Théseova loď 2025: mladý festival divadla bez kotvy obsadí Loď Tajemství a vypluje na svůj třetí ročník
Čtyři dny plné divadla, pantomimy, klaunérie, kouzel, grotesky, filmů i živé hudby nabídne letošní ročník festivalu Théseova loď 2025 s podtitulem Festival divadla bez kotvy. Proběhne ve dnech 24. – 27. září 2025. Na palubě legendární pražské Lodi Tajemství se představí mladí umělci, čerství absolventi a talentovaní performeři z různých koutů Česka. „Théseova loď je symbolem proměny, obnovy a kreativity – a právě tyto hodnoty vnášejí do svých uměleckých forem všichni účastníci našeho festivalu. Často jde o mladé tvůrce vstupující do moře profesionálního umění. Nechceme mít dramaturgii svázanou jedním žánrem a tím se držet na místě. Proto ‚Festival divadla bez kotvy‘,“ říká mim a akrobat Mates Petrák, organizátor festivalu. „Publikum čeká svěží vítr, odvaha experimentovat a chuť bourat hranice žánrů.“
Mates Petrák je mladou krví české pantomimy a grotesky. Se svou autorskou tvorbou již navštívil několik mezinárodních festivalů a pravidelně vystupuje i v zahraničí. Snaží se vrátit aktuálnost pantomimě a grotesce, dnes již silně zaškatulkovaným žánrům. Je přesvědčen, že tyto obory mohou být atraktivní i dnes, a proto se prostřednictvím festivalu snaží dát příležitost i dalším umělcům, kteří podle něj tyto kvality naplňují.
Celý festival stojí na konceptu dvou symbolů. Lodě bláznů, na kterou se odkazuje například Sebastian Brant, Hieronymus Bosch nebo Michael Foucault, jakožto plavidla vyloučených duší směřující do utopické země svých snů. Druhým konceptem je Théseova loď. To je filozofický paradox identity. Když vyměníme všechny součásti lodi za nové, je to ta samá? A co když ze starých součástek postavíme loď znovu? Která je ta pravá?
Festival si tyto koncepty bere za svou základní podstatu. Nabízí možnost vystupovat studentům, absolventům i dlouholetým profesionálům. Nejedná se však o studentský festival. Taktéž stále častější propojení žánrů ztěžuje definici divadelních forem. Dveře jsou zde otevřené všem druhům umění. Během festivalu vystoupí dva například zástupci moderní magie, Anna Weisová a Adam Kotinský (úřadující mistr České republiky v Moderní magii), kteří reprezentovali Českou republiku na mezinárodní soutěži magie v USA. Vystoupení Anny Weisové bude českou premiérou jejího kusu, který byl poprvé uveden právě v USA.
Během komponovaného včera vystoupí taktéž Trygve Wakenshaw, světová špička fyzické komedie. Detektivní příběh vyprávěný pantomimou a fyzickým divadlem přinese Ivana Kalová. Absolventské představení, které nese temný nádech kriminálních románů bude doprovázené živou hudbou, o niž se postarají Petra Brynychová, Milan Dotlačil a Viktor Sabol. (Recenzi na vystoupení mladé performerky si můžete připomenout zde. „Ivana Kalová má jevištní charisma a působí nezdolně energicky. Využívá prvky akrobacie, nebojí se pádu ani špíny a na první pohled je zřejmé, že ať už v týmu nebo sólově, v uměleckém světě se neztratí,“ předpovídali jsme.)
Mimka Kateřina Vernerová, která vystupovala již na předešlém ročníku festivalu, se vrátila z tříměsíční rezidence v Ekvádoru, kde absolvovala program Residencia international de creación y montaje pod vedením umělce jménem Martin Peña. Věnovala se zde technice tělesného mimu a se souborem poté vystupovali v Národním divadle Sucre. Kateřina přinese kromě klasických etud i premiérovou performativní přednášku na téma spojené s jejím tamějším studiem. Styl Commedia dell’arte zastoupí FysioART se skupinou studentů nonverbálního divadla z pražské HAMU. Pod vedením Hany Strejčkové vznikla jednoaktová inscenace, která nese techniku dnes již ne tak v Česku zastoupeného žánru italské komedie profesionálních herců.
Studenti Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku představí své krátké filmy doprovázené debatou s režiséry. Vim kolektiv (Ondřej Holba, Jakub Urban a Helena Urban) skrze akrobacii, masky a loutky odehraje svou letos vzniklou divadelní exkurzi do světa slovanských mytologických postav, která je vhodná pro děti i dospělé – Sjen. Během tvorby na této své nejnovější inscenaci spolupracovali s předním slavistou Mgr. Jiřím Dyndou, jde o divadlo, které odlehčenou formu staví na výzkumu skutečné regionální mytologie.
Během festivalu proběhne debata studentů, profesionálů a široké veřejnosti na téma problematiky pantomimy a grotesky v současném světě. Zakončení festivalu se ponese v podobě koncertu umělce TomBre se závěrečným překvapením v programu. Večer laděný do blues, soul a R&B hudby doplněný tajnými hosty. Během celého festivalu na lodi bude probíhat i secondhand swap, kde lidé budou moct donést své již nechtěné oblečení, kostýmy, rekvizity a vyměnit je za jiné. Vstupenky na festival jsou k zakoupení zde.
Italský kulturní institut představí choreografa Roberta Zappalà
Italský kulturní institut v Praze představí nový taneční počin Roberta Zappalà, uměleckého ředitele a choreografa souboru Compagna Zappalà Danza a zakladatele tanečního centra Scenario Pubblico. Umělec v Praze vystoupí ve dnech 23. a 24. září v 18:30, v prostorách Barokní kaple ve Vlašské ulici na Praze 1. Pro zájemce je účast zdarma na základě povinné registrace na portálu Eventbrite.
Výzkumný projekt Performative Speech: studio sul fauno představuje širší tvůrčí koncept, který spojil slavná hudební díla spjatá s dějinami tance, Debussyho Après-midi d’un faune s Ravelovým Bolérem a Stravinského Sacre du Printemps. „Stejně jako vyprávění Mallarmého básně přechází ze spánku k vzpomínce do jakési krajiny duše, kde se prolíná realita, sen i touha, tak i prostor, v němž se odehrává tanec – vnitřní svět fauna – je jiným světem, v němž nacházejí svůj výraz vyloučení, svádění a erotika,“ uvádí autor. Pro vysvětlení fúze hudby a choreografie používá metaforu koberce. „Rozvinout koberec stále má pro mnoho národů značný symbolický a praktický význam. Je to jako přinést do pekla ráj. Koberec odděluje dva světy, jeden skutečný a druhý tvořený sny a touhami. Koberec odděluje a zároveň spojuje tanec s tím, co tancem není. Stejně tak Debussyho hudební struktura, kterou sám hudebník označil za ‚vlnící se, rozkolébanou, bohatou na křivky‘, je jako koberec se sinusoidou, která připomíná květinové dekorace.“
Roberto Zappalà je uměleckým ředitelem a choreografem souboru Compagnia Zappalà Danza, který založil v roce 1990 v Katánii a pro který vytvořil více než 85 choreografií, ke kterým patří A. Semu tutti devoti tutti? a La Nona‑dal caos, il corpo, které získaly cenu Danza&Danza Produzione Italiana dell’Anno. Spolupracoval s několika dalšími soubory, mezi nimiž jsou Balletto di Toscana, Scuola di Ballo del Teatro alla Scala di Milano, Norrdans (S), ArtEZ Arnhem (NL), Fondazione Theaterwerkplaats Generale Oost (NL), Goteborg Ballet/Opera di Goteborg (S) a Staatstheater am Gaertnerplatz (DE). V roce 2011 vytvořil choreografii pro zahajovací ceremoniál mistrovství světa v šermu. V roce 2016 řídil projekt Parata Urbana pro Défilée Biennale v Lyonu. Spolupracoval s operními režiséry, jako jsou Federico Tiezzi, Daniele Abbado a Giorgio Barberio Corsetti, a s umělci mezinárodní scény, mezi nimiž jsou Giovanni Sollima, Paolo Fresu, Fabio Vacchi, Puccio Castrogiovanni, Vincenzo Pirrotta, Luca Ballerini, Alfio Antico, Gianluigi Trovesi a Nello Toscano. S Christianem Graupnerem (Humatic, Berlín) vytvořil interaktivní instalaci MindBox, která získala druhé místo v soutěži Guthman Musical Instrument Competition (Atlanta/USA 2011). Vydal knihu Omnia Corpora o metodologii své práce.
