Po odbití páté hodiny odpolední se chopil slova Ivo Medek, aby přivítal na čtyři desítky přítomných posluchačů a oficiálně tak festival zahájil. Poté již za klavír usedl Daan Vandewalle, který se chystal k přednesu zhruba hodinu trvající skladby Songs of Insurrection od stále žijícího amerického skladatele a klavíristy Frederica Rzewskiho. Vandewalle se dlouhodobě věnuje interpretaci a premiérování současných kompozic, rovněž však realizoval nahrávky klavírních děl Charlese Ivese, Arnolda Schoenberga nebo Oliviera Messiaena. S Rzewskim belgického klavíristu pojí dlouholetá spolupráce, přičemž sedmidílné Songs of Insurrection americký skladatel zkomponoval přímo pro Vandewalleho v roce 2016. Belgický klavírista dílo premiéroval o rok později.
Všechny části klavírního cyklu spojuje Rzewskiho nekompromisní politický postoj, který se místy projevil i v užitém hudebním jazyce. Počáteční Die Moorsoldaten je tedy jakýmsi pomalým protifašistickým pochodem. Charakter skladby osciluje mezi tonalitou a modalitou, v průběhu písně však lze najít naléhavé melodie, jež jsou umocněny pichlavým staccatem. Občasná tesklivost této části se svým pomalým plynutím přenesla k druhé písni Fischia il vento, jejíž melodie je známá jako „Kaťuša“. Leckoho by však mohlo překvapit, že v Rusku oblíbený nápěv je původem italskou partyzánskou písní. Princip Rzewskiho písně spočívá v kontrapunktických variacích, kdy je s více či méně pozměněnou a v našich končinách zlidovělou melodií nakládáno nápaditě a důmyslně. V první, veskrze pomalé polovině cyklu, kterou doplnila intimní a jazzově laděná třetí píseň Ain’t nobody gonna turn me around – píseň Hnutí za občanská práva v USA, byl obzvláště zřetelný Vandewalleho cit pro prováděnou skladbu. Jeho soustředěnost byla podtržena právě zde, kdy s lehkostí prováděl legatové akordy. To vše s přirozenou pokorou vůči partituře, do níž byl klavírista plně vnořen.
Jistá změna v naturelu písní přišla s Foggy Dew, tedy hudebním symbolem irského povstání. Ačkoliv bylo s ústřední melodií po její doslovné citaci nakládáno podobným způsobem jako u „Kaťuši“, zřetelný rozdíl panoval v tempu skladby, které se značně zrychlilo. Úplná změna skladebných postupů se pak dostavila s písní o lidské pospolitosti Grandola, Vila Morena. V ní byla prostřední, rozšířené akordy využívající část orámována clusterovými plochami, kdy Vandewalle bouchal s proměnlivou dynamikou do různých částí klavíru. Zatímco jemné poklepávání prsty bylo jakousi reminiscencí bubnování při vojenském marši, fortissimové údery do skříně rozezněly i v ní natažené struny. Předposlední Los Quatro Generales pokračovalo ve vypjaté povaze díla, ke konci ho však vystřídalo jakési lyrické uvolnění. Rzewského zájem o písně vzpoury i mimo Evropu a USA doložila závěrečná část cyklu Oh, Bird, která je korejskou písní z dob selského povstání během 19. století. Zdejší hra s clustery byla pojata jinak než v Grandola, Vila Morena. Rzewski zde užil techniky pizzicata, přičemž struny klavíru byly navíc vhodně tlumeny a docílilo se tak kýženého flažoletu. Vybrnkávání a opětovné, leč něžné bušení do skříně klavíru mohlo zvukově místy připomínat hru na klasickou kytaru. Právě alternativní hrou na klavír belgický hudebník podtrhl svůj um a cit pro interpretaci skladeb komponovaných současnými skladateli.
Po zaslouženém potlesku Daan Vandewalle zopakoval úvodní část cyklu Die Moorsoldaten, aby se dočkal opětovného aplausu. Jediným negativem na celém koncertu byly rušivé impulsy přicházející zvenčí sálu, především tedy zvonění tramvají nebo houkání sanitky, jež nešťastně nastalo při klidné pasáži poslední, rozjímavé písně. To však nezabránilo veskrze úspěšnému zahájení Setkávání nové hudby Plus s brilantní a citlivou interpretací světově uznávaného odborníka na současnou hudbu, který byl tím nejvhodnějším lákadlem na další festivalovou produkci.
