Cink je dřevěný nástroj s nátrubkem, zvukově se proto díky tvoření tónu podobá nástrojům žesťovým. Při historicky poučené interpretaci staré hudby má své nezastupitelné místo a velkým skladbám ze sedmnáctého století typu Monteverdiho Mariánských nešpor dodává skupina cinků na mohutnosti a lesku. V tomto případě se však dostal cink do méně obvyklého kontextu komorního zvuku – a v něm zcela nadchl. Jde totiž o nástroj, na který se dá hrát nejen vznosně, ale také tiše a s nuancemi. V obou případech přitom virtuózně. A právě toho všeho je Bruce Dickey schopen víc než dost a po celý večer to dokazoval. Ovládá obtížný, dnes už jinak neužívaný nástroj stejně bravurně, jako ovládá svůj hlas Hana Blažíková.
První polovinu programu tvořila hudba pozdní renesance a raného baroka, konce šestnáctého století a počátku sedmnáctého století, kam cink patří zvukově úplně nejtypičtěji. Regina Coeli skladatele a varhaníka Maurizia Cazzatiho, moteto Spargite flores Nicola Corradiniho a další duchovní díla krásně ukázala, jak se může sólový hlas s nástrojem pojit a proplétat. Haně Blažíkové tento večer snad ještě víc než rychlé pasáže velmi příjemně a mile vycházely meditativnější, pomalejší skladby, byl to hned případ motet, která zkomponoval Sigismondo d’India. Krásným, až magicky ztišeným, působivým a oduševnělým zabarvením nadchlo také Palestrinovo moteto Nigra sum, přepracované pro varhanní positiv a víc než náročně sólisticky traktovaný cink, který oplétá daný základ girlandami virtuózních ornamentů. Podle všeho šlo o vlastní stylové sólistovy variace na dochované předlohy.
Bruce Dickey je mimochodem ve světě staré hudby skutečnou hvězdou. Na cink vyučuje už několik desetiletí na Schole Cantorum Basiliensis v Basileji, vychoval mnoho žáků, publikuje teoretické práce, hledá a nachází další a další skladby, natáčí… Od sedmdesátých let se významným způsobem celosvětově zasloužil o novou renesanci používání tohoto nástroje. Setkání s jeho neokázalým uměním bylo svátkem.
Sólově se v první polovině programu uplatnily v jedné ze sonát Biagia Mariniho obě houslistky – Catherine Aglibut a Helena Zemanová, samostatně si – vedle continua – zahrál i hráč na teorbu Jakob Lindberg. Mezinárodní sestava pěti doprovodných nástrojů činila z daného repertoáru, skladbu za skladbou, skvostné miniatury, případně o něco větší drahokamy. Prostě znějící hlas sólistky byl téměř v neustálém jemném rozhovoru s podobně zbarveným hlasem cinku, jemný zvuk houslí, gamby, teorby a cembala nebo varhan doplňoval celkový obraz o stylově bezpečný, klidný a ztišený základ. V první polovině zazněla ještě hudba Alessandra Picciniho, Giovanniho Girolama Kapsbergera, Tarquinia Meruly a Giacoma Carissimiho.
Hana Blažíková má v uměleckém životopise skvělé položky, včetně účasti na projektech Johna Eliota Gardinera. Je ve světě staré hudby na mezinárodní scéně uznávanou osobností, v tuzemsku však působí nenápadně, nepěstuje si zájem veřejnosti. O to sympatičtěji jako interpretka působí.
Druhou polovinu programu Blažíková s Dickeym sestavili z rozsáhlejších děl, respektive z rozměrnějších árií – jednak z oratoria La morte delusa od Giovanniho Battisty Bassaniho, jednak z opery L’Emireno od Alessandra Scarlattiho. Hudba z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století zní už jinak než tvorba raného baroka, zpěvní part i linka cinku jsou koncipovány a zdobeny rozdílně a odlišně od předchozí hudby, cink zde užitím a stylem víc připomíná trubku. I tyto virtuózní, v některých případech až radostné, šťavnaté a vzrušující melodie podala Hana Blažíková v souladu s hráčem na cink čistě, upřímně a hlavně neokázale.
Jedinou výjimkou v barokním programu tohoto večera byla skladba současné řecké autorky Calliope Tsoupaki, která po přestávce uvedla druhou polovinu. Moteto stylově ukotvené v duchu staré hudby napsala na Dickeyho objednávku a je to ten typ hudby, který šikovně osciluje mezi moderností a ohlasem. Skladba má základní výraz meditace, plyne pomalu, neotřele, zajímavě. V nekomplikované, ale velmi působivé sazbě nechává souběžně ve volném kontrapunktu znít tři pásma – linku sopránu, cinku a violy da gamba. Skoro škoda, že pro obohacení a pro kontrast nebylo v sestavě vybraných děl v programu ještě něco podobného dalšího. Nová tvorba užívající cink snad existuje a nemá jen tuto jedinou položku. Blažíková a Dickey dali najevo, že jsou schopni se ujmout i takové výzvy zcela suverénně.
Hodnocení autora recenze: 90%
Hana Blažíková – Bruce Dickey
Hana Blažíková (soprán)
Bruce Dickey (cink)
Mieneke van der Velden (viola da gamba)
Jakob Lindberg (teorba)
Kris Verhelst (cembalo a varhany)
17. dubna 2018 kostel sv. Šimona a Judy Praha
program:
sestaven z děl Maurizia Cazzatiho, Nicola Corradiniho, Sigismonda D’India, Tarquinia Merula, Alessandra Scarlattiho