Poslední zářijový týden oživí také festival Zlatá Praha 2025
Již 62. ročník festivalu Zlatá Praha se uskuteční od 24. do 27. září 2025, letos v prostorách Obecního domu. Návštěvníkům z řad veřejnosti i profesionálům televizního a divadelního světa nabízí každoročně nejen možnost vidět v historickém centru Prahy ty nejlepší dokumenty z tanečního, divadelního a hudebního prostředí a záznamy koncertů a inscenací, ale také se přímo setkat s režiséry, producenty a samozřejmě oblíbenými herci, zpěváky a tanečníky.
Zaměření festivalu se v průběhu let měnilo, v novém tisíciletí si ale vydobyl nezastupitelnou úlohu jediné reprezentativní přehlídky pořadů zaměřených na hudbu, tanec a divadlo. Ve spojení se slavnostními večery a doprovodným programem si tak akce získává oblibu nejen u přátel živé a televizní kultury, ale také mezi rodinami. Zlatá Praha patří vedle spřízněných televizních festivalů Prix Italia nebo Rose d’Or k pravidelným zastávkám mezi profesionály, kteří do Prahy cestují z celého světa, aby v denním čase debatovali a se svými kolegy si vyměnili cenné zkušenosti, ve večerních hodinách zhlédli jeden z premiérových filmů, případně vystoupení předních hudebníků. V neposlední řadě zasedá na Zlaté Praze každý rok mezinárodní porota, která vybírá z přihlášených pořadů vítěze ve třech kategoriích, ve kterých udělí ocenění Český křišťál, Grand Prix Golden Prague a zvláštního uznání se dočká i autor mimořádného uměleckého počinu. Další dvě ocenění rozdávají Česká televize a Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Vloni se na festival přihlásilo osmaosmdesát soutěžních filmů původem z padesáti televizních a filmových produkcí z jednadvaceti zemí světa.
Slavnostní předávání cen 62. ročníku festivalu Zlatá Praha se uskuteční 25. září ve Sladkovského sále. Program bude jako vždy možné sledovat také na kulturním kanálu ČT art. O hudební doprovod večera se postará houslový virtuos Josef Špaček. Kdy se na festivalu objeví tanec? Živě například 26. září v programu Zlatá Praha dětem od 16:00 do 18:00 hodin ve Smetanově síni. Program zahájí vystoupení pražských tanečních konzervatoří (Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, Konzervatoř Taneční centrum Praha, Konzervatoř Duncan Centre a Pražská taneční konzervatoř). Na ně naváže Dílna ND+ lektorů Národního divadla, během které děti nahlédnou do tajemství baletní přípravy a vyzkouší ji „na vlastní špičky“. Možná poprvé uslyší slova jako „plié“ nebo „port de bras“ a zjistí, co všechno se skrývá za ladným pohybem v podání profesionálních baletek, vystoupí také bývalá sólistka Monika Hejduková. Odpoledne zakončí zábavná taneční školička s charismatickou Terezou Pruckovou, několikanásobnou účastnicí StarDance.
Ve videotéce mohou diváci sledovat taneční filmy, dokumenty či záznamy tanečních inscenací: Labutí jezero v aréně, Les saisons de la danse / Tanec v ročních obdobích, Jihočeské divadlo: Egon Schiele autoportrét, Mluvit tancem, Principy klasického tance, Afanador, Skleněný zvěřinec Johna Neumeiera, Tanec z temnoty, Ballet BC, Rekviem, Louskáček. Kompletní program festivalu najdete na webu zde.
Soukromé je politické. Martina Hajdyla Lacová reflektuje svých 30 let taneční praxe v nové performance Second Practice
V pátek 26. září 2025 od 20.00 uvede taneční platforma ME-SA v pražském divadle Venuše ve Švehlovce předpremiéru sólové taneční performance Second Practice. Spoluautorkou a interpretkou je výrazná osobnost současného tance Martina Hajdyla Lacová. V nové inscenaci si dovoluje zastavit, reflektovat a znovu vytvářet svou identitu taneční tvůrkyně, která je zároveň matkou. Inscenace vznikla v tvůrčím dialogu s renomovanou polskou choreografkou Renatou Piotrowskou-Auffret. Premiéra se uskuteční v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu 21. října 2025 od 19.30 v prostoru Kulturní stanice Galaxie.
Performance Second Practice nepřímo navazuje na projekt Bodies in Progress, který mapoval fyzické i psychické změny ženy v době těhotenství a za který Martina Hajdyla Lacová získala cenu Thálie 2024 v kategorii alternativní divadlo. Vychází z její osobní potřeby návratu k taneční praxi, která se pro umělkyni, ženu a matku tří malých dětí v důsledku každodenních povinností stala druhořadou. Second Practice vytváří prostor pro reflektování vlastní taneční a tělesné historie, k vnímání sebe samé v tanci a k potěšení z pohybu. Choreografka Renata Piotrowská-Auffret dodává: „Jedním z hlavních pilířů Martininy identity je tanec. Tímto projektem chceme poskytnout prostor a čas, aby se tato její identita vrátila na první místo. Je to něco zásadního, intimního, ale pro mě také politického.“
Pro obě umělkyně jde již o druhou společnou práci; první byla inscenace As Long as We Dance (2021), uváděná v pražském Studiu Hrdinů. Vycházela z pandemické zkušenosti „společenské smrti“, ve které se tanec stal vzpourou i útočištěm – především pro ženy a matky. „Setkání s Renatou Piotrowskou-Auffret bylo formujícím momentem v mé taneční kariéře. Jsem ráda, že projektem ‚Second Practice‘ na toto setkání navazujeme a otevíráme další témata reflektující realitu umělkyně a matky,“ uvádí Martina Hajdyla Lacová. Tvůrčí tým doplňují hudební skladatel a videotvůrce Simon Auffret, scénografka Natálie Rajnišová a vizuální dramaturgyně Joanna Leśnierowská.
Jen si to tu trochu… Premiéra nové tanečně divadelní inscenace v koprodukci Mind Move a CreWcollective
Nová pohybová inscenace Jen si to tu trochu… propojuje čtyři performerky – Veroniku Knytlovou, Annu Línovou, Janu Novorytovou a Mish Rais – v „intimní, místy brutálně upřímné výpovědi o každodennosti žen, které balancují mezi mateřstvím, prací a vlastními sny,“ jak uvádí autorky. Premiéra se koná 28. září 2025 v pražském Žižkostele, vstupenky zde.
K přiblížení obsahu performance může posloužit anotace: „Vzbuď mě, až tam budem. Někdy teď. Někdy jindy. Čtyři čaje z jedné vody. Čtyři ženy, žádný technik. Jedna spustí beat, druhá pláč. Děcko, kabel, světlo. Ale kde je muž? Máte, co jste chtěly. Máme, co jsme chtěly? Co že jsme to chtěly? Čtyři tanečnice se potkávají na jevišti, aby předaly jazykem roztěkané doby, která má tisíc návodů na vše a nikdo už neví, co je správně a co je skutečné, zprávu o tom, jaké to je být ženou, matkou, někým, něčím v dnešní společnosti. Možná ale prostě jen ženou v jakékoli době. Nejšťastnější je single woman nebo married man. Děje se to všechno najednou. Jsi na pískovišti, ale myšlenkami jinde. Jsi v opeře, ale myšlenkami na pískovišti. Hádej, kdo jsem?“
Kolektiv spoluautorek dodává, že nejde o demonstraci utrpení ani obhajobu krutosti, ale o možnost nechat něhu, vztek, lásku i frustraci chvíli stát vedle sebe: „Zajímá nás, jak se z běžných situací stávají drobné tragédie i komedie.“ Projekt vzniká v koprodukci spolků Mind Move a CreWcollective. Kromě čtyř zmíněných autorek a performerek se na inscenaci podílí light designerka Katarína Ďuricová a Jan Bárta jako konzultant režie a dramaturgie.
Představuje se uskupení Fluō s premiérou JARO
Na taneční mapě se objevuju nové profesionální taneční uskupení, umělecká laboratoř, která by ráda propojila hned několik světů. Prvním výstupem je premiéra autorské inscenace JARO, která proběhne v klášteře Plasy již 28. září 2025 v 18:00 hodin. Repríza se následně chystá na čtvrtek 13. listopadu 2025 od 19:00 v Moving Station v Plzni.
