Divadelní a taneční publicistka Nina Vangeli: Umělec nemůže tvořit v klauzuře nevědomosti

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Nina Vangeli je přední divadelní a taneční publicistka současné české kulturní scény, divadelní a operní režisérka, choreografka, překladatelka. Svůj pohled zaměřuje zejména na současný tanec, alternativní tanec a divadlo a takzvaný cross-over. Celoživotně ji zajímají také parateatrální, pomezní divadelní projevy, fenomén hry a divadelní experiment, obecně tanec ve všech jeho mnohostranných kulturních přesazích. Při své práci čerpá mimo jiné z jungovského myšlení a moderních poznatků divadelní antropologie.

Nina Vangeli (zdroj Pulsar)
Nina Vangeli (zdroj Pulsar)

Absolvovala obor divadelní věda na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v době rozkvětu třetí divadelní vlny, proudu nonkonformního divadla kladoucího důraz na pohybové vyjádření. S Ninou Vangeli jsme si v jejím vinohradském bytě povídali o jejím životě, vášni pro tanec a divadlo, české taneční scéně, smyslu umění a jeho propojení se světem a o umělecké kritice.

Jakou funkci podle vás hraje vzdělání v umělecké tvorbě?
Vzdělání je zásadní, každé umění je text mezi texty, nemůžeme vytvářet umění v klášteře.

Pořád máme pocit, že to hlavní, co patří k umění, je talent.
Talent je to, skrze co chodí k umělci vnuknutí. To je neobkročitelná podmínka. Pak ale musí přijít ještě to druhé. Nemůže tvořit v klauzuře, ani v klauzuře své nevědomosti. Umění je text mezi texty a umělec musí umět reagovat na ty texty velmi subtilně.

Jak jste se dostala k psaní o tanci?
Vzhledem k tomu, že mě nečekala žádná tvůrčí profesionální kariéra, to byl nejbližší způsob, jak se přiblížit. Můj intelektuání život začal na přelomu socialismu a kapitalismu – zdražily se lístky a to jsem odmítala platit. Tak jsem tam začala chodit jako novinář.

Asi jako jediná taneční publicistka u nás máte kapacitu psát o dílech od baletu přes současný tanec až k intelektuálně náročným kusům, kterým se drtivá většina kritiků vyhýbá.
To plyne jen z mé nenažranosti, musím být u všeho, co se hýbe. Neznala jsem praxi, nemohla jsem pochopit tanec jenom z vnějšku. Navštěvovala jsem Dance Perfect Lenky Ottové. Mne učila Lenka Vágnerová, už v těch variacích byla neskutečně kreativní.

Je tedy možné psát o tanci a nebýt dotčen tou zkušeností? O tom se taneční veřejnost také pořád pře.
To nevím, já jsem. Ale vezměme si – musí být výtvarný kritik dobrým kreslířem?

Já si myslím, že ne. I když fyzická zkušenost je zajímavá.
Kritik potřebuje hlavně oči.

Jak byste popsala svůj publicistický přístup, co je to zásadní?
Záleží hodně na formátu. Já jsem psala různé formáty: Svět a divadlo, rozsáhlé eseje, které se snažily pochopit hlubší obsahy díla, kulturně je zařadit. Vracela jsem se k rozborům, mýtům. A potom jsou ty kratší novinové formáty. Tam jde o to postihnout ohnisko, představu, ne popis. Dát evokaci, aby se to rozprsklo, a pak kolem toho dám ta povinná „cvičení“.

Kdo je to taneční kritik a jak by měl psát? Kde vy vidíte případné problémy české taneční kritiky?
Já tam velký problém nevidím, ten úkol je jasný: malý formát, velký formát, druh novin. Záleží na tom, zda je to A2, nebo Lidové noviny. Jít „in medias res”, dostat se na živý bod, ohnisko. Jde o evokaci, aby divák měl před sebou obraz, který je inspirativní a výmluvný. A pak se tam můžeme i narcistně a filozoficky rozpovídat. Ty velké formáty bude číst asi méně lidí, ale zase ti vzdělaní. Ty menší texty jsou těžší, musí se krátit. Já cítím hlubokou pokoru před umělci. Recenzent ale nepíše „feedback” pro umělce, ale píše pro čtenáře. Není to určeno jako dopis pro umělce.

