Oldřich Spisar, jeden z předních tenoristů poválečné Opery ND

Mojmír Weimann, 19.08.2014 0:01

Osmnáctého srpna jsme si připomněli nedožité pětadevadesáté narozeniny vynikajícího českého operního sólisty, muže, s jehož pěveckým a hereckým uměním se mohli setkat i operní fanoušci v řadě zahraničních divadel, vzácného, milého a dobrého člověka Oldřicha Spisara.Cesta vyškovského rodáka k úspěchům nebyla vůbec jednoduchá. I když ke kumštu inklinoval od dětství, v rodném Vyškově pilně ochotničil v divadelním spolku Haná, v roce 1939 začal studovat zpěv u profesora Bohumila Soběského na brněnské konzervatoři, studium ale musel o dva roky později ze zdravotních důvodů přerušit a následně se zpívání věnoval jen amatérsky. V roce 1946 dostal ocenění v amatérské pěvecké soutěži v Brně.

O jeho příchodu k profesionálnímu divadlu se traduje velice roztomilá historka. Seděl s přáteli v olomoucké vinárně a s chutí si prozpěvoval. Jeho zpěv slyšel muž u sousedního stolu, ke Spisarovi přistoupil a pozval ho k sobě do divadla. Tím mužem nebyl nikdo jiný než tehdejší šéf olomoucké opery, hudební skladatel a dirigent Iša Krejší. Spisar jeho výzvy uposlechl, dostavil se, zazpíval, a byl přijat za člena opery. Jeho první rolí na profesionálním jevišti byl na podzim roku 1947 Jeník v Prodané nevěstě, po němž následoval další Jeník, tentokrát z Dvořákova Šelmy sedláka.

Poválečná Olomouc byla městem, v němž pulzoval bohatý umělecký život. Premiéra stíhala premiéru, a tak si v krátké době vytvořil Oldřich Spisar svůj základní repertoár, v němž, jak tomu tehdy bylo zvykem, dominantní roli hrály opery českých skladatelů. A tak k oběma Jeníkům zakrátko přibyl Lukáš v Hubičce, Vít v Tajemství, Jarek v Čertově stěně, Dalibor, Princ v Rusalce, Ctirad ve Fibichově Šárce, ale také Florestan v Beethovenově Fideliovi, s nímž později slavil úspěchy na zahraničních scénách a v řadě dalších. V Olomouci rovněž pokračoval ve svém pěveckém školení u profesorky Boučkové.V lednu 1949 pozval tehdejší šéf opery Národního divadla Otakar Jeremiáš svého olomouckého kolegu Išu Krejčího, aby v Národním dirigoval Prodanou nevěstu. Pozvání platilo i pro ústřední kvartet sólistů, a tak si 29. ledna 1949 zazpíval Oldřich Spisar Jeníka na Národním, partnery mu byli olomoučtí kolegové Jaroslava Hrubá v roli Mařenky, Jaroslav Sobota jako Vašek a Alois Tesař jako Kecal.

