V inscenaci AMORální choreografky Anny Behnákové se setkáváme s tématem starým jako lidstvo samo, nahlíženým optimistickým pohledem mladých lidí, kteří si užívají života, objevují jej a věří, že jeho příjemné stránky jim navždy zůstanou otevřeny v nezkalené čisté podobě. Inscenace o svádění, které ještě neprovádíme cíleně, ale mimoděk, o nesmělém poznávání a fyzické lásce, která zná jen sama sebe, omnia munda mundis, dokud to jen jde.
Ano, v tématu se sice alespoň na papíře píše o hranici mezi láskou a manipulací, ale opravdová manipulace zatím zůstává nevinné duši spíš skrytá, i když je předmětem zkoumání. Zkušenost nevyhnutelně přinese tvrdost a cynismus, jež jsou zatím této generaci cizí. Přihlížíme divadlu na divadle, s lehkou závistí, ale snad i radostí z toho, že někdo ten nadhled a představu o vztazích, které se točí jen kolem vzájemného poznávání a uspokojování, sdílí tak upřímně a nevinně. Než přijde na to, kolik jiných fazet ten zářivý, a přitom děsivě temný drahokam vlastně má, že je možné se jeho tíhy i bát a zříkat, že dokáže stahovat na dno hlubší než Mariánský příkop. Ach, mládí…
Ke zdařilým prvkům patří jistě prolog choreografie, jež se nenápadně rozehrává přímo mezi publikem vyčkávajícím v patře na signál, který by je upozornil na začátek představení. Nedočkají se jej, avšak instinktivně vytvářejí volný kruh kolem dvojice interpretů, jež pomalu, pohled po pohledu, náznak po náznaku a dotek po doteku objevuje hru na svádění u jednoduchého stolu. Intimně nadosah, nepravděpodobně blízko v kontextu dnešního divného času. Mladík v obleku se nechá chytit do tenat dívky, která jej láká rozplétat očko po očku svůj rafinovaně usnovaný vínově rudý šat. Oba pak rozvíjejí tuto Ariadninu nit dál a diváci je následují do hlediště.
Duet obou tanečníků je i v dalším scénickém prostoru, který nabízí i dobře osvětlený výklenek-vstup na způsob jeskyně, tím nejintimnějším, co choreografie nabízí, esencí mladičké lásky s jejím vábením, poznáváním i ostychem. Červená barva šatů-nešatů je signifikantní, nejen pro vášeň, ale i jako symbol překročení stavu fyzické dospělosti. Naddimenzovaná příze se rozprostírá částí podzemí jako scénografický prvek, rekvizita i ilustrace v jednom, zdá se, že je to barva uchystaná pro vnímavého stopaře, ale také síť, do níž je příslovečně zapletená celá země. Manipulaci ale zase tak mnoho nepřipomíná, je to jen náznak. Ve vztahů tanečníků mezi sebou pak čteme stěží co jiného než fyzickou přitažlivost, které prostě a jednoduše popouštějí uzdu, a přece zůstávají plaší. Je to přirozené, ale nikterak takové výjevy nevzbuzují k zamyšlení, protože jen ukazují jistou prostou podobu lásky.
A skupinová formace tanečníků, kteří v ústřední části choreografie zalidňují přední plán, ta zas ilustruje určitou těkavost, přelétavost, soustředění se na fyzický kontakt, který ale, mezi námi, není pro lásku vůbec nezbytností, ačkoli mladé tělo plné energie a naslouchající instinktu si to asi nedovede vůbec představit. To, jakým způsobem se občas s gymnastickou krkolomností vzájemně objevují, nebo vytvoření jisté skupinové skulptury je zajímavé, ale choreografii chybí dynamické proměny. Je to celé trochu jako sledovat zpomalený záběr na mraveniště, a chvíle, kdy pohyb ustrne úplně, bohužel nejsou naplněné napětím, ale spíš ukolébají do lenivosti.
Možná je to dlouhou dobou příprav, že se sdělení zacyklilo někde uvnitř procesu a není jasně čitelné. Lockdown efekt. Sledujeme něco, co si žije samo pro sebe a diváka ani nepotřebuje, protože moc dlouho prostě chyběl. Celkové vyznění inscenace vzbuzuje víc dojem ospalé letargie než kypícího života, v němž bychom tu hranici odevzdání překlápějícího se v manipulaci odhalili snáz, když už měla být tématem. Zobrazit křehkost a zranitelnost neznamená vzdát se expresivnosti. Neměli by také mladí bourat zažité hranice žánrů a stylů, přicházet s novými pohledy na témata, atakovat tvarosloví pohybových slovníků, které jim zanechaly generace předchozí, překvapovat nečekanými postupy a přístupy, podtrhávat svým učitelům piedestal, na kterém jsou pohodlně usazení, postavit na hlavu to, co kdosi před nimi vybudoval, aby vykřičeli do světa, jak moc jsou jiní, živí a jak moc chtějí vytvořit nový svět i ve svém oboru? Samozřejmě to není programová povinnost, ale překvapuje mě, jak málo jsem tvorbou těch nejmladších překvapována…
AMORální
Koncept, choreografie, scénografie: Anna Benháková
Dramaturgie: Jakub Vaverka
Hudební produkce: Dashi Stardust / Dáša Horváthová
Light design: Vojtěch Brtnický, Filip Horn
Produkce: Natálie Vacková
Asistentka produkce: Tereza Svobodová
Interpretace: Petra Houšková, Jakub Kirchner, Barbora Nechanická, Jakub Sedláček, Taro Tamura, Natálie Vacková
Premiéra: 15. listopadu 2021, Divadlo X10
