Lipsko: Requiem opět jako „Verdiho nejlepší opera“

„… toto Requiem, jímž všemocný hubitel italského operního vkusu doufá zničit poslední zbytky ducha nesmrtelného Rossiniho, se mu podařilo vskutku prachbídně. Jeho poslední hudební drama v kostelním rouchu se po prvním strojeném uctění památky básníka Manzoniho vydá na turné po Evropě… Zběžný pohled na toto zmrtvýchvstání Trubadúra a Traviaty nám odebírá veškerou chuť se tohoto festivalu zúčastnit.“

Jistě, slavný hysterický výlev dirigenta Hanse von Bülow, adresovaný po prvním uvedení díla Messa da Requiem dne 22. května 1874 jejímu autoru Giuseppe Verdimu. Tehdejší wagnerián číslo jedna ovšem po letech svůj názor radikálně přehodnotil. Napsal italskému skladateli vášnivý dopis, v němž si nasypal popel na hlavu a obvinil sám sebe ze zaslepenosti a „žurnalistické bestiality“. „Poslední provedení vašeho Requiem mě dojalo až k slzám – připadal jsem si skutečně zasažen boží milostí,“ dojímal se Bülow. Následně svou poníženou žádost o odpuštění uzavřel zvoláním, hodným vytesání do kamene: „Ať žije Verdi, Wagner to našich drahých spojenců!“

O kvalitách Verdiho osamocené, ale tím výjimečnější církevní skladby dnes snad už není třeba vést jakékoli spory. Přesto ale z Bülowova úvodního pamfletu stále cosi přežívá a pro leckoho je to dokonce v posuzování Requiem i jakýsi bonus navíc. Mám na mysli onu zmínku o „dramatu v kostelním rouchu“. Pro mnoho posluchačů (a v četných případech i hudebníků) je zkrátka přijatelnější a snad i pohodlnější hledat v této velkolepé mši za zemřelé prostě jen další ze skladatelových oper. Verdiho manželka Giuseppina Strepponi se přitom bránila hodnocení kompozice jako příliš divadelní velmi nekompromisně:

„Muž jako Verdi zkrátka musí psát jako Verdi, tedy jak on cítí, že by mělo být s textem naloženo. Náboženský duch a způsob, jakým je vyjadřován, musí nést pečeť své doby i autorovy osobnosti. Nesnesla bych pomyšlení, že Verdi vytváří takovou mši podle nějakých vzorů, a ne tak, jak chce on sám.“

Řadě interpretů se už v průběhu sto čtyřiceti let existence Verdiho Requiem podařilo dát paní Giuseppině za pravdu. Lze v něm nejen hledat, ale i nalézt hudební klenot obrovské duchovní hodnoty, kterou dokáže při poslechu znásobit vědomí, že se jedná o osobní vzkaz od geniálního skladatele s neobyčejným morálním kreditem. Mám-li hovořit sám za sebe, pak musím přiznat, že s postupem let si každého nového setkání s touto mší vážím tím více, čím méně zřetelných výletů do operního světa s sebou ze strany dirigentů či pěvců přináší. Co se týče pokusů o scénická ztvárnění Requiem, ještě jsem nezaznamenal takový, jenž by po stránce formální či obsahové Verdiho opus nějak zásadně obohatil.

