KoresponDance 2022 (2): Od křehkosti bytí k humoru

Velkou devizou festivalu KoresponDance je jeho lokace, která si sama žádá umělce s přístupem tvůrčím nejen ke svému dílu, ale i k prostředí. Nabízí totiž všechno možné – vyjma klasického kukátkového divadla, s výjimkou prostoru konventu, který dovoluje odehrát klasické představení, ale má velmi strmou elevaci. Můžete tančit a performovat na chodbách, nádvořích, sklepeních, v přírodě, s náročným technickým vybavením i pouze s vlastním tělem, ale vždy to bude vystoupení z bezpečné zóny, které podstupuje nejen divák, ale i každý účinkující umělec.

O ženské křehkosti a vnitřní svobodě

Jedna ze sérií představení probíhá v zámeckém, respektive dříve klášterním, sklepení. Zde svou sólovou produkci, kterou s obměnami uvádí již od roku 2016, představila finská choreografka a tanečnice Maria Nurmela. Na ploše necelé půl hodiny se odehrává intimní výpověď o ženě a její svobodě, jejích vnějších hranicích, jež zkoumá, i té vnitřní, k níž se propracovává. Tanečnice se inspirovala dílem brazilské spisovatelky židovského původu Clarice Lispector (1920–1977), v jejímž díle hledá a pro sebe nachází esenci ženství. I bez tohoto konkrétního pozadí ale téma samo s performance vystupuje. Dnes nabízí i mnoho konotací, které do něj ovšem vnáší sám divák: vzhledem k umístění této miniatury do podzemního prostoru a stylové blízkosti tanečního projevu performerky s moderním tancem, nabízí se kus zařadit do historického kontextu, ačkoli to tak zamýšleno není. Choreografka necituje historická díla, ale její tělo jako by neslo stopy jejich dědictví a tvarosloví, a dlužno podotknout, že velkou část historie moderního tance, ať už jeho americké nebo evropské podoby nesou na bedrech ženy. Byly to ony, kdo se osvobodil od špiček a korzetů, právě tak jako od mentálních programů, navenek i uvnitř, aktivně a aktivisticky, ale i v duchu filosofie existencialismu, která zdůrazňuje svobodu vnitřní.

Inscenace Closer to the Wild Heart (což je název prvotiny zmiňované autorky z roku 1973) je postavená na silném propojení světelného designu (Kalle Ropponen), hudby a zvuku (Jaakko Vastapuu), tančícího těla a konec konců i prostoru – který se vždy mění. Tanečnice se svěřila, že v domovském Finsku vystupovala i v bezpečnostním bunkru za plného provozu, zde se naopak poprvé ocitla v prostorách s tak hlubokou historickou minulostí a geniem loci, ale i zámecký sklep působí jako místo úkrytu před potenciálním útokem. Začátek představení avizuje zvuková vlna linoucí se ze sklepení, která aktivizuje diváky a vede je temného prostoru osvětleného jen několika jednoduchými prvky. V první fázi pochází světlo od bílé žárovky a křehký tanec doprovází elektronická clona hluku, která rezonuje fyzicky a vytváří kontrast. Když se světelný zdroj přesouvá na zem, zdá se, že tanečnice splyne se sklepní zdí, slyšíme šustot padající omítky a také téměř hmatatelný chlad. Zvuk změněný v útržky hlasů a zpěvného motivu jako z rádia, které je nenapravitelně rozladěno, vyvolávají onu téměř „válečnou“ atmosféru nejistoty. Postupně se dominantní barvou světla stává vášnivě červená a v hudební složce temnější smyčce, v tanci stoupá dynamika a můžeme snad číst cosi o vnitřním osvobození. Jasná struktura vede ještě ve vizuálu k zářivkám umístěným v temném rohu a část choreografie je vedena na úplné ticho. Postupně se ale zrychlují především světelné změny, struktura přestává být čitelná a představení zhutňuje až do posledního okamžiku, kdy performerka jen sedí otočená k publiku a všichni společně se zaposlouchají do vzdáleného zvuku klavíru.

Jde o intimní okamžiky, které velmi závisejí na publiku, na tichu – či zvucích – ve sklepě i na povrchu poblíž světlíků, na ochotě diváků přizpůsobit se většinou poklidné dynamice choreografie a soustředit se na osobní prožitek tanečnice. Nevytváří pohybovou exhibici, ale jemné nuance pohybů, jejich čistota a občas naznačené dispozice prozrazují školené a ovládané tělo. V choreografii jako by ale tuto zkušenost záměrně popírala, pracuje s jemnými gesty osahávajícími prázdný vzduch bez protitahu v těle, s váhavými pohyby a pomlkami. Choreografie má improvizační prvky, ale pevnou kostru navázanou na zvukově-světelné prostředí. Je třeba velkého soustředění k tomu, aby divák odešel s prožitkem, ale vyplatí se. S umělkyní v nejbližší době přineseme na našich stránkách rozhovor.

