Na programu byly nejprve Fresky Pierra della Francesca Bohuslava Martinů, poté Klavírní koncert F dur George Gershwina a po přestávce Symfonické tance pro velký orchestr Sergeje Rachmaninova.
Titul třívětého díla Bohuslava Martinů vypovídá jasně o inspiračním zdroji, kterým byly pro skladatele fresky jmenovaného mistra v italském Arezzu. Martinů však své dojmy z renesančních fresek přetavil do hudební řeči naprosto české! Zpěvná melodika a charakteristické harmonické postupy jsou doslova koncentrátem toho nejtypičtějšího hudebního jazyka zralého Martinů. Zvuk se sice často halí do impresionismem inspirovaného oparu, ale melodické i formové kontury jsou velmi jasné a čisté.
Orchestr pod Hrůšovou taktovkou se do díla od prvního okamžiku ponořil s dokonalým soustředěním. Skvěle vyznělo již úvodní prolínání hlasů sólistické skupinky prvních houslí, pod níž se posléze vynoří zpěvná melodie. Od prvního vstupu zaujal také měkký a dokonale vyvážený zvuk žesťové skupiny. Hudba plynula s absolutní přirozeností, zároveň však vřelostí výrazu. Ve druhé větě excelovaly zejména dřevěné dechy: měkké „bublání“ vstupní barevné plochy vystřídala řada zpěvných sólových vstupů, s nimiž nádherně korespondovaly sólové partie violoncella. Novou výrazovou rovinu přinesl začátek třetí věty s nervním rytmickým pulzem v dechové sekci a patřičným dramatickým nábojem. Stále však dominovalo měkké barevné vlnění a zpěvnost melodií, znovu a znovu evokujících skladatelovy vzpomínky na rodnou zem, které se v závěru rozplývají do snových sfér. Typičtější a opravdovější „český“ výraz by si posluchač těžko mohl představit. Proto už vstupní skladba sklidila zaslouženou bouři potlesku.
Pak ovšem předvedl orchestr dokonalý stylový a výrazový „převlek“. Se sólistou Kirillem Gersteinem, americkým klavíristou ruského původu, přišel zcela jiný svět. Klavírní koncert F dur George Gershwina má výrazně jazzový charakter. Nabízí se sice myšlenka určité skryté příbuznosti s hudbou Martinů – z jedné strany jazzem inspirovaná synkopovaná rytmika, z druhé strany francouzskými mistry ovlivněná barevnost zvuku, tyto vztahy jsou však skutečně ukryté hluboko v pozadí…
Od počátku Gershwinova koncertu bylo cítit perfektní porozumění mezi sólistou, dirigentem a orchestrem. Dokonalá souhra sloužila opět naprosté přirozenosti a spontánnosti výrazu. Gerstein zpočátku překvapil jemností úhozu: jeho hra byla precizní a rytmicky elektrizující, ale dynamika velmi decentní, takže klavír mu chvílemi zněl takřka mozartovsky. Ve druhé větě dostala barevnost klavíru místy až zasněný charakter a sólista odhaloval i jemné kontury polyfonie, která je v Gershwinově hudbě ukrytá. Až pro třetí větu si Gerstein šetřil jiskřivě útočnou výrazovou rovinu, která dokonale „sedí“ ostře repetovaným tónům tématu. Znovu a znovu vyzdvihovat příkladnou souhru orchestru už pokládám za nadbytečné… Je samozřejmé, že publikum si vytleskalo ještě sólový gershwinovský přídavek.
Uchvacující výkon orchestru se skvělým dirigentem pokračoval po přestávce opět v jiné náladové rovině. Symfonické tance pro velký orchestr, op. 45 jsou vrcholným dílem Sergeje Rachmaninova. Charakter této hudby je složitý a mnohovrstevnatý: má v sobě určité rysy příbuzné Mahlerovi či Sukovi, zároveň se v ní zračí skladatelova národnost…
První věta má charakter spíše pochodový: je v ní jakési tvrdošíjné úsilí a napětí, které dirigent skvěle vystihl. Střední díl věty přináší velký kontrast: zprvu náladu takřka bukolickou, vykreslenou měkce vyváženými sóly dechů, z níž se postupně vynoří velmi intenzivní širokodechý zpěv – vskutku „zpěv ruské duše“ – nejprve přednášený saxofonem, později přecházející do dalších nástrojových skupin. Postupně se pak navrací hudba prvního dílu. Precizní, dokonale sehrané akcenty s výraznými vstupy basklarinetu připravily opět onen úporný dramatický tah pochodového rytmu, který se pak kouzelně rozplynul do lyrického závěru.
Druhá věta začíná až úzkostně znějícími akordy tlumených žesťů. Valčíkový rytmus se neustále výrazně tempově vlní: zde se opět projevil absolutní soulad dirigenta s každým jednotlivým hráčem orchestru. Nálada chvílemi evokovala až jakýsi „dance macabre“ a neustále balancovala mezi nostalgií a karikaturou.
Třetí věta je složitě tempově členěná. Na jejím počátku se objevují jakési „zlověstné výkřiky“, následující pomalé tempo má v sobě vedle lyriky stále stoupající napětí. Hrůša celou větu opět mistrovsky vystavěl: nádherně vláčný zpěv smyčců měl v sobě zároveň naprostou rytmickou přesnost. Lyrický zpěv přešel do dramatického scherza se stále výbušnějšími akcenty. Po celou dobu byl však zvuk orchestru úchvatně kultivovaný a dokonale vyrovnaný. Monumentální závěr díla vyvolal bouřlivé ovace současně s posledním akordem.
Když nadšení publika nebralo konce, přednesl orchestr ještě dva smetanovské přídavky. Furiant z Prodané nevěsty zněl dokonale „česky“, zatímco bravurní tempo závěrečné Skočné přidalo ještě kus ohnivého italského temperamentu. Zážitek, na nějž se jen tak nezapomene…
Orchestra dell’ Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Jakub Hrůša
18. května 2024, 20:00 hodin
Obecní dům – Smetanova síň, Praha
Program:
Bohuslav Martinů: Fresky Piera della Francesca H 352
George Gershwin: Koncert pro klavír a orchestr F dur
Sergej Rachmaninov: Symfonické tance pro velký orchestr op. 45
Účinkující:
Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia Roma
Kirill Gerstein – klavír
Jakub Hrůša – dirigent
