Strhující vír violoncell na Moravském podzimu

Další z koncertů Moravského podzimu 8. října 2015 v Besedním domě v Brně přinesl projekt vskutku výjimečný. Jádrem programu bylo uvedení skladeb čtyř soudobých autorů pocházejících z mnohonárodnostního bývalého Sovětského svazu: tatarsko-ruské skladatelky Sofie Gubajduliny, ázerbájdžánské autorky Franghiz Ali-Zadeh, Estonce Arvo Pärta a ruského Žida Alexandera Knayfela. Domácí tvorbu zastupoval v Brně žijící a tvořící Evžen Zámečník a program zakončil Australan Brett Dean, jehož skladba inspirovaná slavným filmem nejvíce korespondovala s letošním „multimediálním“ mottem festivalu. Dramaturgie, jakkoliv náročná, nebyla v dávných ročnících festivalu nijak výjimečná. Dozírajícím soudruhům byl sice trnem v oku leckterý domácí skladatel, ale cizí jména jim často vůbec nic neříkala, a tak v brněnském rozhlasovém studiu Dukla v rámci festivalu zazněly a bývaly nahrány skladby autorů, kteří v tehdejším Sovětském svazu byli vyloženě na černé listině. Například s tvorbou Sofie Gubajduliny jsem se jako posluchač poprvé setkal na koncertech Due Boemi – basklarinetisty Josefa Horáka a klavíristky Emy Kovárnové – dlouho před rokem 1989. To však platilo o hudbě světské; uvádění novinek s jakoukoliv duchovní tematikou bylo téměř nemyslitelné.

Brněnští violoncellisté se netají tím, že jsou vlastně příležitostným souborem. To není znevažující a v jejich případě je to i pochopitelné, neboť většina z hráčů provozuje celou řadu dalších hudebních aktivit. Vznik ansámblu byl inspirován legendárním komorním sdružením, Dvanácti violoncellisty Berlínských filharmoniků. Brněnský soubor – soustředěný kolem jeho uměleckého vedoucího, koncertního mistra Filharmonie Brno Pavla Šabackého – tvoří violoncellisté Českých komorních sólistů, Graffova kvarteta, členové skupin filharmonického i divadelního orchestru. Soubor flexibilně využívá obsazení od čtyř do dvanácti violoncell. Soudobá tvorba se však postupně stala trvalou součástí jejich repertoáru; podobně koncipovaný program uvedli letos i na festivalu Janáčkův máj v Ostravě.

Hovoříme-li o nejslavnějších violoncellistech, můžeme upřednostňovat různá jména, ale pravděpodobně se většinou všichni shodneme na Pablu Casalsovi (1876–1973), jenž dovedl technické a výrazové možnosti violoncella k absolutnímu vrcholu. Hrdý Katalánec a patriot skládal sardany, katalánské tance, které se tančí v kruhu, do něhož každý může kdykoliv vstoupit a chytit se sousedů za ruce. Chudý se tak ocitá vedle bohatého, mladý vedle starého, známý vedle neznámého. Na lidových nápěvech z Montserratu (horské oblasti nedaleko Barcelony s legendárním klášterem) byla postavena úvodní skladba koncertu, Musica per Pablo Casals od Evžena Zámečníka (1939). Verze pro deset violoncell a dva kontrabasy pochází z roku 2004; díky exponovanému prvnímu hlasu však nezapře, že skladba byla původně určena jedinému sólovému violoncellu. Jakkoliv jde o španělské rytmy (basista vtipně v jediném místě skladby použije kastaněty), skladbu rámují tři zcela martinovské akordy.

Druhá skladba večera byla dílem jedné z nejvýznamnějších skladatelek současnosti Sofie Gubajduliny, jež se narodila roku 1931 v Christopolu v Tatarské autonomní sovětské socialistické republice a studovala na moskevské konzervatoři. Brzy se přimkla k západoevropské Nové hudbě, což znamenalo následnou represi, a její díla se proto hrála jen výjimečně. Po emigraci do Německa se autorčino renomé rázem prudce zvýšilo. Určujícím rysem skladby Přelud: Tančící slunce (2002) je bipolarita a drama protikladů. Osm violoncell střídá nervózní těkavé aleatorní glissy se starými renesančními mody.

Tato Gubajdulinina hudba vyniká barevností, kontrasty, kdy se expresivita se střídá s netečností, i působivými gradacemi, jež byly ansámblem provedeny naprosto přesvědčivě. Skladba je inspirována osobním zážitkem – optickým klamem při pohledu do žhnoucího slunce. Pokud autorka opravdu uviděla barvy, které uvádí – tmavomodrou, oranžovou, zlatou – lze jen doufat, že si nepoškodila zrak. Nicméně hudební ztvárnění je nesmírně působivé.

