Otto Schenk ve Vídni zkouší Bystroušku

  1. 1
  2. 2

18. června uvede Vídeňská státní opera novou inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky v hudebním nastudování Franze Welsera-Mösta  a režii Otto Schenka, který poskytl rozhovor časopisu Bühne (č. 6/2014, otázky kladl Martin Kienzl).
***

Apoteóza přírody 

V šedesátých letech byl Otto Schenk vrchním režisérem Vídeňské státní opery. Na mnohé z jeho inscenací se dodnes vzpomíná, ať už to byly Rosenkavalier, Fidelio, Netopýr či Mistři pěvci norimberští. Poslední jeho prací na této scéně byla Rusalka roku 1987 a s Janáčkovou Liškou Bystrouškou nyní slaví comeback.
S Příhodami lišky Bystroušky se setkáváte poprvé, s Janáčkem jste se však potkal už dříve.

Ano, a sice s Její pastorkyní (Jenůfou) roku 1964, byla to moje první režie ve Vídeňské státní opeře vůbec. Předcházela jí Karajanova inscenace Bohémy. S mojí Jenůfou přišly úplně jiné barvy, a přijetí bylo stejně nadšené.

Od té doby máte Janáčka rád.

Toho se nelze vyvarovat! (smích) Je to úžasný a tak zvláštní skladatel, že ho nelze nezařadit. Má něco z impresionistů, udává směr moderně a je pevně zakotven v jazyce. Tehdy jsme hráli Jenůfu německy. Všichni zpěváci „bémákovali“, protože přízvuky jsou zkrátka české. Bystroušku nyní studujeme česky, tu nelze přeložit. Překlady texty překomponovávají a rytmická kvalita se ztrácí. Když tu operu posloucháte v češtině, je v tom všechno.

Máte náklonnost k českému repertoáru? Režíroval jste přece Rusalku i Prodanou nevěstu.

To národní v hudbě pro mě není tolik důležité. Musím vědět, co skladatel chtěl – a je jedno, jestli je to opera sebemodernější nebo nabitá melodiemi. Pro mě není rozhodující kvalita skladby jako taková, ale musím té opeře rozumět. Nedokázal bych inscenovat sebegeniálnější barokní operu, protože mě ta přemíra koloratur dramaturgicky nepřesvědčuje – jedině tak Zerbinetta nebo Královna noci. Pro díla, jejichž hudba je sama pro sebe a nestará se o to, co se děje na jevišti, jsou potřeba jiní režiséři.

A Liška Bystrouška patří k dílům, která se vám otevírají?

Ano. Žije z okouzlení, není v ní taková dramaturgická síla jako v Jenůfě. Všechny scény jsou svázány v celek přírodního cyklu a prodchnuty smutkem. Lidé v této opeře litují toho, co odešlo, touží se vrátit do minulosti. Velká dobrodružství lásky se už udála. Terynku, do níž jsou zamilováni všichni a ona si nakonec vezme toho největšího lumpa – Haraštu, vůbec nepoznáme. Je jenom obrazem touhy. Ale liška ji v představách Revírníka, Faráře i Rechtora připomíná, pro ně má Terynčinu podobu. Opilý Rechtor ji dokonce vidí ve slunečnici, se kterou liška kývá. Velká láska je tu jen mezi Bystrouškou a Lišákem – za doprovodu strhující hudby dojde k milostnému spojení, a ostatní zvířata se tomu posmívají.  Sova roznese pomluvu, že se brali bez ohlášek, a v lese se pak divoce slaví.

Ta oslava má humorné rysy.

Celá opera je plná vtipu. Jsou v ní vysloveně humorné scény, jako ta se slepicemi, vyprovokovanými proti kohoutovi.

A také jsou tu zápletky mezi lidmi a zvířaty…

… odehrávají se v lese a také mají být do lesa zasazeny. V hudbě zní neustále atmosféra lesa. Mám velké štěstí, že mi scénografka Amra Bergman-Buchbinder vytvořila les, jaký jsem si přál. Máme dlouhou tradici bajek – od Ezopa přes Jeana de La Fontaine, Goetheho Lišáka Ferinu, Kocoura v botách bratří Grimmů až k Waltu Disneymu, – v nichž je zvířecí říše projekcí lidských citů. Dvojznačnost, cosi mezi zvířaty a lidmi – zvláště u liščího páru – je v opeře to nejpůvabnější. Zvířata se vzpírají řádu, do něhož je uzavírají lidé. Liška bojuje za svou svobodu tak, že předvede dokonce cosi jako „marxistický“ výstup. Zvířata jsou u Janáčka skoro lidštější než lidé! V celé opeře cítíme touhu po tom, moci být (svobodným) zvířetem.

Není snadné to ukázat na jevišti.

Při prvním uvedení Lišky Bystroušky se prý vytýkalo, že se setkávání lidí se zvířaty nedá na scéně předvést. Ale tento problém měl i Walt Disney. Janáček to řeší tím, že jeho lidé jsou svérázné postavy a v každém z nich je cosi „zvířecího“.

Liška Bystrouška je operou o moudrosti stáří a zabývá se posledními věcmi člověka.

O moudrosti stáří jsou všechny Janáčkovy opery! Prosadil se jako skladatel až v pokročilém věku a teprve tehdy začal psát opery. Podobně jako Johannes Brahms teprve ve zralosti komponoval symfonie.

Možná právě díky dlouhému procesu zrání vznikla tak osobitá díla. Při kompozici Bystroušky jako by se Janáček vůbec nestaral o její strukturu.

O nějaké dramaturgii neuvažoval. Zaujat byl jedině scénou, kterou právě líčil, oním nezaměnitelným způsobem.

Příhody lišky Bystroušky jsou ansámblová opera..

… a Dominique Meyer mi dal k dispozici výtečné obsazení! Kromě Heinze Zednika, kterého jsem si přál pro roli Kohouta (a dělá ho skvěle) jsem nikoho z nich neznal. Jako Lišku máme vynikající Chen Reiss; Andreas Hörl zpívá Jezevce a Faráře, a je v obou rolích báječný; Revírník není nikdo menší než Gerald Finley, vynikající jako Harašta je Wolfgang Bankl. Nová je pro mě spolupráce s tolika dětmi. Jsou z Operní školy Státní opery a jsou to praví kolegové! Všechny jsou nadšené pro věc.

Byla režie této opery – opery metamorfóz a loučení – vaším přáním?

Každá vykonaná práce je kouskem loučení. Po každé premiéře mám pocit, že to byla moje poslední režie, a ten pocit mě provází skoro celý můj umělecký život. A bylo to tak i po té minulé, to byl Don Pasquale roku 2006 v Met. Na Bystroušku mě musel Dominique Meyer nejprve přesvědčivě nalákat.

V závěru Harašta Bystroušku zastřelí a její kůži věnuje své nevěstě Terynce. Revírník to akceptuje, odchází do lesa a tam potká liščátko, Bystrouščino dítě. Považujete závěr za brutální, nebo smířlivý?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář