Premiéra kompozice Steva Reicha Four Organs proběhla roku 1971 téměř nepovšimnuta. Když ovšem došlo na uvedení Reichovy skladby Bostonským symfonickým orchestrem v Carnegie Hall v roce 1973, její nekonečná repetitivnost vyvolala v newyorském publiku doslova vřavu.
Michael Tilson Thomas, který se koncert dirigoval, vzpomíná na dámu, jež během představení prošla uličkou a opakovaně tloukla hlavou o pódium se slovy: „Přestaňte už, zapřísahám vás, přestaňte„. Jiná dáma mlátila botou o pódium s nadějí, že to hudebníci vzdají.
„Publikum podniklo minimálně tři zásadní pokusy o přerušení skladby. (…) Dělali takový rámus, že jsem musel nahlas volat čísla. Díval jsem se na Steva (Reicha, pozn. red) a hlasitě volal 17… 18… 19…, kde jsme zrovna byli. Nepřestali jsme hrát i přes pěstní souboje v obecenstvu,“ vzpomínal dirigent Michael Tilson Thomas ještě v osmdesátých letech.
Pamětník z orchestru, který byl v sále přítomen, vzpomíná: „Byl jsem tehdy v roce 1973 mezi bostonskými symfoniky. Jako houslista jsem Reicha nehrál, ale šel jsem si skladbu poslechnout do sálu. V jednom momentě se publikum začalo vrtět. Zatímco varhany za rytmického doprovodu rumbakoulí opakovaly pořád dokola jeden a tentýž septakord, pozoroval jsem, že v publiku zesílilo polohlasné brblání.
Musím uznat, že obecenstvo sestávalo z postarších fanoušků Bostonských symfoniků, jistě znalých správné etikety na koncertech klasické hudby, takže vyprovokovat je k překročení mezí slušného chování už muselo být něco. Lidé odcházeli ze sálu, často dávali verbálně (a dost obscénně) najevo své pocity. Já zůstal ještě dalších deset minut (hnutí minimalistů na mne nikdy nedělalo zvláštní dojem a můj vkus se v hudbě 20. století dotýkal leda tak Berga, Weberna či Bouleze). Zmeškal jsem tedy dámu s botou a dověděl se o tom až později. Je mi líto, že jsem to nezažil.“
Příčinu tohoto náhlého excesu lze také hledat v tom, že v první půli zazněl líbivý repertoár – především Mozart. Nikdo nejspíš netušil, co se na posluchače chystá po přestávce..
