Když jsem byl v průběhu léta znovu osloven, zda bych měl zájem opět nepravidelně přispívat do Opery Plus, bral jsem obnovení tohoto hudebního periodika jako dobrou zprávu. Když Opera Plus na začátku léta skončila, zaregistroval jsem na toto téma pár nešťastných reakcí na sociálních sítích, stejně tak povzdechnutí několika kolegů – toť vše. Více než pohled zpět, je podstatný pohled do budoucnosti. Ačkoliv, jak moc by nám skutečně chyběla Opera Plus? Při té příležitosti mě napadla otázka, jak to vlastně s onou kulturností naší země je, když zde jeden takový informační a zpravodajský hudební portál „nepřežije“? Obnovení Opery Plus tedy berme jako malou ukázku toho, že to v této zemi není zase tak špatné. Připustím však, že to možná někomu jako pozitivní příklad připadne trochu málo.
Obecně slýchávám (minimálně v profesionálních hudebních kruzích), že hudba se postupem času stává více a více byznysem. Sama tato poněkud kontroverzní teorie by stála za rozbor. Jaký je to však „byznys“, když si již ze své podstaty, až na úplné výjimky, na sebe zkrátka nevydělá, tedy neobejde se bez podpory veřejného financování? Svým způsobem je občas právě tato forma „ne-závislosti“ důvodem mé osobní skepse. Nabízí se tedy otázka, zda i Opera Plus má dosáhnout na tuto formu podpory. Osobně se domnívám, že ano. Respektive, odpověď‘ je jednoduchá: u nás je dotováno prakticky vše, od výroby mléka až po poslední jízdenku na vlak. A je-li Opera Plus médium, které se významně podílí na kultivaci českého prostředí (a takový dopad je objektivně měřitelný), pak je to zcela fér a legitimní.
Samotného mě jako čtenáře zajímá i další směřování Opery Plus. Informace a zprávy ze světa hudby… Je to na konci druhé dekády třetího milénia dostatečné? Je okruh čtenářů dost velký? Není tematické zaměření příliš úzce specializované (a samozřejmě, že z logiky věci vyplývá, že je)?
Mám představu, že to bude cosi navíc, čím Opera Plus bude přispívat k rozhledu svých čtenářů, například k tříbení a formování jejich názorů. Přiznám se, že jednou z mých úvah o dalším možném scénáři fungování portálu byla také jeho (před)placená platforma (např. na způsob Respektu), což je v zahraničí jev zcela běžný. Příliš „pravicová“ představa? Ostatně, jak moc si příznivci klasické hudby cení informací, které zde průběžně každý den nacházejí? Jak moc si my všichni ceníme kultury a jsme ochotni ji fakticky podporovat? Není toto další možná cesta hledaní a nalezení podpory z neveřejných zdrojů? Argument proti je jistě ten, že všichni platíme daně a tedy na to máme jakési „elementární právo“. Zkušenost mě však učí nespoléhat v tomto ohledu tolik na stát (i stát jsme nakonec my všichni). Svoboda je pro tvorbu a její rozvoj zcela nepostradatelný komponent – nejen pro jednotlivce.
Jsem přesvědčený, že skutečný význam objektivních informací začneme pomalu doceňovat, byť je paradoxně umění jednou z nejvíce subjektivních disciplín lidské činnosti. Na tomto místě neříkám zřejmě nic objevného, avšak v obecné rovině je právě důvěryhodnost (potažmo, informační ověřitelnost) zásadním stavebním kamenem zdravého principu fungování společnosti, a to bez ohledu na tematické zaměření.
Dnešní člověk toto vše stále bere jako samozřejmost, v tom je ovšem skryta jakási zranitelnost. V době vzrůstu „balastu“ a společenské poptávky po jednoduchosti a dezinterpretaci, má každý podobný restart mnohem hlubší význam. V tom spatřuji, byť opatrně, jakousi naději. Teprve budoucnost nakonec ukáže, jak to celé skutečně bude.