 Ale umělci mají často pocit, že ta jejich věc nebyla pochopena.
 Viděla jste někdy pochopeného umělce?

K čemu se nejraději vracíte, co je pro vás nejvíce života schopné?
Zaměřuji se na psaní. Občas se zasním a pouštím si svůj biograf v hlavě. 
Co mám v plánu – leží mi rukopis na stole a ráda bych ho vydala: poetika tance, výběr z mých různých studií, poetika těla. Nevíme, kde to bude vydáno. Přemýšlím o názvu Průvodce mladého inteligentního muže po tanci.

Proč muže?
My ženy to máme jaksi od přírody. V tanci je to trochu jinak než v jiných uměleckých odvětvích. Tanec upřednostňuje ženy, i když někdo říkal: „Ženy tančí, muži choreografují“. Ale ženy se v tanci neztratí.

Proč neučíte taneční vědu na katedře tance na Akademii múzických umění v Praze?
Já jsem jiná krevní skupina, tam by mě nechtěli – názorové rozdíly.

Když jsem se narodila do světa taneční publicistiky, tak tady vládl Vladimír Vašut a pod jeho kuratelou Pavel Šmok. To byla naše jediná moderna a jinou jsme ani nepotřebovali. Pod ním psali články všichni. Mě se také pokusil ochočit, ale já nejsem ochočitelná. Respektovala jsem ho jako člověka, který toho hodně zná a je v oboru dlouho. Ale koexistovali jsme tak nějak spolu – například v grantové komisi. A tam docházelo mezi námi k různým rozporům.

Vašut vládl na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění a všichni ho poslouchali. Já jsem si zase nemyslela, že je tak veliký autor, ale respektovala jsem ho. Tenkrát ještě nebyla zvláštní taneční komise.

Kdo byste řekla, že na české scéně tvoří podobně jako vy?
Nejbližší je mi Viliam Dočolomanský a Petr Boháč, fyzické divadlo, které pracuje i s narativem. Je mi to blízké formálně i tématicky. Boháč v mnoha představeních využívá v podstatě hodně takových rituálních momentů. Tak tihle, s těmi si tak v duchu rozumím. Ale o Dočolomanském ted’ není tolik slyšet.

Pořád se mluví o vztahu kritika a umělce a každý na to má nějaký názor. Někdo říká, jsou to dva nepřátelské tábory, někdo volá po debatě a spolupráci.
Když jste na té jedné, nebo druhé straně, tak spontánně padnete do těchto rolí. Takže jako autor se s despektem a podezřením díváte na novináře a komentátory. A když jste v pozici novináře, tak se zase s despektem díváte na autory. Je to silnější než člověk, jak nás to učí sociologie. My nejsme my, ale hrajeme role. A když jsme v roli autora, tak přejímáme ty jeho dobré, ale také špatné vlastnosti. A zrovna tak je to naopak.

Říkáte, že byste si nedovolila být subjektivní. Co je tedy pro vás to gro” psaní? Snažíte se o objektivitu?
Ano, snažím se o objektivitu. Ale pro to, co píšu, mobilizuju veškeré své vzdělání, postřehy z představení, nakolik dokážou být jemné. A snažím se o co nejlepší výkon v tomto směru.

Ale určitě nemůžete popřít, že máte svoje favority, že jsou věci, které více souzní s vaším vkusem. Jak se s tím vyrovnat?
Samozřejmě, že mám své favority. Taky když píšu, jsou to většinou mí favorité. Nebo nemusí být. Ale stává se, že většinou píšu o favoritech. Asi to ti redaktoři tuší, co by mi sedělo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments