Ukolébavky na hrazdách i v koruně stromu

Sny. Jsou to situace, z nichž se zneklidněně probouzíme alespoň čas od času, zobrazené s nadsázkou a využívající bizarnost snové hyperboly. Jistě se nám už někdy v životě stalo, že jsme někam přišli pozdě nebo že jsme nenašli správná slova při veřejném projevu a se staženým ocasem zmizeli rychle z řečniště či jeviště. Jenže ve snu nabývají naše vzpomínky a strachy absurdních rozměrů. Křičíme, ale nevydáme ani hlásku, běžíme, ale zůstáváme na místě, vzdalují se nám domy, čtvrti i města, předměty ožívají a naše tělo se chová úplně jinak, než by mělo. A akrobatky z AirGym Art využívají právě skutečnosti, že naše sny se v něčem podobají. I ty příjemné, například sny o létání. Ale vznášení nad propastmi a létání vzduchem je v realitě světa rezervováno právě pro artisty.

Pravidelnou strukturu představení formuje opakující se motiv, který je pomyslnou spojovací linkou událostí, jakýsi sen na pokračování, jehož hrdinka (Zuzana Malina) se potřikrát – a pokaždé marně – pokouší převzít nablýskanou sošku Oskara. Její projev naruší právě ony typické situace nočních můr, absurdní a zahanbující, ale i hororové, které jsou rozehrávány jako komické skeče, a do třetice jako vzdušný duel se soupeřkou. Že má stoleček se soškou nohy a lehce uteče i z dosahu natahujících se rukou, je také obvyklý snový, ale i surrealistický prvek – protože sen je vstupenka do podvědomí a podvědomí je rezervoár asociací, které poprvé začali vědomě používat a provokovat surrealisté. Ve snu je každý z nás básníkem, ale pak nám selže paměť i jazyk. Ono je zatraceně těžké sny předávat i neverbální formou, i proto že o snech se píše a hraje už od počátku věků.

Druhou linku pásma tvoří výstupy Alžběty Tiché, která na ten velký artistický čeká až do závěru představení. V jeho průběhu má úlohu vypravěčky snů, která uvažuje nad různými bizarními otázkami, popisuje poetické vidiny snů o létání nebo předčítá tzarovské recepty. V této struktuře pak motivy rozvíjejí ostatní artistky v číslech vycházejících vesměs z jejich specializace na vzdušnou akrobacii. Výstup na hrazdě jištěné bílou šálou evokuje romantickou houpačku, v jiné části se naddimenzovaná sukně stává podsvícenou plochou černého divadla, což samo o sobě není nové, ale zapadá do konceptu. Akrobatka se může změnit v létající krávu i sněhovou pusinku. Nejvíce na diváky působí zřejmě poslední delší číslo, ve kterém se k akrobatkám na strapsech Pavlíně Podzimkové a Barboře Pintérové přidává právě Alžběta Tichá, aby spolu vytvořily jakousi idylu v pohybu a prostoru, řadu figur proměňujících se symetricky a v čistotě (a právě proto už nikdo nevnímá, že vytoužená soška mezitím našla svou majitelku).

O hudbu k představení se stará na jevišti Ester Valtrová s kytarou, syntetizátorem i vlastním hlasem. U novocirkusových inscenací i u mnoha projektů tanečního divadla není hudebník na scéně novinkou, pro interprety je někdy i oporou, která nestrhává pozornost na sebe, ale doprovází. V hudbě se nedějí žádné kontrasty vůči dění na scéně, jednoduše plyne.

Kolážovitý tvar inscenace je záměrem, skládá sny, které i my sami prožíváme jako útržkové situace, a nikoliv jako celé příběhy, a právě tak střídá více inscenačních prostředků. I v rámci této kaleidoskopičnosti by se mohly přechody mezi obrazy a situacemi více zahladit, možná urychlit. Výrazný propad v dynamice nastává po scéně s padajícími zuby, které by slušel razantní konec. Zrovna zde by to udělat snadno, kdyby nedobrovolná „uklízečka“ nastoupila na scénu ještě během výstupu zoufalé řečnice a rovnou ji vymetla i s poztrácenými kadeřemi a chrupem. Při bližším prozkoumání by se ještě pár takových úprav pro konzistenci mohlo provést, ačkoli věřím, že od první podoby se v pásmu už odehrálo mnoho úprav. Je to divácky nenáročná procházka údolím snů, ve kterém nic nezachází do extrému, kde ani noční můry příliš nevyděsí, jen uplynou a probuzení zanechá nostalgii. Kudy dál? Zajímalo by mne mnoho cest, i ta, kterou lze rozvinout v poetické laskavosti, i ta bizarní, která by slibovala odkrýt vážnější témata. A jakkoliv neholduji ani apriornímu aktivismu, zajímalo by mě, jestli se ženský nový cirkus dokáže zakousnout pod povrch a vytáhnout na světlo i nějaké ty opravdové vnitřní stíny, jako to umí současný tanec a fyzické divadlo.

Ze života černých vran
Do jiného druhu snu se už před delším časem vydal soubor Holektiv. Jeho kmenové autorky Andrea Vykysalá a Karolína Křížková a hudebnice Terezie Kovalová vystupovaly nyní s inscenací Vrány v prostoru Divadla X10, a nabídly tak alternativní polohu ženského pohybového divadla s prvky artistiky. Jejich projekt nese pečeť minimalismu a ozvuků folklóru.

