První „zkušební“ večer se konal na festivalu Smetanova Litomyšl již v roce 2016. Přenášela ho tehdy Česká televize a dopadl na výbornou. Proto dramaturgie festivalu přistoupila k projektu i letos a plánuje se další pokračování v následujících letech.
Na programu byly skladby psané pro komorní smyčcový orchestr, který běžně čítá něco přes dvacet členů. A i to někdy bývá problém sladit a sehrát. A co teprve, když je jich sto! A kde že se vzali? Byli přizváni ke spolupráci tři orchestry, o kterých zlí jazykové tvrdí, že se nemají rádi, neboť si konkurují. K projektu se ale přidali s nadšením, a tak Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc a Komorní filharmonie Pardubice vyslali do Litomyšle své smyčcové sekce. Podle slov dramaturga Vojtěcha Stříteského to bylo 30 primů, 24 sekundů, 20 viol, 16 violoncell a 10 kontrabasů. K tomu jedna harfa, jeden klavír a jeden tympánista. To vše pod vedením jednoho dirigenta, Leoše Svárovského.
Jeho úkolem bylo, aby všichni hráli nejen ve stejném tempu, stejnou dynamikou, stejnými smyky a stejnou barvou nástroje, ale i stejnou agogikou a stejným výrazem, udrželi kantabilní fráze ve stejném napětí. Znamenalo to nejprve zkoušet s jednotlivými orchestry u nich „doma“ a po vycizelování je dát dohromady na jednu zkoušku. Napětí, jestli to vše vyjde, bylo velké, ale nakonec to vyšlo! Neuvěřitelný projekt se nad očekávání podařil a dirigentovi se podařilo dostat z orchestru kompaktní hutný zvuk od nadpozemsky chvějivých pian k mohutnému fortissimu. To vše v procítěném romantickém vzepjetí i s energickým rytmickým potenciálem.
Dramaturgie přinesla neobvyklé skladby, žádný oposlouchaný populár, na to je festivalové publikum příliš náročné a poučené. A proto zahajoval Gustav Holst a jeho Suita pro smyčce C dur op. 29 č. 2 „Svatopavelská“, kterou napsal autor původně pro své žačky na dívčí škole. Neobarokní sazba, lyrické sólové pasáže houslí a violy, ale hlavně působivá irská balada Greensleeves a rytmický lidový tanec Dargason, chytaly za srdce. Josef Suk a jeho Serenáda pro smyčce Es dur op. 6, kterou složil ve svých 18 letech, je naopak notoricky známá, ale její niterná výpověď dostala v tomto grandiosním provedení ještě silnější charakter.
Dílo Gustava Mahlera je monumentální, stejně jako jeho symfonie. Adagietto z Páté symfonie cis moll se z kontextu hudebního patosu poněkud vymyká jako opozitum, je průsvitné a něžné, vstupy harfy přinášejí vánek, celkový dojem přináší relaxaci a poznání. Což dokazuje i to, že již byla samostatně použita režisérem Luchinem Viscontim pro film Smrt v Benátkách. Philip Glass přispěl k večernímu programu svou minimalistickou skladbou Finale ze Symfonie č. 3 a její jednoduchá melodická sazba s opakujícím se motivem přinesla složité rytmy, se kterými se hráči vypořádali exkluzivně. Karl Jenkins byl představen dvěma skladbami. Nejprve zaznělo Adiemus, populární píseň v mnoha variacích a repeticích, poté Allegretto, první věta ze skladby pro smyčcový orchestr s názvem Palladio, která se stala populární samostatně, i když je součástí třívětého Concerta grossa. Závěr koncertu patřil Bohuslavu Martinů. Zaznělo Poco allegro z Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H271. Dílo, které skladatel dopsal ve chvíli podpisu Mnichovské dohody. Svým obsazením je to dílo pro večer se sto smyčci, které uprostřed rozdělují klavír s tympány, přímo ideální. I když se jedná o open air a šířka pódia je víc než 17 metrů, vyzněla skladba v naprostém rytmickém souznění a se skvěle vyváženými barevnými plochami. To, že sólové nástroje byly mírně zvučené, nebylo barevně poznat a je nutno vzdát hold zvukařům za citlivý a profesionální přístup. Největší obdiv však patří dirigentovi Leoši Svárovskému, za odvahu a entusiasmus, s jakou se do projektu pustil a za obrovský kus úsilí, s jakým dokázal projet dovést k tak působivému a výjimečnému vyznění. Už teď se údajně chystá třetí ročník projektu, tak ať se opět podaří!
Hodnocení autorky recenze: 100%
