenaci dominuje tanec. Ono je to totiž někdy už samo o sobě překvapující a nezvyklé, vzhledem k všeobecnému tíhnutí k multižánrovosti v performing arts. Téměř čistý tanec je trochu anomálie, ačkoli právě 420PEOPLE tuhle dramaturgickou linku houževnatě drží.

Pravý epilog choreografie poslouží k bezbřehému využití jediné rekvizity, která tu byla od počátku k dispozici a k dalšímu kouzlení s efektem. Pravdou je, že lehoučké kočičí zlato magicky přitahuje i samotné návštěvníky a snad nikdo neodolá si na stranou odklizenou blyštivou hromadu po představení sáhnout a ponořit do ní ruce, byť jim štěstí asi nepřinese…

V inscenaci Why Things Go Wrong (tedy Proč se věci nedaří) můžeme vidět komentář ke stavu tohoto světa, narážky na chování populistických politiků i povzdechnutí nad tím, jak často jsem nuceni vcházet v práci a ve společnosti ve styk s lidmi, jimž je cizí jakákoliv empatie, a proč tomu tak vlastně musí být, když v takovém světě ve skutečnosti nikdo žít nechce. Ale také se můžeme omezit na to, že jde o taneční událost, o příležitost užít si nasazení dvou spolupracujících sladěných interpretů, kteří si pohrávají s tokem pohybu a jeho vlnami, a je jednoduše potěšením takto ovládnutou a spoutanou energii sledovat. Drsná dramata fyzického divadla, kde se koncentruje hrůza ze zobrazovaných témat, jsou ostatně parketou jiných tvůrců. A tak to má být.

Why Things Go Wrong
Choreografie: Sylva Šafková
Text: Jiří Šafka
Účinkují: Michal Heriban, Viktor Konvalinka / 420PEOPLE
Hudba: Hudební koláž
Voiceover: Host 420PEOPLE
Zvukový editing: Golden Hive Studio & Amak Golden
Scénografie, kostýmy: Jiří Šafka, Sylva Šafková
Světelný design: Martin Špetlík
Premiéra: 11. 3. 2023, Studio Maiselovka