V první polovině padesátých let si velmi čile počínaly nové operní soubory, které vznikly ve městech, v nichž před válkou působila německá operní divadla, jako byly Ústí nad Labem, Liberec anebo Opava. Velmi aktivně si počínalo nejmenší z nich, opavské divadlo, v jehož čele stál zanícený divadelník, všestranně erudovaný Vladislav Hamšík. I v podmínkách zostřeného politického dohledu nad repertoárem divadel se v Opavě snažili dělat podnětné a atraktivní divadlo. V čele opery byly dvě mimořádně zajímavé osobnosti, zkušený a velmi kvalitní dirigentský praktik František Preisler, zakladatel rodinné tradice, a vedle něho hudební skladatel a teoretik doktor Ivo Jirásek, současně ale také velmi schopný dirigent s režijními ambicemi, jichž zhusta využíval ku prospěchu divadla i jeho návštěvníků. Díky jim se v Opavě přes všechny překážky hrál zajímavý a bohatý repertoár, na němž se vedle osvědčených titulů setkávala například opera zapomenutého Smetanova současníka Vojtěcha Hřímalého Zakletý princ s Rossiniho Vilémem Tellem (o pár let později se na repertoáru objevil i Hrabě Ory) anebo vrcholné klasické dílo maďarské opery Erkelův Bánk bán. Pro mladého tenoristu Spisara to byla výtečná škola, které dokonale využil. V Opavě se setkal s Janáčkem (Boris v Káti Kabanové), s další dvořákovskou partií se představil jako Jiří v Jakobínu, zopakoval si četné role ze svého olomouckého repertoáru včetně Dalibora, který ho poté provázel po celý život.V Opavě si také poprvé zazpíval a zahrál roli, která ho proslavila v německých divadlech, Erika ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. Opavské divadlo bylo jedním z prvních československých divadel, které si trouflo uvést po válce Wagnerovo dílo. Autory inscenace byli dirigent František Preisler a hostující režisér Václav Kašlík. Z dalších opavských rolí musíme jmenovat alespoň dona José v Carmen, Arnolda v Rossiniho Vilému Tellovi a titulní roli v Erkelově opeře Bank bán.Z Opavy si Spisar odskočil na rok do Bratislavy, kde si zazpíval a zahrál mimo jiné Jura Jánošíka ve stejnojmenné opeře Jána Cikkera. Nebylo to jeho poslední setkání s Cikkerovu tvorbou.

V této chvíli zasáhl do života a kariéry Oldřicha Spisara muž, s jehož jménem se setkáváme v toulkách po minulosti české opery pravidelně: dirigent Bohumír Liška, který v roce 1955 převzal do svých rukou vedení plzeňské opery. Bohumír Liška měl mimo jiné mimořádný cit pro mladé pěvecké adepty a ten projevil i ve Spisarově případě.

V Plzni dostal Spisar příležitost dále rozvíjet schopnosti spočívající v nezvyklém propojení lyrického tenoru schopného velmi přirozeně znějících výšek se specifickou dramatičností hlasového výrazu, vrozeným hereckým talentem a nesmírnou pracovitostí, díky které dokázal naprosto přesvědčivě proniknout do nitra ztělesňované postavy, což mohl později uplatnit jak na naší první operní scéně, tak při svém zahraničním působení. Tyto své schopnosti plně zúročil jak ve svém Lohengrinovi, tak v Heřmanovi v Pikové dámě, v Radamovi v Aidě, v Lacovi v Její pastorkyni a zejména v titulní roli Alexeje v Prokofjevově Hráči, kterého ztvárnil pod taktovkou Alberta Rosena při československé premiéře této opery.

V únoru 1958 hostoval v Národním divadle v roli Dalibora. Dirigentem představení byl Karel Nedbal, jeho partnerkou v roli Milady Ludmila Dvořáková. A od podzimu toho roku následovalo angažmá. Ve své první sezoně vstoupil do řady repertoárových představení, vedle Dalibora zpíval například Heřmana v Čajkovského Pikové dámě anebo dona José v Bizetově Carmen. Jeho první studovanou rolí byl Jirka v Pauerově Zuzaně Vojířové, po něm následoval Du Croissy v Zichově opeře na moliérovský námět Preciézky, Fernando v Mirandolině Bohuslava Martinů a v další sezoně titulní role v opeře sovětského autora Žiganova Musa Džalil. Později vstoupil v roli Erika, kterou znal už ze svého opavského působení, do další nové inscenace Wagnerova Bludného Holanďana. Dále pokračoval ve svém pěveckém školení u profesorky Růženy Židové a jako řada dalších zpěváků u italského pedagoga Apolla Granforteho.Nebylo tehdy pro tenoristu lehké prosadit se v opeře Národního divadla v mimořádně silně obsazeném tenorovém oboru. Oldřich Spisar to díky své píli a správnému využití šíře svých interpretačních možností dokázal. Záhy se výrazně uplatnil v řadě rolí kmenového repertoáru jako – vedle již výše zmíněných – Jeník v Prodané nevěstě, Princ v Rusalce, Lukáš v Hubičce. Byla mu svěřena titulní role v premiéře nové inscenace Verdiho Dona Carlose a tato role mu přinesla velký úspěch. Svá mimořádně úspěšná setkání s Verdim posléze zopakoval v Radamovi v Aidě, v roce 1965, kdy byl prvním Ismaelem v Nabuccovi na jevišti Národního divadla, a o třináct let později byl prvním Macduffem v Macbethovi v inscenaci dirigenta Jiřího Kouta a režiséra Karla Jerneka. Radama alternoval s Vilémem Přibylem také v Jílkově a Páskově inscenaci Aidy v brněnské inscenaci z roku 1978.