Lipský Opernhaus zařadil poslední červnovou neděli Requiem na program sice v klasické koncertní verzi, nicméně s podtitulem Verdiho nejlepší opera.Atraktivnímu citátu George Bernarda Shawa měl tentokrát vyjít vstříc fakt, že se dílo ocitá na jevišti divadelní budovy. Odpovídala mu ale i řada dalších okolností. Například ta, že Messa da Requiem zde byla uvedena jako jeden ze společných letošních projektů partnerských měst Lipska a Bologne; jednalo se proto o událost v první řadě slavnostní a společenskou. Orchestr Gewandhausu a sbor Lipské opery navíc doplnil hostující sbor Corale Quadriclavio Bologna, relativně mladé a původně dokonce amatérské těleso. Zkušený sbormistr Alessandro Zuppardo tak měl evidentně nejvíce práce s tím, aby pod jeho vedením splynuly oba pěvecké soubory v pokud možno kompaktní celek. A výsledek jeho práce byl nepochybně úctyhodný. V podání mohutně obsazeného sboru sice patřičně nevyzněly pianissimové pasáže například v částech Requiem a Agnus dei, ale zato se podařilo vytvořit patřičně mrazivou atmosféru v Dies irae, nemluvě o věrohodné explozi radosti v optimistickém Sanctus.Co do zvukové kvality evokoval výkon těchto spojených německo-italských sil opravdu spíše reprodukci operního díla. Je však třeba dodat, že uvedené pojetí patrně souznělo i s dirigentovou představou. Autorem hudebního nastudování se totiž stal Anthony Bramall, uznávaný profesionál se skutečným „divadelním nervem“. Nelze se tedy divit, že Messa da Requiem se v jeho rukou opět stala jakousi zakuklenou operou… Bramall neustále hledal a slyšitelně zdůrazňoval dramatické momenty, zjevně si liboval ve vytváření kontrastů mezi intimními a explozivními pasážemi. Skvělý orchestr na všechny jeho požadavky na tempa a dynamiku spolehlivě reagoval, takže ve výsledku se dostalo posluchačům do značné míry oslňujícího a rafinovaného podání Verdiho hudby, bohužel však bez sebemenšího přesahu ke zprostředkování její myšlenkové podstaty. S vědomím, že o Gewandhaus Orchester pečují v současné době takové osobnosti, jakými jsou Riccardo Chailly nebo Ulf Schirmer, jsem se nemohl zbavit pocitu, že v jiných než Bramallových rukou se mohlo právě v případě Requiem jednat o mnohem inspirativnější zážitek.

