Česká filharmonie zařazovala Mahlerovu Sedmou symfonii na program zprvu jen výjimečně. Například za celé období první republiky zazněla jen třikrát a po druhé světové válce se k ní orchestr vrátil až v roce 1959 dvěma provedeními. Trvalou součástí repertoáru České filharmonie se stala až na konci sedmdesátých let minulého století za éry Václava Neumanna, velkého propagátora Mahlerova díla, který ji provedl na jedenadvaceti koncertech. Nejčastěji ji ovšem hrál Vladimír Ashkenazy, jenž ji v letech 1999 až 2002 s Českou filharmonií dirigoval celkem devětadvacetkrát. Celkově ji přitom orchestr uvedl na více než sedmi desítkách koncertů, z toho přibližně padesátkrát v zahraničí. Oba zmínění dirigenti – Václav Neumann v roce 1980 a Vladimír Ashkenazy v roce 2001 – také Mahlerovu Sedmou symfonii nahráli; v prvním případě se jednalo o součást oceňovaného mahlerovského cyklu. Další zvukové snímky pořídili Ken-Ichiro Kobayashi (1998), Zdeněk Mácal (2007) a Eliahu Inbal (2011).
Současný šéfdirigent Semjon Byčkov Mahlerovu Sedmou symfonii s Českou filharmonií poprvé provedl letos v srpnu na letních festivalech ve skotském Edinburghu a španělských San Sebastiánu a Santanderu a před několika dny v Paříži a Lucemburku. V Praze ji nyní nahraje pro Pentatone, u něhož pod jeho taktovkou v podání prvního českého orchestru zatím vyšly dvě Mahlerovy symfonie, Čtvrtá a Pátá. V letošní sezoně pak ještě nahraje Šestou symfonii, která po koncertech v Rakousku, Srbsku, Itálii, Francii a Německu zazní v červnu i ve Dvořákově síni Rudolfina.
„Mnoho významných Mahlerových přátel se účastnilo zkoušek, mezi nimi například legendární dirigent Otto Klemperer nebo švýcarský spisovatel William Ritter. Ten byl původně k Mahlerovu dílu spíše skeptický, ale později se stal jeho velkým zastáncem a podporovatelem. Psal francouzsky a v Praze strávil celou dobu, kdy se Sedmá symfonie zkoušela. Zachytil celý průběh zkoušek i to, jak hudebníci, pro které to byla úplná novinka plná neznámé hudby, o jejímž smyslu neměli ani tušení a nemohli si ji jen tak zahrát z listu, na konci zkoušek Mahlerovi srdečně aplaudovali,“ vypráví Semjon Byčkov. „Mahler tu byl nesmírně šťastný, ačkoli trávil většinu času v hotelovém pokoji, kde neustále upravoval a přepisoval jednotlivé party, až byla celá místnost doslova zaplavena popsanými notovými papíry. Pokud však výjimečně vyrazil s přáteli na procházku, bylo zřejmé, že zná v Praze každou sebemenší uličku, protože tu prožil kus mládí, o němž jim nadšeně referoval. Když Sedmou symfonii nabízel pro zahraniční koncerty, popisoval ji jako ‚velmi šťastnou‘. Dost těžko se tomu věří, že Mahler byl vůbec někdy šťastný, a když ji slyšíte poprvé, působí spíš bláznivě. Ale až se s ní pořádně seznámíte, zjistíte, že šťastná doopravdy je. Rozhodně ne celá, ale přinejmenším závěrečná věta, jejíž začátek je mimochodem postavený na Wagnerově předehře k Mistrům pěvcům norimberským, kteří objektivně šťastná hudba jsou,“ uzavírá Byčkov.
Milovníci hudby Gustava Mahlera budou mít v letošní sezoně příležitost slyšet ještě jeho Devátou symfonii. Na dvou mimořádných Koncertech pro svobodu a demokracii 16. a 17. listopadu ji provede sir Simon Rattle, který je ve 127. sezoně rezidenčním umělcem České filharmonie. Ještě před ní zazní výběr z písní Maurice Ravela a Bély Bartóka v podání mezzosopranistky Magdaleny Kožené.
