Namísto skladby Andělé smutku Giji Kančeliho, která vyžaduje účast dětského sboru, plánovaný program doplnila jedna ze symfonií Wolfganga Amadea Mozarta. Jakkoliv se tato volba může zdát repertoárovou úlitbou, ve skutečnosti se jedná o chytrý dramaturgický tah, který v sále Besedního domu umožnil konfrontaci nejen tří děl označených jako symfonie, ale také tří rakouských skladatelů.
Mozartova Symfonie č. 32 G dur zahájila celý večer velice příznačně, jelikož se svým celkovým pojetím – včetně zhruba desetiminutové duraty – blíží spíše operní předehře. Slavnostní a euforická nátura celé skladby byla podtrhnuta přístupem šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese, který skladbu zahájil jakoby nedočkavě a prakticky do doznívajícího potlesku. Následující Symfonie č. 49 f moll Josepha Haydna představovala změnu přístupu k formě jako takové, stejně jako přesun k hudební zádumčivosti a jisté tíživosti. Podtitul pětadvacetiminutové symfonie „La passione“ je často odůvodňován potřebou provádět dílo během velikonočního období, což koresponduje s pašijovým charakterem všech čtyř vět. Potemnělou povahu Haydnova opusu, který vznikal pod vlivem emocionálního hnutí Sturm und Drang, akcentovala rozvláčnost orchestru, jehož takřka rubatová interpretace dala citlivě doznít první, klasicistní polovině koncertu.
Po přestávce se totiž program večera přesunul o téměř 250 let dále, aby nabídl jednu světovou a jednu českou premiéru v sále přítomného skladatele Kurta Schwertsika. Malá čtyřvětá suita Pan K. objevuje Ameriku, při jejímž komponování se Schwertsik v roce 2008 inspiroval nedokončeným románem Amerika Franze Kafky, byla totiž pro brněnské uvedení rozšířena do téměř půlhodinové sedmivěté suity přikomponováním druhé, čtvrté a šesté části. Zřetelné prvky filmovosti a rytmickou hravost tohoto kusu orchestr pod šéfdirigentovou taktovkou provedl s potřebnou vyvážeností. Přitom vynikly názvuky Kabeláčova Mysteria času ve třetí větě „Vila u New Yorku“ či líný a podvratný foxtrot v následující části „Hotel Occidental“. Českou premiérou byla závěrečná šestiminutová Schrumpf–Symphonie z roku 1999, jejíž studiovou nahrávku mimo jiné realizoval Dennis Russell Davies s Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem. Ve skutečnosti lze skladbu charakterizovat jako čtyři symfonické miniatury, které by mohly sloužit jako materiál k dalšímu skladatelskému rozpracování. Tato humorná útržkovitost a náznakovost se však odehrávala v dikci tonální, melodické a zapamatovatelné hudby, jež by mohla směle figurovat na repertoáru všech koncertních domů. S ohledem na přívětivou a srdečnou odezvu brněnského publika na interpretačně vydařený koncert se totiž zdá, že právě Schwertsikovi vlastní vtip a ironie v hudebním výrazivu můžou být tím nejvhodnějším lákadlem pro konzervativnější posluchače, hledajících přístupnost v soudobé tvorbě.
Závěrem je příhodné říct, že ačkoliv skladba Andělé smutku z programu vypadla, název koncertu pojmenovaný právě po tomto díle zůstal zachován – vůči vládním nařízením spojeným s nouzovým stavem vcelku symbolicky až sugestivně. Nyní totiž po poměrně dlouhé době poznáváme, že mnohdy nezištná přítomnost kultury v našich životech není samozřejmá. Važme si proto nejen koncertů, ale i jiného umění, jehož prezentace jinak než naživo nepředstavuje ryzí potěšení ani interpretům, ani divákům.