Tanečně vizuální projekt JARO vzniká podle konceptu Natálie Paulasové a Roberta Kocha, v choreografii Caroliny Isach. Autoři o něm hovoří jako o eseji o dnešní době, „která v sobě nese stopy minulosti ve smyslu sounáležitosti a vnímání sebe jako součást ekosystému. Společnost se mezitím posunula dál bez jakéhokoli ohledu na přírodní řád. Ten ale jede bez zastavení dál, pouze člověk se do něj vkrádá a myslí si, že dokáže změnit pravidla hry.“
To se promítne do pohybového materiálu: „Čtveřice tanečníků se pohybuje v rytmu společenských vzorců, které přijali za své bez hlubšího zamyšlení proč. Přijali tento proud, zvykli si na něj. Ale co když jde přesně proti nim? Co když příroda v sobě uchovává daleko větší moudrost? Takovou, na kterou v současné době dočista zapomněli.“ V novince vystoupí Oldřiška Neumannová, Natálie Paulasová, Robert Koch a Ennio Zappalà, hudbu připravili NIOR (Martin Krčmář) a Petr Stupka, kostýmy Hana Valtová, scénu David Krňanský.
Uskupení Fluō svou činnost a záměry prezentuje jedním hlasem takto: „Jádrem celého týmu jsou kvalitní profesionálové z různých uměleckých oborů. Jsme otevřeni každému experimentu založenému na vášni a dobrém záměru. Chceme rozvíjet současné umění ve spolupráci s kostýmními výtvarníky, světelnými designéry, scénografy, malíři, vizionáři z ČVUT a UMPRUM.
Věříme, že se nám podaří vytvořit uměleckou laboratoř, která je živá a hledí kupředu. V rámci projektu přemýšlíme v dlouhodobém horizontu. Hledáme inovativní cesty, které by se dokázaly skrze tanec propojit a rádi bychom tanci vrátili původní význam, kterým je lidi spojovat. Vzájemně se chceme inspirovat, a vytvořit tak bezpečné zázemí pro veškeré experimenty uvnitř živého umění. V rámci těchto aktivit bychom pro veřejnost připravovali pravidelné workshopy a přednášky, které by měly za cíl přiblížit svět umění a tance. Rádi bychom skrze naši laboratoř zpřístupnili taneční umění široké veřejnosti.“
Uskupení vzniklo pod hlavičkou spolku KULTUM — You Can Duet, z. s. Ten už v roce 2023 vytvořil taneční projekt THE CHOICE, ve spolupráci se španělským choreografem a bývalým tanečníkem souboru Les Ballets de Monte Carlo, Asierem Edesem. Reprízy se odehrály na mnoha místech: v Ostravě, kde projekt dokonce zahajoval jubilejní desátý ročník MOVE Fest, v Plzni za podpory kulturního prostoru Moving station, v Praze v Meet Factory. Všechny scény byly téměř vyprodané a díky interdisciplinárnímu propojení se současným tancem a mluveným slovem v podání herce Národního divadla Igora Orozoviče přilákal projekt pestré publikum. Za celým projektem stála Markéta Pospíšilová (dříve Les Ballets de Monte Carlo), a Natálie Paulasová (Pražskí komorní balet).
Scales spolku ORBITA v Místodržitelském paláci a otevřená zkouška
Taneční performance o vztahu člověka a technologie se představí v novém prostoru. Brněnský spolek ORBITA uvede v neděli 28. září 2025 od 19:30 inscenaci Scales, která zkoumá hranice mezi lidským a digitálním světem v novém prostoru. Tentokrát se dílo představí v sálu Místodržitelského paláce na Moravském náměstí v Brně.
Scales autorů Lukáše a Terezy Leopoldových pohlíží na možnosti a dopady využívání umělé inteligence, kdy zkoumají etické a morální otázky, které tato technologie přináší. „Snažíme se nahlédnout do duše člověka, který je schopen prostřednictvím performance, pohybu a tance sdělovat své niterné pocity, myšlenky a stanoviska – v tomto případě v konfrontaci s další entitou,“ říká Lukáš Lepold. Na vzniku inscenace se podílí také dva autoři ostravské umělecké scény Martin Froulík, který vytvořil scénografický objekt, a umělkyně Lucie Sabev, která je autorkou kostýmů. Scales propojuje taneční a pohybové umění s texty generovanými umělou inteligencí a objektem, který představuje křehkou duši člověka či digitální entitu. Performance klade otázky po hranici mezi člověkem a technologií a po možnostech jejich vzájemného porozumění. (Naši recenzi si můžete připomenout zde.)
