Devadesátiny Miroslava Kůry

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V silné generaci českých tanečníků a choreografů, jejichž datum narození připadá do dvacátých let minulého století, zaujímá Miroslav Kůra svým způsobem mimořádné postavení. Stalo se tak díky až neuvěřitelné všestrannosti a mnohotvárnosti, jež jej na vysoké profesionální úrovni provázela jak v jeho dlouhé a bohaté taneční kariéře, tak v následné kariéře choreografa. Byl prvním českým tanečníkem v poválečné historii českého baletu, který se svými výkony zařadil do skutečné evropské špičky. Bohužel, měl smůlu, že to bylo v době, kdy možnosti proniknutí do světové elity byly úzce vymezeny železnou oponou, za níž jsme se po roce 1945 ocitli. A v případě Miroslava Kůry bylo v době jeho největšího tvůrčího vzepětí ještě umrtveno trestem za uměleckou výlučnost, když, řečeno slovy Milana Kundery, „přečuhoval“ tam, kde to bylo politicky nežádoucí.Miroslav Kůra se narodil v Brně 26. dubna 1924. K zájmu o tanec ho přivedl jeho starší bratr Gustav, který posléze opustil balet a věnoval se na vysoké profesionální úrovni artistice. Byl významným členem skupiny Bremlow. Miroslav navštěvoval baletní školu Ivo Váni Psoty při tehdejším Zemském divadle v Brně, kterou vedla Mistrova sestra Ljuba Psotová-Kvasnicová. Už od svých třinácti letech účinkoval v baletních představeních, jako byla Signorina Gioventú Vítězslava Nováka či Čajkovského Labutí jezero. V roce 1940 jako čtrnáctiletý obdržel první profesionální smlouvu.

V letech 1941–1942 působil v Katowicích, další sezony tančil v rámci takzvaného totálního nasazení v Norimberku. Po válce se vrátil do rodného Brna. Tehdy se s ním diváci už pravidelně setkávají v sólových rolích. V Judlově inscenaci původní novinky brněnského skladatele Karla Horkého Lastura tančí roli Rybáře, sólový úkol mu Judl svěřuje i v baletu Vítězslavy Kaprálové Suita rustica. S prvním opravdu významným sólovým úkolem se setkal v inscenaci Glazunovovy Raymondy, kde si zatančil ústřední roli Jeana de Brienne a sklidil s ní velký úspěch.

Dvouletá povinnost vojenské služby přivedla Miroslava Kůru do Bratislavy. Zde dostal řadu možností pokračovat ve slibně nastoupené kariéře, především díky Rudolfu Macharovskému. Tento významný příslušník zakladatelské generace českého a slovenského baletu (letos by 21. února oslavil své sto páté narozeniny, zemřel v roce 1978) se významně zasloužil o rozvoj baletu na Slovensku, v Košicích i v Bratislavě. V jeho inscenacích dostal Kůra příležitost zatančit si Prince v Labutím jezeru, Harlekýna ve Schumannově Karnevalu, který se posléze stal jedním z Kůrových profilových titulů jako tanečníka i jako choreografa, Giovanniho v Čajkovského Italském capiricciu anebo Otroka v Šeherezádě Rimského-Korsakova. V Nedbalově Pohádce o Honzovi vytvořil pod vedením Stanislava Remara titulní roli.

A ve Slovenském národním divadle také vytvořil své první vlastní choreografie. Byly jimi Petruška Igora Stravinského, kde ztvárnil i titulní roli, a jako sólista se uplatnil i v dalších dvou vlastních choreografiích, v Gershwinově Rapsodii v modrém a v Ravelově Boleru.Po vojně se vrací do rodného Brna, kam se po skvělých zahraničních úspěších do šéfovské funkce vrátil v roce 1947 Ivo Váňa Psota. Miroslav Kůra dostal v jeho baletních inscenacích sólové úkoly v Psotově scénické kompozici na hudbu Petra Iljiče Čajkovského Symfonie života a v Rossiniho Vzpouře hraček, ale výrazněji se sólista, který se při předchozím bratislavském působení jednoznačně prosadil v závažných rolích klasického i moderního repertoáru, během sezony neuplatnil.

V této situaci přišla nabídka z Národního divadla, kde konečně mohl rozvinout své smělé plány na vytvoření moderního tanečního divadla Saša Machov. Miroslav Kůra této nabídce neodolal a dobře učinil. I když jeho „psotovská“ sezona nedopadla jistě z jeho pohledu nejlépe, fakt, že v době svého vrcholného zrání měl možnost kultivovat své vrozené dispozice a talent pod dohledem dvou největších osobností zakladatelské generace českého tanečního divadla, mimořádně zapůsobil na jeho další umělecký vývoj. U Psoty získal dokonalou profesionalitu a perfektní ovládnutí všech nuancí taneční techniky, rozený a divadelními múzami políbený tvůrce Saša Machov bezpečně vycítil Kůrovy představitelské dispozice, jeho schopnost proniknutí do specifiky charakteru postavy a důraz na jeho detailní propracování.

Miroslav Kůra byl navíc velice tvárným učedníkem. Jeho nevšední pohybová obratnost, pružnost, vrozená muzikálnost a štíhlá postava ve spojení s jeho pílí a úsilím o co nejdokonalejší zvládnutí požadavků, jež na něj byly kladeny, jej v krátké době vyšvihly do centra českého baletního dění a přirozené pozornosti a chvály početných příznivců baletního umění. Saša Machov obsadil Miroslava Kůru do tří rolí, v nichž interpret mohl naplno své kvality prokázat. Byly to role prince Desirée v Prokofjevově Popelce, Princ v Labutím jezeru a Merkucio v Romeovi a Julii.

Zdálo se, že další cesta je zalitá sluncem. Jenomže se psal rok 1951, v Československu vrcholila vlna politických procesů a Saša Machov, předválečný komunista a spolupracovník Emila Františka Buriana, který se ovšem rovněž „dopustil“ toho, že bojoval proti nacistům v severní Africe v uniformě západních spojenců, musel čelit stále silnějším útokům. Tyto útoky, jak už tomu v zemích českých bývá, pocházely namnoze z řad závistivých neumětelů, nalézaly ovšem živnou půdu v kruzích nejvyšších. A záminky se hledaly všude.

K jedné došlo v květnu 1951 v průběhu Pražského jara. Na koncertě, na němž vystoupil sovětský baletní pár Ninel Petrova a Askold Makarov, si Saša Machov prosadil, že v rámci družby vystoupí také sólisté baletu Národního divadla. Miroslav Kůra měl obrovský úspěch a nadšené publikum si doslova vynutilo po skončení koncertu, aby zatančil přídavek.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat