Renée Marcelle Jeanmaire, jak znělo její plné občanské jméno, byla tanečnicí, zpěvačkou, herečkou, kabaretní umělkyní a jednoduše divadelní hvězdou pařížských hudebních scén 50.–60. let minulého století, jejíž kariéru podpořilo i umělecké a životní partnerství s choreografem Rolandem Petitem (1924–2011).
Malá Renée se narodila 29. května 1924 v Paříži, kde k divadelnímu světu poprvé přičichla díky opeře Romeo a Julie Charlese Gounoda. Taneční pasáže v představení ji okouzlily natolik, že se již v devíti letech stala studentkou na slavné École de l’Opéra (vedla ji mj. Yvette Chauviré nebo Boris Kniazev), kde se rovněž poznala se svým budoucím manželem Rolandem (vzali se v roce 1954, o rok později se narodila dcera Valentine). Po ukončení studií tančila krátce v Pařížské Opeře, dále v Londýně a Monte Carlu a následně spolu s Petitem v roce 1945 založili Ballets des Champs Elysées. Ten za několik měsíců opustila, stala se členkou Ballets de Monte-Carlo, kde pro ni dva balety vytvořil Serge Lifar, ale v roce 1948 se opět setkala s Petitem v jeho Ballet de Paris v divadle Marigny.
Její kariéra byla spjata s výraznými ženskými rolemi, s typickými femme fatale, jako byla její Carmen v Petitově choreografii z roku 1949, s níž slavila úspěchy nejen ve Francii, ale rovněž na příklad během několikaměsíčního hostování v New Yorku. Po Carmen následoval balet La Croqueuse de diamants (Požíračka diamantů, 1950), kde vedle tance rovněž zpívala a za svou interpretaci titulní písně si vysloužila Grand Prix du Disque, což předznamenalo její další kariéru. V Hollywoodu natočila filmové muzikály Hans Christian Andersen (1952) v režii Charlese Vidora a Anything Goes (Všechno jde, 1956) pod taktovkou Roberta Lewise.
Úspěch slavila rovněž na Brodwayi, kde zářila v komediální zpěvohře The Girl in Pink Tights (Dívka v růžových punčocháčích), a v revuálních představeních v divadle Alhambra. Zde například poprvé předvedla roztomilou miniaturu Mon Truc en Plumes, pro kterou vytvořil kostým Yves Saint Laurent, jenž Zizi oblékal po dalších čtyřicet let.
Během své bohaté kariéry tančila s mnohými předními tanečníky své doby včetně Rudolfa Nurejeva nebo Michaila Baryšnikova, zpívala písně mimo jiné i od Serge Gainsbourga, spolupracovala s Andy Warholem. Hojně vystupovala v televizi, díky čemuž byla řada jejích tanečních rolí zfilmována. Mezi nejslavnější patří bezesporu záznam Petitova Le Jeune Homme et la Mort (Mladý muž a smrt) s Rudolfem Nurejevem z roku 1966.
V 70. letech se na krátko vrátila i na prkna pařížské Opery, kde tančila hlavní roli v Petitově Symphonie Fantastique, brzy ji však zastavilo zranění, které vypadalo fatálně. Když se ji manžel snažil uklidnit, že je uznávanou herečkou a zpěvačkou, odvětila prý: „Ne. Jsem tanečnice. Pokud nemohu tančit, nemohu nic.“ Na scénu se vrátila o dva roky později a baletní špičky obula v roce 1979 jako hrdinka Petitova La Chauve-Souris (Netopýr).
Poté působila spolu s manželem v Marseille, kde Petit vedl tamní baletní soubor, v němž následně vedle Jeanmaire excelovala nová generace tanečníků (jako Denys Ganio a Dominique Khalfouni). Na konci 80. let pár přesídlil do Ženevy a ve Švýcarsku se natrvalo usadil.
V dobách největší slávy byla Zizi skutečnou hvězdou, kdy její typický účes s nakrátko střiženými vlasy kopírovaly ženy po celé Francii a kdy se její jméno dostalo dokonce do textů několika písní. V roce 2000 se vrátila na divadelní prkna, kde v představení složeném z řady písní (některé z pera dcery Valentine) shrnula svou bohatou kariéru.
A co ona podivná přezdívka Zizi? Vznikla zkomolením oslovení „mon Jesus“ (Ježíšku), kterým na svou dceru volala její maminka.
