Stáváme se svědky situací vygradovaných a zveličených, ale přitom reálných, takových, jaké se mohou stát na skutečných večírcích a sešlostech. Jenže to nebýváme rozděleni na publikum a performery, takže si těchto drobných příhod, konfliktů a mikropříběhů zpravidla nevšimneme. Oslava inspirovaná opulentním barokem a střízlivou filmovou novou vlnou nám jen ukazuje naši vlastní tvář, smějeme se, a přitom usilovně přemýšlíme, jestli jsme náhodou v takové grotesce už také nevědomky nevystupovali, možná dokonce v nějaké ústřední úloze… Hltavost, flirtování tancem, společenské hry, které zhusta baví jen toho, kdo je pořádá, výzdoba, která má bavit, ale spíš překáží, křečovité úsměvy, kterými překrýváme nutkání dívat se každých pět minut na hodinky… Chceme se bavit za každou cenu a pronásledujeme ty, kteří se do naší představy ideální party nehodí.
Daniel Raček a Anna Kukuczková jako hostitelský pár tu víří prostorem v tanci, tu můžeme vidět jejich soukromé partnerské střety, snahu ženy vymanit se sice s úsměvem na rtech, ale velmi intenzivně ze submisivního postavení, ať už flirtem nebo otevřeným únikem. Zmatená uvítací řeč Anny (respektive Veroniky – všechny postavy totiž mají svá jména, ačkoli představení nemá děj) přenese diváky z reálného všedna do světa mírné absurdity, aby se cítil lépe při sledování groteskního večírku, na němž je pozorovatelem a zároveň i hostem. Interakce je umírněná, spočívající v tom, že interpreti jsou usazeni mezi diváky, svými hosty.
Pohybová složka často ustupuje do pozadí, ale nikdy nepostrádá divadelní stylizaci. Úplně ale zmizely narážky na klasickou taneční techniku nebo její historické kořeny, které jsou jinak pro choreografku obvyklé, zde nastala inspirace současným tancem a samozřejmě i společenskými párovými tanci, konec konců jsme na večírku. Daniel Raček v synchronním výstupu s Lukášem Homolou uvolňují trochu energie mužského tance, jeho razance a síly. Tereza Hradilková v živočišném duetu s Lukášem vrací do hry symbol hříšného jablka. Svádění jídlem je přeci prastarý rituál.
Do společnosti přichází jako z jiného světa Markéta Jandová s utkvělým pohledem, útlostí a průsvitnými stříbrnými šaty. Jako náměsíčná víla proplouvá prostorem, každou chvíli ji uchvátí gravitace, ale na hranici pádu se setrvačností rozbíhá prostorem za neviditelným cílem. Zmatená skupina se ji snaží zachytit a vrátit do přítomnosti, chvíli je přenášejí jako pannu vyřezanou na přídi škuneru, chvíli jako nehybnou sochu. Vzbuzuje podezření, vzbuzuje i agresi. Evokuje nejen obraz snové bytosti, ale stejně tak i křehkost prvorepublikové divy, která přebrala omamných látek a ocitla se na večírku, na který nebyla pozvaná – ale vůbec na tom nezáleží, protože jsou si všechny podobné.
Prostoru vévodí světelný design Jana Komárka, který vytvořil i zvukovou krajinu ladící jako vždy velmi dobře s celkem. Osmnáct žárovek a svítidel spuštěných tak nízko, že se jimi tančící doslova proplétají. Teplé světlo působí zázračně na náladu a nervy člověka, skutečně dýchá klidem, a i když může být některý výjev znepokojivý, doslova ve světle této útulnosti svou negativitu ztrácí. Všechno je jen hra a druhý den se její účastníci vyspí z opojení i z malých křivd, které si provedli.
Metafora oslavy není nová, a letošní rok si toto téma na tvůrcích přímo vyžaduje, ale je příjemné vidět známé symboly ve stále nových a nových obměnách. Jen tak je možné vždy v divákovi vyvolat pozornost a přimět ho, aby stále přemýšlel o tom, co vidí, čím žije a byl trvale konfrontován s obrazy svého života. A chlebíčky byly vynikající!
Oslava
Premiéra: 27. 11. 2018, Studio Alta
Koncept a choreografie: Andrea Miltnerová
Zvukový a světelný design: Jan Komárek
Kostýmy: Andrea Miltnerová
Produkce: AM&C
Tvorba a interpretace:
Veronika: Anna Kukuczková
Martin: Daniel Raček
Laura: Tereza Lenerová Hradilková
Kevin: Lukáš Homola
Žofie: Markéta Jandová
Hodnocení: 80 %
