Konvergence existuje na hudebním poli již sedmnáct let a za tu dobu uvedla nespočet koncertů a projektů. Přestože se toto uskupení za celou dobu své existence personálně do určité míry proměnilo, skladatelské jádro ve složení Tomáš Pálka, Michaela Pálka Plachká a Ondřej Štochl zůstává nezměněno. Stejně tak přetrvává i hlavní idea, tj. uvádět díla současných mladých autorů a také málo známé skladby starší skladatelské generace. Koncerty bývají nabité intelektuálním podtextem a z hlediska soudobé tvorby je jejich cílem uspokojit i toho nejnáročnějšího posluchače.
Léty nabyté zkušenosti se pak projevují i v organizační stránce koncertů a ve schopnosti vystihnout dobré dramaturgické zakotvení jednotlivých večerů. Úterní koncert například nabídl pestrý výběr skladeb různého obsazení a (do určité míry) různého zaměření, navíc všechny skladby provázel mantrický prvek opakování se, což dodalo dramaturgickému záměru kontrast i prvek stmelení. Vysvětlení názvu koncertu „Mantram“ jako principu opakování a utvrzování představil krátce na úvod autor dramaturgie koncertu Tomáš Pálka, čímž posluchačům přinesl ještě další možnost roviny poslechu nadcházejících skladeb – tedy objevování opakujících se vzorců a principů, v každé skladbě řešených rozdílně.
V celkově hodinu a půl trvajícím programu (což bývá pro vnímání soudobé hudby pro většinu publika poslechový strop) se vystřídalo celkem šest kompozic. Zaujala hned první v pořadí, Momenti discreti VII Josefa Marka, který do jejího průběhu dokázal zařadit množství značně kontrastních ploch (vypjaté pasáže střídaly fáze ztišení), a přesto skladba působila celistvě jako jedna velká plocha dramaticky laděného rozjímání. K tomu samozřejmě značně dopomohla také interpretace: ansámbl Konvergence se za dobu svého působení stal sehraným tělesem, jehož jednotliví členové na sebe umí navzájem reagovat a dokáží dosáhnout hlubokého hudebního splynutí.
Jako další ansámblová kompozice zaznělo nejprve Šestero pohádek pro Markétku Ondřeje Štochla, ve kterých se hlavního slova ujala viola samotného autora s dopomocí kytary (místy rozezněné i smyčcem) a klarinetu, a poté Ichimoku cloud Jiřího Lukeše. I v této skladbě měly jednotlivé nástroje své jasně definované role (zmíněny v programové brožuře), jež na sebe navzájem reagovaly a místy se do určité míry i proměňovaly (zvlášť působivě vyšlo postupně nastupující unisono).
Dramaturgie však, jak bylo řečeno, myslela i na potřebu kontrastu z hlediska různorodosti obsazení, proto byly výše zmíněné komorní skladby proloženy dvěma sólovými kompozicemi: pro klarinet (Jiří Mráz) to byla Sonata Tiberiua Oláha, pro kontrabas (Ondřej Melecký) pak Mantram Giacinta Scelsiho. První ze zmíněných se vyznačovala častými skoky mezi polohovými rejstříky nástroje tak, aby – jak se zdálo – bylo dosaženo rozdílných výrazových pásem. Druhá pak z hlediska melodické výstavby představovala daleko „tradičnější“ kus, přesto však díky mikrointervalice inspirované indickou hudbou zapadla do celkového programu. Obě skladby spojovala technicky zvládnutá interpretace se zdařilou prací s tónem.
Dominantou večera se bezesporu stala skladba K sobě II Tomáše Pálky, která koncert uzavřela. Jak by se však mohlo zdát, nejedná se o dramaticky efektní kus, jenž diváka přiková k sedačce. Právě naopak: posluchač měl možnost se při vnímání této skladby vnitřně ztišit a nalézt klid. Tomu jistě dopomohla i zhasnutá světla a rozesetí jednotlivých hudebníků po prostoru sálu, takže měl posluchač pocit, že ho hudba neustále obklopuje. A právě tento hluboký, hudbou vytvořený, vnitřní prožitek v soukromém abstraktním světě posluchače samotného je podle mého názoru jedna z výhod soudobé hudby – hudba minulosti nám totiž takovou atmosféru k vlastnímu rozjímání v takové míře jen těžko poskytne.
