V červnu letošního roku bylo možné právě tam navštívit, byť stále za protiepidemických opatření, a tedy latentního nebezpečí přidušení v respirátorech za horkých letních večerů, dvě z těchto inscenací. Blatný měl premiéru v roce 2015, nyní jej ProART Company uvádí ve spolupráci s hercem Robertem Miklušem, projekt HOLAN_Vanutí byl odsouzen k online premiéře v listopadu a prosinci loňského roku, s diváky pak poprvé nyní v červnu v obou městech. Pro tuto sondu do poezie velkého českého básníka si Martin Dvořák jako interpreta mluveného slova vybral Rostislava Nováka staršího a jako hudebnici i performerku Gabrielu Vermelho. Projekty spojuje osoba samotného choreografa a režiséra, který v obou tančí a zapojuje se i herecky. Jistě, vždyť jde o autorské divadlo a kdo by nechtěl prožívat své dílo vždy a znovu na vlastní kůži?
V inscenaci vycházející z poezie Ivana Blatného jsme blízko samotnému básníkovi. Nejen prostřednictvím veršů, ale i úryvků z jeho úvah a stejně tak i (konstruovaných?) rozhovorů v podání obou interpretů – což je modus operandi, jejž režisér používá v obou svých dílech. Vždy je on tazatelem a básník ústy herce odpovídá. Poezie Ivana Blatného je bohatá, obrazná, snadno vyvolává v divákovi konkrétní představy a asociace. Celý život v sobě nesl pečeť Skupiny 42 a poezie jako výpověď o světě i sobě samém se mu stala hlavní životní náplní. Ačkoli se v některých obdobích zřekl rýmu, vracel se k němu a prostota některých motivů svou výstižností jako by navozovala dojem příbuznosti s Reynkem. (Holanův jazyk je násobně metaforičtější a uvádí pozorného posluchače především do hájemství pocitů.)
Dojem básníka sedícího na dosah ruky umocňuje v projektu o Blatném i nahrávka zachycující jeho hlas, nalomený stářím a samotou, ale žijící stále ze hry se slovy s největší přirozeností. Protože pro Ivana Blatného bylo psaní poezie tou nejpřirozenější formou komunikace. ProART zřejmě využil nahrávku pořízenou básníkovým bratrancem Janem Šmardou v Ipswichi v roce roku 1978 a čerpá patrně rovněž z korespondence (hlavním inspiračním zdrojem je ale kniha Martina Reinera Básník, román o Ivanu Blatném, k jejímuž přečtení skutečně inscenace vybízí). Básníkovy úvahy o umění jsou vtrhnutím reality do světa poezie. Na stránkách ProARTu najdeme i citát z roku 1942: „Umění není žádný doplněk života, nejsou to poznámky na jeho okraj. Obejde se bez starosti o svou úlohu. Je prostě zde, skutečnost rovnocenná životu, nepochopitelné jako on, obklopené stejnými temnotami, a přináší nám okamžiky uvolnění i tehdy, když se nesnaží v bezbřehém moři tmy a nevysvětlitelnosti rozsvěcovat světla tzv. jistot.“ Je tomu téměř osmdesát let a nepřestáváme tuto myšlenku v různých obměnách opakovat, stále je nutno umění obhajovat tváří v tvář pragmatickému životu.
Ve školeném hlase Roberta Mikluše se poezie Ivana Blatného mění v dramatický monolog. Se slovy zároveň rozpráví minimalistická hudba Františka Chaloupky (a několik dalších kompozic), a z textu vychází také sólová choreografie Martina Dvořáka. Se svým hereckým partnerem se občas dostávají do interakce, vyvstává zde zejména téma opory. Martin Dvořák čerpá inspiraci z veršů, a přitom lne k přirozeným pohybům svého těla, jež si snad o některé prvky přímo žádá, lomené úhly paží a prudká gesta, kontrakce, spirály, na hraně flexibility balancující pózy a stálé napětí… A opět je prostor podkroví vily pro tyto pohyby téměř malý, jako je Alence malý domeček pro panenky.
U Holana je na scéně v osobě Gabriely Vermelho přítomný ženský element, který zřejmě inspiroval k mnohem větší interakci, jak mezi hudebnicí a hercem, tak tanečníkem. Projev Rostislava Nováka st. je přirozeně civilní, přitom ale jeho hlas neztrácí s věkem sílu a průraznost, troufám si dokonce říci, že v prostoru podkroví vily bylo právě jemu rozumět lépe. Rozehrává se zde opět slovní dialog mezi performery (a prostor tu má i nový autorský text Radovala Voříška). Rostislav Novák své repliky předkládá jakoby mimoděk, jeho projev nepůsobí dojmem nastudované role a deklamace, ale shovívavého komentáře, jehož autentičnost podporuje i samotná životní zkušenost umělce, jenž si ze své pozice může dovolit úsečnost i shovívavost. Některé úryvky předčítá, ale vůbec to nevadí. Naplňuje prostor přirozenou existencí. Je. To je vlastně i název jedné z nejslavnějších Holanových básní… Gabriela Vermelho přichází s houslemi a vlastním hlasem, přebírá slovo uprostřed verše, staví zvukovou krajinu, ale stává se i zosobněním některých motivů, například v milostném duetu s choreografem. Ani kontakt s hercem nepůsobí nepatřičně, neboť z jeho doteků vyzařuje tichá úcta.
