Letos se koná již 15. ročník tohoto festivalu, který pořádá Ensemble Damian z.s., spolu s KHV PdF Univerzity Palackého v Olomouci. Od 5. listopadu do 4. prosince 2019 se v Uměleckém centru univerzity Palackého, v Kapli Božího Těla a v komorním sále uskuteční celkem sedm akcí, které představí to nejlepší ze soudobé tvorby.
Koncert v úterý 26. listopadu 2019 představil v Kapli Božího Těla skladbu s názvem Lamentationes Tomáše Hanzlíka. Jedná se o Lamentace proroka Jeremiáše, které autor napsal pro barokní violoncello a klavír a pro dva tenory. Nářek židovského proroka, který je uveden i v Bibli, byl v minulosti několikrát zpracován hudebně; nejznámější zpracování je od Françoise Couperina nebo od Jana Dismase Zelenky. Je zajímavé sledovat jeho zpracování v dnešní době, kdy sice historické paralely posluchačům poněkud splývají, ale jejich emoční obsah je velmi srozumitelný. Tomáš Hanzlík oděl staré téma do nového hávu, ale na základě starých konvencí. Tedy jeden nástroj a basso continuo a k tomu dva vysoké mužské hlasy, což více konvenuje židovské tradici.
Nářek nad zkázou Jeruzaléma je v programu uveden v českém archaickém překladu, text je zpíván latinsky, občas s italskou výslovností. Posluchač se tedy orientuje, i když s problémy. Pěvci jsou mladí muži, tenorista Ondřej Holub je o poznání zkušenější a má hlas kulatý a intonačně čistý, dokáže ho otevřít a dát mu volumen i vroucnost. Filip Dámec je kontratenor, jeho projev je však ještě málo jistý a nevyzrálý, v hlase se ozývá příměs, která zkresluje intonaci i barvu a hlas není zcela podpořen na dechu. Možná si tu roli zahrála i nervozita, protože oba byli jinak výborně sezpíváni a barevně jim hlasy ladily. Duší souboru byl klavírista Martin Smutný, svým suverénním projevem dával skladbě tah i vnitřní výraz. Hana Fleková u barokního violoncella vstupovala do děje jímavými částmi melodií, jež se nesly nad nářky a dokreslovaly náladu.
Hudba je minimalistická, opakují se krátké motivy, které se stále dokola vrací a navozují duchovní a meditativní atmosféru. Klavír používá pod opakovanými motivy akordický podkres, navozující pocit neustále běžícího času. Postupně narůstá dynamika, pak vše do ztracena a začíná celá hra znovu. Jeden hlas přitom naříká, druhý šeptá, pak část instrumentální se synkopovaným neklidným motivem, po vyklenuté melodii jde vše do ztracena. Zajímavá skladba a vřelé přijetí, večer meditativní i historicky poučený, dokonce i plný sál krásné kaple, jejíž akustika je kupodivu pro komorní hudbu příjemná. Tomáš Hanzlík mohl být spokojen nejen jako skladatel, ale také i jako duchovní otec výjimečného cyklu.
