Je držitelem Thálie za celoživotní mistrovství (1995) i řady dalších uměleckých ocenění (1969 Medaile d´Or, cena Vincenta Escudero ve Španělsku za nejlepší inscenaci Labutího jezera; 1972 Grand Prix d´Italia v Itálii od RAI za choreografii televizní inscenace Romeo a Julie; 1978 Choreography Prize v Japonsku za choreografii The Birds; 1986 State Prize of The World Doctor Society v Itálii za inscenaci Louskáček). V roce 1992 obdržel od slavného amerického vydavatelství The Marquis (MacMillan Directory Division) čestné uznání za jeho tvůrčí činnost, úspěšné baletní inscenace a za přispění k celosvětové choreografii.
Členem baletního souboru ve Státním divadle v Brně ses stal v roce 1940 a roku 1945 byl jmenován sólistou. Spolupracoval s I. V. Psotou. V letech 1941–42 působil v německém divadle v Katowicích a v následujícím roce v Norimberku v rámci totálního nasazení (nucené pracovní nasazení).
Významný český choreograf Saša Machov vytvořil pro něho mnoho choreografií. Od roku 1949 vystupoval Miroslav Kůra v Národním divadle v Praze. Byl miláčkem publika, v době vrcholné umělecké formy a nejlepších perspektiv, mu popularita dokonce přinesla negativní zkušenost a osud přichystal tragický konflikt. Na jaře 1951 uvedlo Národní divadlo v Praze slavnostní koncert, který se konal v rámci Pražského jara. Na tomto koncertu vystoupil baletní pár z Petrohradu (tehdejšího Leningradu). Do programu byli zařazeni i čeští umělci společně s Miroslavem Kůrou. Slavnostní představení potvrdilo, že v něm máme mistra světové úrovně a obecenstvo ho nechtělo pustit z jeviště. Potlesk byl obrovský a diváci dokonce skandovali jeho jméno. Kůrovy úspěchy vzbudily příliš velký rozruch na vyšších místech, protože to bylo pochopeno jako protisovětská provokace. Tehdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý rozhořčeně rozhodl: Miroslav Kůra má zákaz dalšího vystupování v Národním divadle s okamžitou platností. Z malé aféry se postupně stala otázka zásadní. Začalo se diskutovat i o setrvání celého baletního souboru v Národním divadle. Tehdejší šéf baletu Saša Machov se v návalu deprese a znechucení z nespravedlivých postupů otrávil. Lékaři vedli několik dní zápas o jeho život, ale marně. Ředitel Košického divadla Ján Borodáč nabídl Miroslavu Kůrovi okamžitě angažmá se slovy: „Mirku, umění se nedělá jen v Praze u Vltavy, ale i v Košicích u Hornádu.“
Do Národního divadla v Praze se Miroslav Kůra vrátil několikrát, jako první sólista působil od roku 1954 do roku 1964. Jako choreograf se vrátil v roce 1973 a od následujícího roku zde působil jako šéf baletu. Na svoji žádost ukončil šéfování v roce 1978 a působí dále v Národním divadle jako choreograf až do roku 1991. Inscenace baletu Romeo a Julie, ve které vytvořil nezapomenutelnou choreografie se hrála na scéně Národního divadla plných 19 let a byla stále vyprodaná.
V tvorbě ho ovlivnil hlavně Saša Machov, který akcentoval dramatickou složku interpretace, psychologickou věrnost a dramatickou propracovanost rolí. Miroslav Kůra k tomu ještě připojil vlastní talent a jedinečnou tvůrčí osobnost. Nikdy neměl vymezený obor. Vedle klasických rolí, v jejichž náročných variacích uplatňoval kultivovanou a virtuózní techniku, ztělesňoval úspěšně také charakterní role s osobitými hereckými konturami i vynikajícím způsobem interpretoval komediální postavy. Všechny jeho role měly vzácnou přesvědčivost, pravdivost, lidský a estetický rozměr.
Jako tanečník nastudoval přes 50 rolí, vystupoval v dílech jak klasického odkazu v originální verzi, tak i v dílech současných: Labutí jezero, Spící krasavice, Raymonda, Giselle, Romeo a Julie, Spartakus, Othello, Dafnis a Chloe, Petruška, Legenda o lásce, Bachčisarajská fontána, Bolero a mnoho dalších.
Jako choreograf pak nastudoval přes 70 titulů. Triptych Rapsodie v modrém/Bolero/Petruška byla jeho první choreografická práce. Výrazně přispěl k rozvoji baletu v naší republice, jako první u nás uvedl baletní představení Giselle v originální verzi podle Mariuse Petipy ve Státním divadle v Brně. Vytvořil mnoho baletních inscenací, tvořil choreografie i pro operní, operetní a činoherní představení. Dále spolupracoval na televizních a filmových dílech jako například Ze života umělce, Víly (filmová adaptace baletu Giselle), Pas de Quatre (filmová adaptace baletu Labutí jezero) a mnoho dalších. Mezi jeho choreografická díla patří např. Labutí jezero, Giselle, Spící krasavice, Louskáček, Karneval, Petruška, Coppélia, Popelka, Bolero, Stvoření světa, Radúz a Mahulena, Vášeň, Romeo a Julie, Sedm krasavic, Špalíček, Ur, The Birds a mnoho dalších. V roce 1958 se podílel na programu Laterny magiky při světové výstavě EXPO 58 a spolupracoval s Alfrédem Radokem.
Jeho manželkou byla primabalerína, baletní mistryně a pedagožka Jarmila Manšingrová. Byli spolu 63 let. Jarmila Manšingrová zemřela letos v lednu.
Srdečně přejeme všechno nejlepší! Hodně zdraví, vitality a v současné době samozřejmě optimismus.
/Podrobný článek o Miroslavu Kůrovi napsal před šesti lety Mojmír Weimann, naleznete ho ZDE./