Diváci budou mít jedinečnou možnost nahlédnout i do procesu tvorby: v sobotu 27. září proběhne otevřená zkouška, která přiblíží zákulisí spolupráce mezi tvůrci a performery. Na představení budou pak vstupenky k dispozici pouze na místě konání (Místodržitelský palác Moravské galerie, sál č. 6)
Tantehorse uvádí: Rukojmí, dokumentární performance o těch, kteří přežili vztahové vězení
Novinku Tantehorse inspirovaly skutečné příběhy o vztazích, ze kterých se těžko odchází. Diváky nyní čeká čtvrtý díl dokumentární série Invisible a opět závažné společenské téma. Po předchozím oceňovaném dílu IRIS, který se věnoval tématu zneužívání, přichází s novou inscenací Rukojmí. Tentokrát otevírá téma vztahů, které jsou zvenčí často nenápadné, a přesto v nich dochází k hlubokému narušení identity, k manipulaci, tichému násilí a izolaci. Premiéra se uskuteční 29. a 30. září 2025 v Paláci Akropolis.
Rukojmí je netradiční multimediální performance, která propojuje film, tanec a silnou dokumentární linku. Inscenace sleduje čtyři vybrané příběhy – tři ženy a jednoho muže – a zaměřuje se nejen na to, co se jim v životě dělo, ale i to, jak se u toho cítili. Tyto výpovědi se na jevišti odrážejí v těle tanečnice Adriany Štefeňákové. Nepředstavuje konkrétní postavy, ale nechává zkušenosti, emoce a tělesné stopy protagonistů proudit vlastním tělem. „V jejím podání se stává tanec výrazem toho, co sami nedokázali říct nahlas. Nejde tak o ilustraci nebo rekonstrukci událostí, ale o hledání tělesné paměti, vnitřních zlomů, gest, která zůstala nevyřčena,“ uvádí Tantehorse o formě nového díla.
Režisérka Miřenka Čechová si pro tuto inscenaci zvolila formu docu-dance – dokumentárního tance, který propojuje reálný obsah s fyzickým vyjádřením. „Zvažovala jsem několik cest. Cesta docu-dance je sledovat právě ony neviditelné signály, pocity těla, vnitřní intuici, emoce, tělesné stavy a gesta a převést je do metaforického jazyka tančícího těla. Skuteční lidé ale s námi na scéně zůstanou – ve skryté filmové podobě, v hlasu, jemných pohybech prstů, v rozmlženém oparu vyprávějícího obličeje. Není to jen divadlo, je to především svědectví. Svědectví autentického boje o vlastní záchranu, které chci divákům předat.“
Režie a scénář inscenace vznikaly v úzké spolupráci Miřenky Čechové a Johany Ožvold, která je zároveň autorkou filmové složky. Právě filmová vrstva umožňuje, aby byly skutečné příběhy přítomné, a přitom zůstaly anonymizované. Film pracuje s rozostřenými konturami, detailem ruky, pohybem rtů, se střípky hlasu, který zaznívá z hlubin prostoru. „Na počátku spolupráce s Miřenkou stála otázka, jak zachovat autenticitu výpovědí a zároveň ponechat naše respondenty v bezpečí anonymity, protože mnozí z nich jsou stále v křehké životní situaci. Zaměřily jsme se proto na samotný mechanismus odchodu z toxického vztahu, který lze zobecnit, a přitom se dotknout i velmi intimních témat. Péče o respondenty a jejich bezpečí pro nás byla prioritou,“ říká Johana Ožvold.
Tématu manipulace a vztahového násilí se Miřenka Čechová věnuje dlouhodobě a napříč žánry jako režisérka, performerka i autorka. Paralelně s inscenací Rukojmí vydala na konci srpna svou novou knihu Co já? Co ty?,ve které tyto motivy rozvíjí v literární rovině. Zatímco Rukojmí sledují širší společenský kontext a dávají prostor více hlasům, román se zaměřuje na exemplární případ jednoho manipulativního vztahu. Autorka v něm zkoumá, kde leží hranice toho, co se dá, a co už se nesmí odpustit, a zda může být pomsta formou spravedlnosti.