Violoncellistka a zpěvačka Terezie Vodička Kovalová je se svým elektrickým instrumentem hudební a vokální průvodkyní, vycházející z lidové tvorby. Se zapojením techniky prokládá živou hudbu předtočenými pasážemi, zvukovými plochami i aktuálně tvořenými ruchy, na pozadí téměř neslyšitelné akustické mlhy tvořené ševelem ptačích hlasů. Diváky naladí sytý hlas v křehkém těle. Představení rámuje tma, jakoby jitro a stmívání, které obě interpretky zastihuje na konstrukci, již tvoří široká dřevěná kruhová dřevěná základna a na ní vztyčený stožár.

Fyzický projev i téma samotné otevřeně vychází z nápodoby: jako ptáčata na bidýlku, jako starostlivé matky shánějící kousky dřevin na stavbu hnízda i jako tvorové přirozeně hraví, jak krkavci bývají, ačkoli je pronásleduje nezaslouženě negativní pověst těch, co doprovázejí smrt. Takové jsou dvě „vrány“ zkoumající, co může nabídnout zem a poklady lidí. Tmavé jednoduché kostýmy dovolují drobným akrobatkám pohybovat se při zemi, kontaktně, využít floor work i bez známek námahy zahnízdit na kmeni s vyměnitelnými příčkami.

Předmětem jejich zájmu je především věnec s černými a šedými stuhami, který odložila hudebnice jako vzpomínku na hry lásky a nevinnosti, a hravé „vrány“ se o trofej přetahují, aby nakonec ozdobila vrchol stožáru, jako kdyby to byla májka. Dřevěné příčky a hry s nimi, s jejich balancováním a s rytmickými údery, ty se svým charakterem odkazují spíše k chlapeckým tanečním hrám, v nichž obvykle figurují hole. Je otázkou, do jaké míry je tato inspirace a záměna úmyslná či intuitivní. Že v tanečních sekvencích nejsou použity přímo citace folklóru, nevadí. Spíše je otázkou, do jaké míry je funkční prolínání současného tance a akrobacie jako takové, kdy by vlastně přesun k čistě tanečnímu pohybu, i při využití opory vertikály, jako výrazový prostředek stačil. Leč každý se drží svého žánru.

Tato inscenace není ovšem postavená na vystavování výkonů, ale na práci s rytmem a tkví v prostotě vizuálního řešení, nejsou tu žádné barvy a květy, jen hudba je barvitá, a přitom je jasné, že se dění na scéně vztahuje k hrám mládí a k potenciálu nového života. Ačkoliv vše zůstává v rovině symbolů a jednoduchých rekvizit. Autorky z Holektivu ve své inscenaci chtěly ukázat pomyslné hry a rozpravy z ptačí říše. To je téma, které láká nejednoho tvůrce, ale známe je spíš zpracované jako explicitní námluvy, nebo v kontextu souboje o teritorium. Miniatura Vrány však hledá jejich hravou stránku a nijak neakcentuje predátorství, které udává tón v životě divokých tvorů.

To proto, že kontextem tohoto obrazu je lidová slovesnost a její stylizace a symbolika, že se tu nakládá spíše s extraktem symbolu než s animální podstatou, byť v pohybech je nápodoba zřetelná (naštěstí nesklouzává k banální karikatuře). I když autorky nešly doslovně po příběhu, konkrétním textu. Navíc inscenace je držena po většinu času v pomalé dynamice, v rytmu, na který se musíme naladit, a v závěru, kdy se dvojice usazuje znovu na svá místa nad zemí, tentokrát v družném a ochranitelském objetí, působí trochu jako ukolébavka.

Ano, to mají obě inscenace společné, ačkoliv jedna sází na novocirkusovou klasiku předvádění jednotlivých čísel estrádního typu a druhá se schovává do barev myšího kožíšku a vraního peří. Jsou ovšem především velmi krotké. Přestoupit hranici lehké, doslovně krásné inspirace, která těší, mírně baví a nenásilně ukolébává, to si vlastně netroufá ani jedna skupina. Vstoupit dovnitř do hlubokého stínu, který číhá za branou snu i v jádru folklóru, a vynést na světlo něco, co možná není tak úplně hladké a půvabné, dokonce vůbec ne, ale všichni tušíme, to „tam“ někde je. (A nedotkly se toho ještě ani vypadané zuby z noční můry.) Vydají se tam někdy, aby nás nejen potěšily, ale také trochu zatřepaly s duší a s naším diváckým pohodlím? Není dobré za každou cenu bořit a burcovat, ale chce to někdy i více smělosti v odhalování míst, kam se divák neodvažuje, a proto umělec se odvážit musí.

NonSen(s)
Námět: Zuzana Malina (Drábová)
Koncept a režie: kolektiv AirGym Art Company
Živá hudba: Ester Valtrová
Light design: Michal Horáček
Kostýmy: Simona Drábová
Technika a rigging: Tomáš Pintér
Hrají: Alžběta Tichá, Barbora Pintérová Bartoňová, Pavlína Podzimková, Zuzana Malina
Premiéra na Letní Letné: 12. 8. 2022
Uvedení na Jatka78: 7. 3. 2023

Vrány
Koncept a interpretace: Andrea Vykysalá, Karolína Křížková
Režijní spolupráce: Eliška Brtnická
Scénografický objekt: Studio Herrmann & Coufal
Hudba: Terezie Vodička Kovalová
Kostýmy: Michaela Čapková
Světlo a zvuk: Niels Doucet
Premiéra: 30. 10. 2020