Holanovský večer je celý jaksi laskavější, a přesto, že se snaží diváka vést do nitra a k zastavení, je to jemné pozvání do světa poetických obrazů, jež nezneklidňuje a už vůbec není direktivní. Konec konců i v pohybu jsou všichni interpreti méně zasaženi kontrakcí stahující do nitra, a více pracují s energií směrem k divákovi. Jistě má svůj vliv i femininní element. Kvalita je tedy odlišná, jakkoli v pohybu dominují tytéž linie, které se stávají charakteristickými, ačkoli víme, že choreografická metoda se v projektech lišila. Ostré hrany, ostrá gesta a hra s rovnováhou. Každý zná nejlépe přednosti svého těla a z logiky věci jich využívá. Kladu si při sledování těchto projektů otázku, jaké další možnosti by se naskytly, kdyby Martin Dvořák někdy zůstal pouze dramaturgem a režisérem, vzdal se jevištní prezence i choreografických intervencí a nechal pohybové uchopení veršů v rukou jiných tvůrců. Ztratila by se tím existující linka, která inscenace spojuje, nebo by se více rozkošatily? Je samozřejmě nesmírně těžké odolat, když k člověku promlouvá blízké téma a každý z nás vnitřně ví, že nikdo nikdy nedokáže vyjádřit naše myšlenky a vztah onomu tématu výstižněji než my sami. Ale za experiment by to možná stálo.
V pásmu večera není pro posluchače prostor k tomu, aby se nad veršem zastavil a přemýšlel o jeho smyslu, protože je vše podřízeno rytmu plynutí. Verbální, choreografické i hudební prostředky ovlivňují jeho bezprostřední smyslovou citlivost, přemýšlet může doma, až bude mít čas nad básnickou sbírkou. Tančí a zpívá a hovoří se o smrti, o lásce, o poezii. Před performery se rozvíjí na zemi rovněž veliká malba připomínající draperii, nekonečný strom života, a dřevěné kulatiny odkazují na živý organismus přírody, strom není věčný živel, roste a kácí se, dává nový život ve svém zániku. Už nejsme v domě, ale na lesní cestě. (Light design s pevnými světelnými změnami dodával naopak strohost a odměřenost Blatnému.)
Dva večery strávené s poezií… I kdyby divák nehověl modernímu tanci, nebo mu jeho hranice naopak už dávno nestačily, pohovoří si s básníky. Pocty slavným literátům zřejmě osloví úzké publikum, které poezii vyhledává a s nadšením se chopí každé příležitosti, kdy ji může zažít na jevišti. Asi si nemůžeme představit, že jsou velkou osvětou, která přitáhne diváka zcela nového a literaturou a uměním nepolíbeného, i tak by to ale mohla být příležitost k seznámení: místo vložení knihy do ruky a Čti si zajít na představení. A nový čtenář bude na světě… Rozhodně jde o smysluplné projekty a ProART má zkrátka svou pevnou a vyprofilovanou linii. Záměrně vytváří pro diváka komfortní prostředí bez útoku na jeho estetické cítění (leč bavíme-li se o estetice až do detailu, pak by určitě u Blatného stálo za to obměnit kostýmy, byť jde o naprostý pohodlný „civil“), nelze mu upírat názor, jasný záměr, naprosto charakteristický přístup k látce i pohybu, program šitý na tělo divákovi, kterého dobře zná. Znát svého diváka je také umění, které ne každý ovládá.
Blatný
Choreografie, režie: Martin Dvořák
Kostýmy: Jindra Rychlá
Hudba: František Chaloupka, Pavel Blatný, Nils Frahm
Interpretace: Robert Mikluš, Martin Dvořák
HOLAN_Vanutí
Režie, scénář, choreografie, taneční interpretace: Martin Dvořák
Hudba, pěvecká interpretace: Gabriela Vermelho
Recitace, herecká interpretace: Rostislav Novák st.
Scénografie: Jan Pražan
Spolupráce na scénáři, autorská poezie: Radovan Voříšek
Režijní asistence: Míla Šturc
Psáno z představení 21. a 28. června 2021, Werichova vila.
