Velkorysá komorní řada

Zápisník Jindřicha Bálka (65)

Dvořákova Praha včera uzavřela svoji komorní řadu, kterou dramaturgicky svěřila do rukou Jiřího Bárty. A nebyla to špatná volba. Už samotná koncepce – podle Bártova vlastního festivalu v Kutné Hoře – kdy se o jeden koncert jakoby dělí více souborů a hráčů, mění se nástrojové sestavy a dá se dělat neobvyklá dramaturgie, je neobyčejně lákavá. Je také velkorysá, protože souborům tak jako tak zabere celý večer a zahraje si o dost méně. Ale jak vidno, účinkující na to rádi přistoupili. Vlastně jen u koncertu, kde účinkuje Casals Quartet, Pavel Haas Quartet i Talichovo kvarteto mě napadá, že každý ze souborů by utáhl svůj zajímavý program, se svými pozvanými hosty. A zejména, pokud je Casals Quartet tak vzácným hostem. Fenomenální Eben Quartet naopak dostal ve dvou večerech prostor, který špičkovému souboru náleží. V každém případě jsem dlouho nezažil, aby velký festival orchestrálních koncertů měl tak velkorysou a nosnou komorní řadu.Dramaturgická kombinatorika může být nekonečná a nechci ji dále rozehrávat – v posledu je beztak nejdůležitější, jestli se opravdu dobře hraje. V té souvislosti byl začátek komorní řady, kde první polovinu hrálo Bennewitzovo kvarteto pozdního Smetanu a raného Dvořáka, a po pauze Eben Quartet s dalšími dvěma hosty Zjasněnou noc, jedním z vrcholů této koncepce. Naopak koncert poslední, včerejší, po mém soudu takovým vrcholem nebyl. A to prostě proto, že špičkové provedení Čajkovského Tria a-moll prostě potřebuje větší přípravu, i když se sejdou tři dobří muzikanti. Hvězda festivalu Vadim Repin, Jiří Bárta a ukrajinský klavírista Konstantin Lifschitz samozřejmě provedli dlouhé a rozmáchlé dílo se ctí. Ale i tak se mi zdálo, že skladba potřebuje ve své ploše promyšlenější a více nazkoušenou koncepci.Bylo zajímavé, že ducha komorní hry nejvíc reprezentoval nejslavnější sólista Repin, který se vůbec nepotřeboval prosazovat. Provedení vlastně vévodil klavírista Lifschitz, který ovšem hrál tak, jak se traduje o ruských klavíristech – velkým zvukem ve velkých akordech, a s dost malou pečlivostí pokud jde o všechny ostatní pasáže klavírního partu. Jeho zvuk byl nevyrovnaný a se zálibou v extrémech. Jiří Bárta pak v provedení ztělesňoval sympatickou jistotu jak tónem, tak zpěvností a provedením. Ale co se tímto provedením celkově řeklo (pokud jde o skladbu samu) vlastně není moc jasné. Společné muzicírování v různých sestavách je příjemná věc, ale že si muzikanti na pódiu koncert užívají a je to pro ně výzva, není jediné kritérium. Vždycky je ke zvážení, co všechno se ze sympatické atmosféry komorního muzikantského setkání v Kutné Hoře dá přenést do Rudolfina. Ale i do Anežky. A když jsem poslouchal úvodní slovo Jiřího Bárty ke středečnímu koncertu, které se dosti brzo proměnilo v nezamýšlené one man show, měl jsem dojem, že určitý odstup od sebe samého i od své koncepce by akci slušel. Úvodní slovo ke koncertu je prostě žánr svého druhu, který chce své. A někdy je lepší prostě začít hrát.Ale celkově nic proti spontánnímu společnému muzicírování, protože komorní hudba ho opravdu umožňuje lépe než orchestrální koncerty.  O dost jinak to totiž bylo se společným muzicírováním v ansámblu Vídeň – Berlín. Mozartovo Divertimento a Koncertantní symfonie – a po pauze Dvořákova Serenáda měly koncepci vlastně jasnou. A danou do velké míry vynikajícími hráčskými návyky z orchestrů Berlínských a Vídeňských filharmoniků. Koncert tak měl jakoby odpočinkový ráz, ale nabídl jak špičkové hraní, tak vkusné a vděčné pojetí.Také festivalový akcent na „rané Dvořáky“ rozhodně stojí za pozornost. A vedle chystaného Alfreda byl nejvíce patrný právě v komorní řadě. Některé Dvořákovy skladby se hrají tak málo, že samo jejich uvedení má charakter odvážného počinu. A těžko se pro něj hledají měřítka. A pro nikoho není snadné říci, za jaký konec tyto skladby vlastě vzít. Máme před sebou obraz tvůrčího hledání, když to nazveme vstřícně, a značné kompoziční neujasněnosti a nezralosti, pokud bychom chtěli Dvořáka napomenout. Jenže, kdo z nás si chce brát právo pětadvacetiletého Dvořáka kritizovat, když víme, k čemu později dorostl!  Ale vždycky bude vznikat dilema, jestli rozmáchlým mladistvým pokusům svou interpretací vnutit nějakou silnější koncepci, anebo je jaksi vstřícně líbezně podat – ovšem za cenu, že to posluchače přece jen místy nudí. Když hrál Jiří Bárta v pondělí Dvořákův první Violoncellový koncert A dur, šel po mém soudu spíše druhou cestou. Téma, co s mladým Dvořákem, tu ale stojí před námi, každý další příspěvek se hodí a díky za něj.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Dvořákova Praha / Petra Hajská a Martin Divíšek