Emerson Quartet se loučil s Prahou vynikajícím výkonem

Dvořákova síň pražského Rudolfina se zařadila mezi několik koncertních sálů z celého světa, kde se v průběhu sezóny 2022/23 loučí se svojí velmi úspěšnou mezinárodní kariérou americký Emerson String Quartet. Hrál ve složení Eugene Drucker a Philip Setzer – střídavě 1. a 2. housle, Lawrence Dutton – viola a Paul Watkins – violoncello. Jejich pražské rozloučení připravil Český spolek pro komorní hudbu 15. března tohoto roku. Soubor do svého programu symbolicky zařadil první kvartet Mendelssohnův a poslední kvartety Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka. Návštěvníci Dvořákovy síně pak na závěr koncertu ve stoje aplaudovali mimořádnému komornímu výkonu, především však závratné koncertní kariéře amerického tělesa.

Emerson String Quartet se na světových pódiích pohyboval bez přerušení čtyři desítky let. Byl založen v roce 1976 v New Yorku a svůj název zvolil podle amerického básníka a filosofa Ralpha Walda Emersona (1803–1882), zastánce takzvaného trenscendentalismu, americké verze romantismu se zvláště blízkým vztahem k přírodě. Z Emersonových citátů vztahující se k uměleckému interpretačnímu stylu kvartetního souboru se nejlépe hodí následující: „Být sám sebou ve světě, který se neustále snaží z vás udělat někoho jiného, je největším úspěchem.“

Zvuk kvarteta sleduje estetické cíle výlučně komorní hudby a jejich specifika. Nemá sebemenší ambice zvukově konkurovat větším smyčcovým sdružením, ale naopak nabízí svébytnou poetiku dynamicky křehkého zvuku a jeho barevných odstínů. Emerson String Quartet přijal pro splnění svých tvůrčích idejí množství strategických rozhodnutí, jež přinesla v průběhu let společné práce své ovoce jak v individualizaci zvuku vůči ostatním kvartetním sdružením, tak i v bohatosti dosažených výrazových prostředků.

Níže uvedená rozhodnutí jsou položena na osobnostním základě každého hráče, který obětoval velkou část své umělecké suverenity ve prospěch týmu. Z posledního koncertního vystoupení sledovaného souboru v Praze bylo tedy možné postihnout neoddělitelnou stmelenost zvuku. Ten je však vnitřně strukturovatelný podle požadavků konkrétní partitury. Základní zvuková forma souboru je specifikována v duchu klasicko-romantické homofonie, protože je zde přiměřeně preferován zvuk prvních houslí – nositele melodie. Jejich hráč používá jiné vibrato než ostatní členové souboru. S jemnými odchylkami od ostatních protagonistů intonuje též hráč prvních houslí jednotlivé tóny.

Uvedené premisy zcela vyvlékají kreace Emerson String Quartetu z výrazově sterilního prostoru a dostávají ho do rovin s vysokým obsahem uměleckých emocí. V duchu koncepčních cílů se střídají na místě prvních houslí Eugen Drucker a Philip Setzer. Oba představují hráče s krásným tónem a neomylnou technikou. Prvně jmenovaný však svým naturelem odpovídá požadavkům interpretace klasického stylu, protože jeho myšlení je intimní. Druhý, Philip Setzer, pak více naplňuje svým robustnějším hudebním naturelem potřeby provedení v duchu okázalého patosu.

Na programu koncertu zazněla díla jediného slohu – romantismu. Emerson String Quartet však byl schopen dát každému opusu jeho nezaměnitelnou uměleckou tvářnost, a současně koncert i dramaturgicky vygradovat. Večer zahájil Smyčcový kvartet F dur, op. 12 Felixe Mendelssohna Bartholdyho, tedy první z šestice autorových dokončených kvartetních kompozic. Je již zralým dílem skladatele završujícího v době jeho tvorby teprve dvacátý rok života. Optikou toho, že zemřel již ve svých 38 letech a tempa jeho uměleckého zrání, jej zařazujeme mezi díla střední fáze jeho života.

Kvartet je velmi oduševněle prokomponovaný a nabízí i princip, na svou dobu originální, kdy některá témata jsou využita nad rámec jedné věty, a skladatel se k nim vrací. Emerson String Quartet skladbu podal v jemném řečišti výrazových prostředků pohybujícím se v nižších dynamických stupních. První housle Eugena Druckera podporovaly v první a třetí větě průzračnou zpěvnost díla. V dalších částech se pak soubor spojil do barevného, stejně tak patřičně energického a výmluvného celku. Poetika skladby, tak, jak se rezultovala z výkonu kvarteta, připomínala především v prvních dvou větách Mendelssohnovy poetické Písně beze slov pro klavír, a stala se proto odrazovým můstkem pro základní interpretační profilaci díla.

Po prvním kvartetu Felixe Mendelssohna-Barholdyho následovaly poslední kvartetní skladby Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka. Tvorba Smyčcového kvartetu B dur, op. 67 Johannesa Brahmse se stala odlehčením, když současně komponoval svoji Symfonii č. 1 c moll v roce 1875. Přes svébytný průběh tohoto kvartetu lze však zaznamenat i drobné souvislosti se závažnějšími opusy vzniklými později, například se Symfonií č. 4 e moll z roku 1884 a dalšími.

Větší výskyt tanečních názvuků či prvků melodicky symetrických písní v kvartetu zapříčiňuje, že je jeho charakter poněkud vzdálen sonátovému cyklu. Emerson String Quartet hrál Brahmsovo dílo v dynamické škále, která nabízela větší rozestupy mezi jednotlivými dynamickými stupni. Hutnější forte výrazně podpořil první houslista Philip Setzer. Brahmsův Kvartet B dur se po promyšleném a vygradovaném výkonu souboru setkal se sympatizující reakcí publika. Ani zde však netleskalo heroickému a patetickému zvuku uměleckého tělesa. Soubor zahrál i Brahmse s výrazovou uměřeností a se zahleděním do krás kolegiální umělecké spolupráce.

Americký soubor Emerson String Quartet se patrně navždy rozloučil s pražským Rudolfinem provedením posledního Dvořákova kvartetního díla – Smyčcovým kvartetem As dur, op. 105 z roku 1895. Kompozice tedy vznikla dva roky po dokončení Novosvětské, v době radosti autora z návratu do své rodné země. Proto zde ještě v tematické práci doznívá v Americe užívaná pentatonika, lze však v poslední větě postřehnout i Smetanovy tóny z opery Hubička (ukolébavka Hajej můj Andílku, opera pochází z roku 1876), popřípadě návaznosti na Fibichův melodram Štědrý den z roku 1875. Dvořákův Kvartet As dur hýří ale i velkým množstvím originální melodické invence. Ta probíhá v rovině tematických prezentací i tematických evolucí. Je však prostorem pro zavádění drobných harmonických inovací, skrytých do průzračných diatonicky zabarvených úseků.