Za týden v divadle PONEC premiéra projektu kolektivu 23Poems
Divadlo PONEC uvede 30. září 2025 premiéru nového projektu, který vznikl v produkci kolektivu 23Poems, s názvem Rapture. Choreografkou je Kristýna Peldová, autorkou vizuální složky Enya Belak. Spoluautorkami choreografie a interpretkami jsou vedle Kristýny Paldové Eliška Benešová, Tereza Krejčová a Karolína Šnajdrová.
„Rapture je hypnotickou fúzí tance, videoprojekce a hudby,“ říká choreografka. „Rozehrává nekonvenční energii, v níž se vášeň a divokost setkávají v rytmu s řádem a pozorností. Pohybový kód, zvuk i digitální a analogový obraz společně tříští realitu do živého kaleidoskopu a otevírají prostor k individuální kontemplaci ve hře fragmentů i celku. Samotný prožitek se stává transcendentálním zážitkem – vytrhujícím a extatickým.“
23 Poems Collective tvoří čtyři nezávislé umělkyně – tanečnice, choreografky a pedagožky: Eliška Benešová, Tereza Krejčová, Kristýna Peldová (CZ/SLO), Karolína Šnajdrová. Jejich aktivita se rozpíná od tvorby divadelních a site-specific inscenací, přes výuku pro rozmanité skupiny, až po tvorbu krátkých tanečních filmů a fotografii. Od roku 2023 jsou v tvůrčím dialogu s kulturním prostorem ÚL, kde v květnu 2024 uvedly svůj site-specific debut S.I.O. – Sides of In and Out. V roce 2025 vytváří multimediální inscenaci Rapture ve spolupráci se slovinskou vizuální umělkyní Enyou Belak a koprodukci s Tancem Praha z. ú. Kromě těchto projektů spolek kontinuálně spolupracuje s kulturními institucemi a regionálními prostory, mezi něž patří Sladovna Písek, Stodola Drozdov, Vzbuďme Vary, ZŠ a ZUŠ Šmeralova v Karlových Varech či festival SIRAEX.
Kristýna Peldová vystudovala Konzervatoř Duncan Centre v Praze a bakalářské studium na Royal Conservatory v Antverpách. V roce 2016–2018 spolupracovala se Spitfire Company (Constellation I. (Before I Say Yes) a Constellation II. (Time for Sharing)). Od roku 2017 žije a umělecky působí ve Slovinsku, kde se kontinuálně podílí na řadě projektů. V roce 2020 spoluzaložila umělecký institut Platforma NEST. V roce 2024 uvedla v tandemu s Enyou Belak tanečně vizuální dílo Unfolded Moments (psali jsme zde). Enya Belak je multidisciplinární umělkyně, jejíž práce se pohybuje na pomezí filmové režie, choreografie a dalších médií. Vychází ze současného tance a ve svém výzkumu se zaměřuje na tělo jako hlavní subjekt. Po absolvování magisterského studia filmové režie na Goldsmiths University v Londýně se podílela na celé řadě filmových, hudebních a tanečních projektů a spoluvyvinula inovativní metodu záznamu tance ve virtuální realitě. Mezi její režijní práce patří oceňovaný dokument Aerowaves at 25.
Laureátkami Ceny Karla Krause jsou Jana Paterová a Nina Vangeli
Ve čtvrtek 25. září v Národním institutu pro kulturu převezmou novinářka, teatroložka, dramaturgyně a pedagožka Jana Paterová a publicistka, režisérka, choreografka a pedagožka Nina Vangeli cenu Karla Krause. Jde o ocenění celoživotního díla osobností, které svou reflexí divadelní tvorby významně přispěly k udržování úrovně oboru, jeho kultivaci a prosazování etických hodnot v dramatickém umění. Zprávu zveřejnil Národní kulturní institut.
Cena nese jméno významného českého dramaturga, překladatele a publicisty Karla Krause, který výrazně ovlivnil podobu českého poválečného divadla a jehož působení bylo vždy spojováno s humanistickými ideály, étosem i rezistencí vůči totalitnímu systému. Prostřednictvím této ceny Asociace českých divadelních kritiků (AČDK) vyjadřuje poctu Karlu Krausovi i jeho následovníkům – výlučným teoretikům, kritikům a publicistům, kteří vedle své práce vždy kladli i důraz na mravní základ své činnosti. Cena se uděluje nepravidelně na základě návrhu a konsensu výboru AČDK. První laureátkou Ceny Karla Krause byla Jana Patočková, divadelní kritička, redaktorka a editorka, která cenu převzala v roce 2019 v Divadelním ústavu. Po šesti letech, restrukturalizaci a výměně grémia AČDK navazuje na tento záměr v plném rozsahu a významu. Novými laureátkami ceny jsou Jana Paterová a Nina Vangeli.
