Florea Theatrum se otřásalo komedií

Výběr repertoáru byl velice šťastný, a to nejen z hlediska uvedení komického žánru, který bývá vděčným. Spojení právě těchto dvou oper je výhodné z praktických důvodů (obě mají podobné obsazení), ale nahrává i dramaturgické stránce marketingu. Čtvrteční večer se podařilo spojit – z pohledu alespoň trochu hudebně vzdělaného diváka – dobře známé dílo (komické intermezzo La serva padrona se uvádí jako historický milník ve vývoji opery buffa), které jistě dokázalo tzv. přitáhnout větší množství posluchačů, s dílem málo prováděným až téměř zapomenutým. A kdo přišel na Pergolesiho, byl jistě potěšen, že mu díky tomu neunikla i vtipná Loosova taškařice.

Přestože totiž i La serva padrona patří ke komickému žánru (hlavní zápletkou je důmyslný plán služebné Serpiny, jak přechytračit svého pána, aby si ji vzal za ženu) a i moderní divák se mohl – zvláště díky herecké akci dvou hlavních postav – místy pousmát, při Loosově krátké zpěvohře publikum výskalo smíchy. Zaujalo již samotné téma, které je i po více než dvou stoletích velice aktuální. Řemeslníci odvedou nekvalitní práci, inkasují peníze a rychle utečou, než je dostihne naštvaný majitel. Ale komičnost vzbuzovala hlavně herecká akce. Nezapomenutelným hudebním vtípkem pak bylo záměrné postupné rozladění orchestru za „kanárovitých“ nástupů dechů mimo dobu, které podpořilo dění na scéně, tedy stav postupně stále většího podnapití zedníkova pomocníka.

Že toto místo vyznělo tak úžasně komicky, bylo dáno především díky celkově velice preciznímu hudebnímu nastudování, které nezmařily ani čtvrteční ztížené podmínky. Při začátku představení totiž mrholilo a později jsme se dočkali i většího deště (a už záleželo pouze na ohleduplnosti diváků, jestli roztáhnout deštník a prudce tak zhoršit výhled posluchačům za sebou nebo na sebe nechat pršet – našly se příslušníci obou názorových táborů) a orchestr seděl pod přístřeškem z boku. Muselo se dosti znevýhodnit naučené vizuální spojení mezi dirigentem a zpěváky na pódiu. Vše však působilo, jako by se vzniklou situací bylo celé uskupení zvyklé pracovat naprosto běžně.

Provedení obou oper mělo tah a působilo živě. Nástupy orchestru i jejich souhra byla přesná až do precizně vypracovaných detailů, a to i přes mnohdy rychlá, ale stylová, tempa dirigenta Marka Štryncla. Orchestr jakoby se po delší provozovací pauze vyburcoval k naprosté soustředěnosti. Velice patrný byl i celkový zápal a chuť ke hře.

Ke stylu opery 18. století se hodící byl i výběr zpěváků. Ve čtvrtečním prvním čísle se basista Miloš Horák jako doktor Uberto Pandolfo a sopranistka Eva Kývalová jako služebná Serpina ukázali jako pěvecky vyrovnaná dvojice se stylově odlehčenými a průzračnými hlasy (pouze se soprán někdy ztrácel akusticky, když se zpěvačka zrovna nacházela dál od diváků), dobře se doplňovali i herecky, přestože v tomto případě – stejně tak, jako v příběhu – byla výraznější postavou spíše služebná, Eva Kývalová.

Oba se poté představili i v České opeře…, a to jako Domácí pán a Děvečka; zde však měli hlavní slovo Zedník (Martin Javorský) a Přidavač (Jan Mikušek). Zvláště Jan Mikušek nadchl hereckou akcí, která podpořila komický ráz opery, a jeho kontratenor dodával hudební složce zajímavou barvu. Přesvědčivost a samozřejmost, se kterou byla jednotlivá čísla této malé zpěvohry interpretována, vzhledem k nevelké obtížnosti pěveckých partů nepřekvapila.

Ačkoliv tedy čtvrteční večer kvůli dešti nezačal příliš slibně, nakonec se hrálo a dokonce dohrálo až do konce. Až rodinná atmosféra, která vždy panuje na koncertech a představeních souboru Musica Florea hřála stále zkřehlejší diváky, kteří si tak mohli vychutnat půl druhé hodiny hudebních hříček.