Radim, Nina a ti další. Lessons of Touch

Spolupráce Miřenky Čechové a Radima Vizváryho se dlouhodobě a úspěšně realizuje pod značkou Tantehorse – physical mime theatre jako současná podoba mimického (nonverbálního) divadla, která vysvobodila tento obor ze spárů předsudků a nezájmu. Nelze ani na okamžik zapochybovat, že každá jejich premiéra je událostí, která zahýbe děním v žánru pohybového divadla (a nejen českého), a vlny se pak samospádem přelévají i přes současnou taneční scénu. Představení Lessons of Touch, uvedené 6. října 2015 v Experimentálním prostoru NoD Roxy, samozřejmě nebylo výjimkou.

„Poučení o dotyku“ je natolik výmluvným názvem, že snad není ani potřeba dále rozvádět, co bylo předmětem zájmu tvůrců, respektive Miřenky Čechové jako režisérky a hostujícího choreografa Jiřího Bartovance. Jejich dramaturgický záměr: znovuotevřít téma tělesného dotyku jako fenoménu, jenž láká, vzrušuje a provokuje kouzlem zakazovaného ovoce. Otázka, kterou si autoři na začátku položili, stejně jako interpretace odpovědi, kterou následně divákům předestřeli, zcela jistě není v lidské historii prvním ani posledním pokusem, jak se s touto někdy až intimně působící součástí přirozené osobní i společenské komunikace vyrovnat. Tím je bohužel dáno, že na tomto poli převratné poznatky očekávat nelze, pokud se nejedná o oblast terapeutické psychoanalýzy. Nicméně ten, komu je dáno shůry, dokáže i z mála vykřesat dost, aby zapálil nejen divácký zájem. O co ale opravdu jde, je možná daleko zajímavější otázkou.

Tantehorse v Lessons of Touch předkládá své pojetí dotýkání ve třech částech, které jednoznačně propojuje výjimečná osobnost Radima Vizváryho. Jako performer se v roli představuje charakterem i vizáží atraktivně působícího muže i s jeho soukromou posedlostí vlastním tělem. Prezentace různých eventualit hmatového sebeobjevování je poskládána bez nějaké další výraznější dějové linie, nakonec stačí, že se je na co dívat (a někdo si i sáhne).

Netrpělivému očekávání učiní přítrž – jak jinak – ledová sprcha. Nina Vangeli na scéně. Dosavadní expresivní pohybová etuda na dané téma se stává expresivním pohybovým dialogem, který sebejistě, bez zaváhání vykračuje po hranicích vnitřní i vnější tolerance únosnosti. Silné jevištní charisma této taneční kritičky a teatroložky je pro ty, kdo její scénické působení znají jen ze zašlých černobílých fotografií, velmi fascinující. Odzbrojujícím pohledem nevinné, až křehce působící porcelánové panenky přesvědčuje o síle své divadelní persony non plus ultra. Samotný duet v poloze ONA a ON zaujme kontroverzností i diváka neznalého oborových poměrů a budí zasloužený respekt. I tím, že odhalování jde jen do výše nad kolena. Napětí, emoce i střety tohoto jevištního vztahu jsou usazeny do rámce stylového scénického designu a působí, jako by se na chvíli zastavil čas.

Bezčasí je ovšem až příliš dlouhé. Najednou i zvuková kulisa začíná být až moc „živá“, počáteční trefná rytmizace pohybu i děje se postupně rozmazává, stejná formulace nadsázky unavuje. Po vyčerpání všech provokativních póz a místních prostorových efektů NoD Roxy se dění na jevišti tak nějak opakuje dokola…

Naštěstí stále je na co se těšit, jak bylo naznačeno úvodním slovem režisérky, i když v kontextu celého večera se ve třetí části vybraná skupina „náhodných“ diváků (dá se předpokládat, že non-performerů) vyjímala trochu jako zjevení z jiného představení. Ačkoliv jejich přítomnost byla příjemná, její důvod působil záhadně jak ve formě, tak v obsahu. Onen „dotyk skutečnosti“ by se možná stal funkčnějším, pokud by jeho realizace proběhla spontánněji. Ovšem samotné finále celého představení bylo velkolepé, dovršené absurditou (nápadně připomínající undergroundovou divadelní alternativu z minulého století). Jiná než původně avizovaná pointa se nakonec stala vtipnou tečkou vyvolávající v duchu poděkování za to, že už naštěstí žijeme a tvoříme v roce 2015.

Vlastně není úplně jednoduché celkově zhodnotit Lessons of Touch a zodpovědně zaujmout stanovisko k přínosu takové práce. Dílo se v principu nejeví jako fatální a milovníci tance svůj život v klidu zvládnou i bez něj. Nicméně zapojení zájemců z řad „diváků“ Tantehorse vždy zaplní hlediště jejich spřízněnými dušemi, které by na takový titul možná jen těžko hledaly cestu. Lehce „senzační“ obsazení Niny Vangeli zase zvyšuje šance na zájem diváků a příznivců oboru a její a Vizváryho výkon jistě nalezne obdiv i na zahraničních divadelních scénách. Nakonec to naznačil i aplaus po premiéře.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Lessons of Touch
Koncept, režie: Miřenka Čechová
Choreografie: Jiří Bartovanec
Premiéra 6. října 2015 Experimentální prostor NoD Praha
Hrají: Radim Vizváry, Nina Vangeli a vybraní diváci

www.nod.roxy.cz
www.tantehorse.cz

Foto Vojtěch Brtnický