Novinářka, teatroložka, dramaturgyně a pedagožka Jana Paterová je pro českou divadelní kritiku důležitá především svým působením v kulturní rubrice Lidové demokracie v 80. letech 20. století, kde se kontinuálně věnovala divadlu. Spoluvytvářela podobu této rubriky, která se i ve složitých podmínkách tehdejšího režimu profilovala jako relativně svobodný prostor, v něm měla reflexe divadla důležitou roli. Její recenze byly odborně na výši a zároveň se vyznačovaly živým jazykem, smyslem pro vystižení podstaty analyzovaného díla na menší ploše a důrazem na analýzu hereckého projevu. Paterovou vždy zajímala živá novinářská práce v kulturní oblasti, sledování a mapování aktuální divadelní tvorby.
Nina Vangeli je zásadní osobnost českého tanečního a pohybového divadla, publicistka, překladatelka, ale také režisérka, choreografka a pedagožka systematicky ohledávající přesahy divadla k současnému tanci, fyzickému divadlu a jiným tzv. cross-over projektům včetně různých para divadelních projevů. Publicistice se mohla věnovat až po změně režimu v roce 1989. Stala se jedním z nejvýznamnějších hlasů současného tance a působila mimo jiné jako vedoucí redaktorka revue Taneční zóna. Její texty byly oceňovány pro pronikavou analýzu, osobitý jazyk i schopnost zasadit jevy do širších přesahů, např. genderu, společnosti či spirituality. Předání ceny proběhne ve čtvrtek 25. září v 15:30 v Národním institutu pro kulturu na adrese Nekázanka 887/16, Praha 1.
Rozhovor, který před několika lety s Ninou Vangeli vedla Hana Polanská, si můžete na našich stránkách připomenout zde.
Zemřel bývalý sólista Baletu Národního divadla moravskoslezského Jan Kolda
Národní divadlo moravskoslezské obdrželo smutnou zprávu z Janáčkovy konzervatoře v Ostravě o úmrtí dlouholetého prvního sólisty baletu NDM a pedagoga Jana Koldy (*17. 7. 1966 – †18. 9. 2025).
Jan Kolda se narodil 17. července 1966 v Jeseníku. Od mládí směřoval k tanci a své nadání rozvíjel na Hudebně-taneční škole v Praze, kterou dokončil v roce 1984. Krátce poté složil konkurz do ostravského baletu a 1. srpna téhož roku nastoupil do souboru dnešního Národního divadla moravskoslezského, tehdy vedeného Albertem Janíčkem.
Již od svých prvních vystoupení se v ansámblu prosazoval jako osobnost s výrazným pohybovým projevem a hereckou silou. Jeho první velkou inscenací v Ostravě byla Manon (1984) v choreografii Zdeňka Prokeše. V lednu 1989 byl jmenován prvním sólistou a postupně převzal široký repertoár po svých předchůdcích. Charakteristická byla jeho technická jistota, smysl pro detail a schopnost přetvořit taneční roli v komplexní dramatickou postavu. Po krátkém odchodu se 1. února 1993 vrátil zpět do Ostravy a znovu se stal prvním sólistou. V této pozici zůstal až do roku 2010 a téměř dvě desetiletí patřil k nejvýraznějším tvářím souboru.
Během své kariéry vytvořil desítky rolí různorodého charakteru – od lyrických hrdinů přes dramatické figury až po postavy s komickým či groteskním podtextem. Publikum jej znalo například jako Wilfrieda v Giselle (1997), Rothbarta v Labutím jezeře (2002), Alexeje Karenina v Anně Karenině (2003), Dona Josého v Carmen (2004), Parise v Romeovi a Julii (2007) či titulního Othella (2006). Výjimečnou symboliku mělo jeho působení ve Stvoření světa: zatímco v roce 1988 nastudoval roli Adama, o dvacet let později se k inscenaci vrátil jako Bůh (2008). Naposledy se na jevišti Divadla Antonína Dvořáka objevil roku 2023 v roli Dona Quijota ve stejnojmenné baletní klasice.
