Předseda komise pro udílení cen Paul Hillier uvedl, že Arvo Pärt je jedním z nejvýznamnějších současných skladatelů vokální hudby. V prohlášení o udělení ceny jsou vyzdviženy Pärtovy kompozice Pašije (1982), Stabat Mater (1985), Te Deum (1985), Miserere (1989/1992), Como cierva sedienta (1998/2002) a In Principio (2003).
Jak řekl Robert Sholl, profesor hudby na University of West London, Pärtova duchovní hudba oslovuje širokou škálu lidí po celém světě, bez ohledu na to, jsou-li věřící či nevěřící. Komise vyzdvihla i Pärtovu hudbu ve filmové tvorbě režisérů jako Paolo Sorrentino, Víctor Erice či David Trueba.
Pärt byl za svůj život celkem sedmkrát nominován na cenu Grammy za nejlepší soudobou kompozici a dvakrát tuto cenu získal za Da Pacem v roce 2007 a Adam’s Lament roku 2013. Za posledních osm let je jedním z nejhranějších žijících skladatelů na světě, z toho podle statistik zcela nejhranějším v roce 2018.
Cenu BBVA Foundation Frontiers of Knowledge Awards, udílenou od roku 2009, již získali skladatelé Steve Reich, Pierre Boulez, John Adams, Helmut Lachenmann, Sofia Gubaidulina a Kaija Saariaho.
Do španělského časopisu ABC poskytnul skladatel rozhovor s Martínem Rodrígem, publikovaný 7. dubna 2020.
Rodrígo se Pärta ptá, jaký je jeho názor na roli umění v síti sociálních vztahů a jakým způsobem pomáhá umění definovat identitu lidí uprostřed krize, kterou prožíváme. „To, co se děje v dnešním světě, nás nutí dělat oběti.“ odpovídá Pärt. „V určitém smyslu je to jako „totální půst“ pro celý svět. Všechny kultury znají koncept půstu, jeho výhody a dopady. Současný stav, vyžadující sebekázeň, se týká nás všech, včetně světa umění, ať už to chceme nebo ne.“
Pro Pärta, jak se zdá, není situace okolo koronaviru ani inspirací, ani brzdou. „Americký spisovatel John Updike jednou řekl, že se snaží tvořit s týmž klidem, se kterým řemeslníci středověku zdobili řezbami i skryté strany chórových lavic, a to s vědomím, že je po jejich dokončení nikdo neuvidí. Snažím se, jak jen to jde, žít podle téhož principu.“
Podle Pärta lze těžko říct, jak se změní hudební jazyk či vnímání hudby po skončení této celosvětové krize: „Každá nepřízeň osudu nutí umělce si uvědomit, co je důležité, co je podstatné. Jen čas potvrdí, které ovoce se uchytí jako nosné toho, co je podstatné.“
Ale lidstvo má zde příležitost poučit se: „Tento drobný koronavirus nám bolestnou cestou ukazuje, že lidstvo je křehký organismus a lidská existence je možná pouze ve vztahu k jiným živým bytostem. Představa „vztahu“ by měla být chápána v jejím maximálním slova smyslu, tedy schopnosti milovat. Ale to je skutečně vysoký standard, pro člověka možná až příliš vysoký.
Naše současná situace je paradoxní. Na jednu stranu znamená izolaci, na stranu druhou nás sbližuje. Zatímco se izolujeme, měli bychom být schopni – a často jsme k tomu nuceni – vážit si úzkého okruhu našich osobních vztahů a starat se o ně. To vše se musíme naučit dříve, než budeme očekávat či dokonce vyžadovat lásku a spravedlnost od celého světa.
Koronavirus nás svým způsobem poslal zpět do první třídy. Teprve poté, co jsme prošli touto zkouškou, můžeme začít uvažovat o dalších krocích. Je to dlouhodobý proces.“
Je jasné, že společnost po této krizi nebude jako dřív. „Ale jaké to potom bude? Změní to naše chápání svobody a lidských práv?“, ptá se Rodrígo a Pärt odpovídá: „Ano, to je přesně, co se stane. Dosud jsme nevěděli, jak správně nakládat se svojí svobodou. A trest může být bolestivý.“
Arvo Pärt, který v roce 1980 reagoval na nespravedlnost sovětského režimu svým odchodem do exilu, hodnotí politické reakce ve světě na současnou situaci: „Krize odhalila různé problémy a nedostatky na všech úrovních. Nezáleží na tom, zda mluvíme o slabinách politických nebo sociálních systémů. Současná krize nikoho neušetří, ve stavu nouze odhaluje každý svou skutečnou „hodnotu“, kterou již nelze skrýt. Nikdo neví, jak z toho kdo vyvázne, ale všem je nám jasné, že nic nezůstane stejné.“