Výborně se prosadil Oldřich Spisar rovněž v českém repertoáru. Při premiéře Libuše v roce 1966 zpíval Šťáhlava, v Její pastorkyni o tři roky později Lacu a v Káti Kabanové vyměnil někdejšího Borise za Tichona.Z dalších postav v českých operách jmenujme například Ctirada ve Fibichově Šárce anebo Fernanda v Bouři. V pozdějších létech se setkal rovněž se Skřivánkem v Tajemství a s Michálkem v Čertově stěně.Lacu si naposledy s chutí a úspěšně zahrál a zazpíval ještě dva roky po svém odchodu do důchodu, dva dny před Vánocemi roku 1984. Z jeho rolí v českých novinkách připomeňme Haimona v Antigoně jeho někdejšího olomoucého šéfa Iši Krejičího anebo Ondřeje Zachara v novém nastudování Pauerovy Zuzany Vojířové. Ve světové premiéře Cikkerova Coriolana ztvárnil roli Cominia, v Suchoňově Svätoplukovi Predslava a zvláště je nutné zdůraznit jeho všestranně pěvecké i herecké ztvárnění role Ondreje v Krútňavě, jež mu svým typem byla velmi blízká. Z ruského repertoáru se blýskl výtečnou studií role Zinovije v Šostakovičově Katěrině Ismajlové, v koncertním provedení Pověsti o neviditelném městě Kitěži zpíval ústředí tenorovou roli Grišky Kutěrmy. Z oper francouzských připomeňme titulní roli v Berlizově Benvenutu Cellinim.Spisarovou doménou se stala opera německá. Jedním z jeho mimořádných úspěchů byla postava Heroda ve Straussově Salome stejně jako Florestan v Beethovenově Fideliovi. Z wagnerovských rolí přidal k Erikovi z Holanďana titulní roli v Lohengrinovi a Logeho ve Zlatě Rýna. V těchto postavách úspěšně uplatnil svou schopnost propojení dramatického charakteru role s procítěnou lyričností projevu.Šedesátá léta pootevřela i českým umělcům dveře do zahraničí. Prostředníky v tom byly především operní soubory v Německé demokratické republice. Podařilo se to i Oldřichu Spisarovi, který se především ve wagnerovském, ale také verdiovském repertoáru prosadil nejdříve na scénách berlínské Staatsoper a Komische Oper a posléze i v operních souborech v Hannoveru a ve Wiesbadenu a účinkoval také ve Vídni. Velký prospěch mu přinesla postava Walthera Stolzinga v inscenaci Mistrů pěvců norimberských v Drážďanech. Hostoval rovněž v irském Dublinu.

Oldřich Spisar spolupracoval na třech významných gramofonových operních nahrávkách. Na Košlerově nahrávce Smetanova Tajemství z roku 1981 ho můžeme slyšet v roli Skřivánka, na nahrávce Řeckých pašijí, která byla pořízena dirigentem Liborem Peškem ve stejné době, v roli představitele Jidáše, Panaita. Na této nahrávce byl český text poprvé interpretován v podobě souznějící s anglickým originálem bez úprav, které musely být z ideových důvodů provedeny při předchozích jevištních provedeních díla.

Mimořádně významná je nahrávka čtvrttónové opery Aloise Háby Matka z roku 1964. Na ní se za doprovodu orchestru Smetanova divadla pod taktovkou dirigenta Jiřího Jirouše představil Oldřich Spisar v hlavní roli sedláka Křena. Tato nahrávka patří k největším Spisarovým uměleckým úspěchům. Jeho výkon vysoce ocenil osobním dopisem Alois Hába.

Poslední léta svého života prožil Oldřich Spisar v klidném a spokojeném rodinném zázemí v Brně. Zde také 29. července 2001 zemřel.