Klíče ke štěstí a souboj v západu slunce

Pro umělce z uskupení Bollwerk choreografky Andrey Boll je vystupování ve vždy jiném veřejném prostoru přirozeností. S velkou vynalézavostí a humorem se v prostřední části své třídílné performance ujali prostoru továrny Tokoz, tedy jejího vnějšího areálu. V této části, Downtown, se stali sami průvodci diváků, kteří se vypravili jen do bezpečné části otevřeného prostranství, ale i tak s pocitem výzkumníků a objevitelů. Tanečníci, tentokrát i ve sjednocených kostýmech, se do prostoru doslova ponořili a vytěžili z prostředí maximum, ačkoli je jasné, že na vytvoření své site specific variace měli jen krátký čas, od seznámení s areálem, vytvoření mikropříběhu i přizpůsobení fyzickým danostem prostoru. Ve svém vystoupení opět využívají floor worku a kontaktní improvizace a s naprostou samozřejmostí rozvíjejí variace v dynamické, silové choreografii, bez ohledu na to, že je jim zemí beton nebo asfalt. Chris De Feyter publikum vedl areálem s reproduktorem a výmluvnými gesty jako krysař zástup posluchačů, které vábí píseň. S diváky rozehráli performeři hru, která publikum spíše zaskočila, ale také pobavila a performance zakončili na střeše jedné z budov. Několik diváků si odneslo suvenýr, jímž se mohou pokusit odemknout své sny…

V sobotu se odehrála první ze dvou repríz dua Hisppana.Maleta Runners. Jde ovšem spíše o trojici, protože představení se vedle žonglérů Alexe Allisona a Jonase Schiffauera účastní tako hudebník a saxofonista Moisés Mas García. Ve Žďáru vystupují v amfiteátru na Piláku, a protože brzy padá rosa a vlhkost by mohla být i nebezpečná, začíná vystoupení již se západem slunce, takže na počátku se i sama příroda stará o světelný design… Runners jsou humornou inscenací, v níž nejde ani tak o soutěž nebo závod, jako o klaunské špičkování a drobné naschvály dvou přátel, kteří předvádějí žonglérské umění na zemi i na dvou běžeckých pásech. Vzniká tu řada humorných situací a k vystoupení patří i nevyzpytatelná náhoda.

Situační komiku ocení zejména bezprostřední dětské publikum, pro které je každý hraný pád a zdánlivé nedorozumění zdrojem nevázaného veselí. Performeři jsou však především zruční a vytrvalí ve svých stylizovaných podobách ostříleného sportovce s frajerským výrazem a zakřiknutého parťáka. Scénografii tvoří dva posuvné pásy, které umělci staví proti sobě i v paralele, aby mohli přecházet a měnit pozice, házet si s nejrůznějšími počty míčků v hraně škodolibém očekávání, kdy udělá partner osudovou chybu, nejparádnější čísla ale raději nechávají vyniknout na pevné zemi.

Fascinace během a pohybem na nekontrolovaně ujíždějícím povrchu není vlastní jen tomuto novocirkusovému tandemu. Loni na Letní Letné připravil Cirk La Putyka inscenaci stejného názvu doslova o běhu životem, o jeho neúprosném tempu a o absurdních cílech i cestách, jichž k jejich dosažení využíváme. Hippana.Maleta se nepouští do filosofických výkladů, zajímají je spíše funkce lidského těla samotná fyzika i fyziologie a kombinace pohybů, které obvykle zůstávají neodvislé – při běhu sportovec nevykonává cílené pohyby rukou a žonglér sice občas chodí, ale zpravidla nechává kromě rukou své tělo v klidu. Jak je vidět, nemusí to být však podmínkou a instinkty lidského těla lze postrčit k dalším výkonům. Dovětek anotace „a to v kultuře, která se hýbe čím dál méně“ také není náhodný. O prokletí civilizačního pohodlí není třeba pochybovat, ale festivaly tance a pohybu mohou být alespoň inspirací a pobídkou vpustit více či méně stylizovaný pohyb i do vlastních životů.

Closer to the Wild Heart
Koncept a choreografie: Maria Nurmela
Světelný design: Kalle Ropponen
Zvuk: Jaakko Vastapuu
Spolupráce: Liisa Pentti, Tarja Härkönen
Produkce: Maria Nurmela
Koprodukce: Manifesti Tehdasfestivaali 2016 / Manifesti Factory Festival/ Katja Lehmussaari
Podpořeno: Turku Arts Council, Finnish Cultural Foundation (M. Nurmela’s personal grant), Regional Dance Centre of Western Finland a TelepART mobility grant by FinnAgora.
Premiéra: 2016

Runners
Autorský tým: Alex Allison, Jonas Schiffauer
Performeři: Alex Allison, Jonas Schiffauer, Moisés Mas García
Autor hudby a zvukové aranžmá: Moisés Mas García
Dramaturgie a choreografická spolupráce: Benjamin Richter, Darragh Mc Loughlin, Anna-Katharina Andrees, Marie Lena Kaiser
Scénografie: Alex Allison, Jonas Schiffauer, Moisés Mas García
Kostýmy: Liora Epstein
Premiéra: 2021