Zajímavá sestava se v Lipské opeře sešla v případě kvarteta pěveckých sólistů. Půvabná ruská sopranistka Viktoria Yastrebova patří už od roku 2002 k oporám Mariinského divadla v Sankt Peterburgu, ale má za sebou například i debut v londýnské Covent Garden v roli Oksany v Čajkovského Střevíčkách. Do obecného povědomí vstoupila především svou účastí na Gergievově nahrávce Mahlerovy Osmé symfonie na labelu London Symphony Orchestra. Přestože pěvkyně směřuje v poslední době spíše k dramatičtějšímu repertoáru (v Lipsku debutovala před dvěma lety jako Pucciniho Tosca), uchovává si její hlas stále pozoruhodnou lehkost a lyrický půvab. Yastrebova tak vnesla do tohoto provedení Requiem jakousi zřídka slýchanou něhu. V závěrečném Libera me se mi sice místy zdálo, že vypjatému partu by možná více slušel hlas pěvkyně s temněji zabarveným hlasem, ale to jen otázka názoru – Viktoria Yastrebova je každopádně jméno, které stojí za zapamatování.Když se řekne Marianna Pizzolato, není třeba více dodávat zejména milovníkům Rossiniho oper. Italská mezzosopranistka je už léta uznávanou belcantovou hvězdou, která před nedávnem zazářila ještě jasněji díky Pappanově nahrávce Pergolesiho Stabat Mater, na níž je Pizzolato rovnocennou partnerkou Anny Netrebko. V Praze jsme ji mohli slyšet v dubnu 2006 v Rossiniho Petite messe solennelle a Vivaldiho Juditě Triumphanis (v obou titulech šlo o koncertní projekty Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK) a určitě by nebylo na škodu si podobný zážitek někdy zopakovat… Skvělou pěveckou techniku předvedla Pizzolato i v Requiem – její sólové Liber scriptus vzbuzovalo respekt, dueta Recordare a Agnus dei s Yastrebovou patřila posluchačsky k nejsilnějším momentům celého koncertu.Rovněž venezuelský tenorista Aquiles Machado se dlouhá léta řadil mezi špičku svého oboru: coby především verdiovský a pucciniovský pěvec hostoval v uplynulém dvacetiletí téměř na všech důležitých scénách včetně newyorské Met. Také on zanechal nesmazatelnou stopu svých pěveckých kvalit na nahrávkách (připomeňme Haiderův komplet Belliniho Normy s Editou Gruberovou v titulní roli či Guidariniho záznam Pucciniho prvotiny Le Villi) a také jeho už jsme mohli v České republice spatřit. Shodou okolností i u nás zpíval tenorový part ve Verdiho Requeim, a to v roce 1997 v Terezíně pod taktovkou Gerda Albrechta. Jeho současné hlasové rozpoložení však již podle mého názoru prozrazuje, že se nachází za svým zenitem. S námahou tvořené vysoké tóny v Ingemisco ani nepříjemně znějící falzetové pasáže z části Lacrimosa se bohužel přeslechnout nedaly.Posledním ze čtveřice byl bulharský basista Milcho Borovinov, stálý sólista Lipské opery. Jeho jméno může být operním příznivcům známé například z vidonahrávky Thielemannova nastudování Wagnerova Parsifala na Velikonočním festivalu v Salcburku: Borovinov v něm ztvárnil roli Titurela. Charismatický dlouhovlasý muž má nepochybně solidní pěveckou techniku a v Lipsku patří nejspíš mezi spolehlivé opory souboru, přesto však jeho hlas nepatří k obzvlášť zajímavým ani co do objemu, ani celkového výrazu.Bramallovo okázalé nastudování Verdiho mistrovského díla ocenil zaplněný sál Opernhausu bouřlivými ovacemi, a značná část tohoto nadšeného aplausu patřila nejen sólistům, ale i sympatickému nasazení sboristů. Právě se Sborem Lipské opery se pojí ještě jeden detail, pro českého čtenáře hodný pozornosti. Sbormistr Zuppardo totiž na konci vyvolal a nechal se samostatně uklonit dva zpěváky, pro něž byl koncert jejich posledním vystoupením s tímto tělesem. A zatímco mladý korejec Taejin Cho se podle informací v programu vrací do vlasti, starší z obou mužů si odchází užívat zaslouženého odpočinku. Jmenuje se Rudolf Drozd, pochází se severní Moravy a coby tenor vystřídal od roku 1968 sbory v operních domech v Olomouci, Praze, Výmaru a Halle, Lipské opeře pak zůstal věrný počínaje rokem 1985 až do současnosti. I taková kariéra stojí za připomenutí, co říkáte?

Tento článek bych nepovažoval za kompletní, kdybych na závěr neocitoval Verdiho odpověď na Bülowovo sebekritické a obdivné psaní, zmíněné v úvodu. Německý dirigent došel k nečekanému prozření až roku 1892, kdy byl jeho idol Richard Wagner (mimochodem rodák z Lipska) už devět let po smrti a kdy se Verdi blížil ve skvělé duševní i tělesné kondici k osmdesátce. Italský skladatel mohl cítit značné zadostiučinění, ale místo toho poctil Bülowa jen slovy plnými pokory a pochopení:

„Slovutný mistře Bülowe, není na vás ani stín viny – a není důvodu k mluvení o lítosti a odpuštění! Byly-li vaše někdejší názory odlišné od dnešních, udělal jste dobře, že jste je vyslovil. Ani bych se nebyl odvážil postěžovat si na to. Ostatně, kdo ví… Možná jste měl tehdy pravdu.“

Lze k tomu něco dodat? Snad jen tiše nesouhlasit…

Hodnocení autora recenze: 70 %

Giuseppe Verdi:
Messa da Requiem
Dirigent: Anthony Bramall
Viktoria Yastrebova (soprán)
Marianna Pizzolato (mezzosoprán)
Aquiles Machado (tenor)
Milcho Borovinov (bas)
Gewandhausorchester
Chor der Oper Leipzig
Sbormistr: Alessandro Zuppardo
Jugendchor der Oper Leipzig
Sbormistr: Sophie Bauer
Corale Quadriclavio Bologna
Sbormistr: Lorenzo Bizzarri
29. června 2014 Opernhaus Lipsko

www.gewandhaus.de

Foto Andreas Birkigt, Andreas Pohlmann, archiv