Také Arvo Pärt emigroval na Západ a po rozpadu Sovětského svazu žije střídavě v Berlíně a v estonském Tallinnu. Zpočátku i on tíhl k seriální technice a jiným moderním kompozičním směrům, což později označil za jakýsi druh nemoci. Pak zcela otočil, obrátil se ke středověké liturgii, jednoduché diatonice a záměrné statičnosti. Skladba L′abbé Agathon (2005) překonává i toto tvůrčí období a pověstná Pärtova statičnost je včas narušena kontrastními prvky. K osmi violoncellům se přidává sólový soprán (text je ve francouzštině).

Patnáctiminutové dílo inspirovala legenda o svatém Agathonovi (zemřel 370), poustevníkovi, jenž v poušti vyráběl domácí výrobky a prodával je na trhu v Alexandrii. Přitom se setkal s malomocným žebrákem, který z něho nepokrytě mámil různé služby a nákupy jídla, v čemž mu poustevník kupodivu vždy ochotně vyhověl. Malomocný byl (pochopitelně) zakukleným andělem Božím, který takto poustevníka vystavoval zkouškám, aby mu poté, co v nich Agathon obstál, udělil požehnání. Pärtova kompozice vzdáleně připomíná rondo, v němž se úvodní díl, jakási nádherná raně barokní sonáta, opakovaně vrací. Emotivně velmi působivé plochy, jakoby vyňaté z pravoslavné liturgie, střídají – u Pärta vzácné – scherzosní vtipné polohy. Sopranistka Marie Fajtová, známá interpretka barokní hudby, se ukázala být ideální interpretkou této skladby, projevila vynikající komorní cítění a sklidila zasloužené ovace.

Ázerbájdžánskou hudbu reprezentovalo jméno skladatelky Franghiz Ali-Zadeh, narozené roku 1947 v Baku. Také ona nyní žije v Německu. Mezi skladby inspirované lidovým hudebním stylem mugam (mugham), specifickým svou modální i hudební strukturou, patří její skladba Šúštar komponovaná v roce 1972 pro Dvanáct violoncellistů Berlínských filharmoniků. Je to jakási volná orientální fantazie, v níž jsou typické lyrické polohy vyvažovány rytmicky temperamentními a technicky efektními úseky.

Ruské židovské etnikum v programu reprezentoval téměř neznámý petrohradský rodák Alexander Knayfel (1942). Rostropovičův žák byl ovlivněn náboženskou tematikou tak silně, že svůj nástroj – violoncello – chápal jako prostředníka rozmluvy s Bohem, a v roce 1995 zhudebnil původně pro sbor a poté pro devět violoncell pravoslavnou modlitbu k Duchu svatému, jednoduše nazvanou Utěšiteli. Prostá šestiminutová monotematická skladba, poklidný liturgický zpěv ve zcela klasické harmonii, zapůsobil na posluchače jako zjevení, pohled do sluncem prozářených vitrážových oken staré katedrály.

Program zakončoval Australan Brett Dean (1961), jenž působil v Berlínských filharmonicích jako violista a pro tamních Dvanáct violoncellistů Berlínských filharmoniků zkomponoval skladbu k pětadvacátému výročí trvání jejich souboru (1997). Počet hráčů souboru, rozdílných povahou a osobností, se mu spojil s proslaveným filmem Sidneyho Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957. Ten se celý odehrává v uzavřené soudní místnosti, v níž má tucet porotců rozhodnout o vině či nevině mladíka obviněného z otcovraždy. Nejde ani tak o zápletku či rozuzlení, jako spíš o psychologii postav, střety, názory a duševní pochody aktérů. Stejně popisně je koncipována Deanova skladba: jeden hlas stojí v opozici proti ostatním jedenácti, vede si vytrvale svou. Postupně se k němu váhavě přidávají hlasy ostatní, zprvu pokřivené a všelijak zkarikované, až k závěrečnému souznění všech. Skladba je to velmi dramatická, technicky náročná, každý je v ní sólistou a někdy také dirigentem – v rytmicky nejsložitějších úsecích různí členové souboru střídavě udávají metrum smyčcem.

Koncert byl mimořádným zážitkem. Nejsilněji na mě zapůsobila zdařilá interpretace děl Gubajdulininých a Pärtových. Soubor byl výjimečně dobře sehraný, hráči citlivě reagovali na vzájemné komorní podněty a po celou dobu jsem nepostřehl technické zakolísání. Obdiv zaslouží už fakt, že extrémně náročný program se obešel bez dirigenta. Besední dům praskal ve švech a potěšitelné je, že velkou část publika tvořili mladí lidé, zaujatě vnímající a nadšeně aplaudující.

S brněnským publikem se violoncellisté rozloučili krásně bolestínskou židovskou modlitbou Maxe Janowského Avinu malkeinu, kterou si upravili z repertoáru Barbry Streisand. Po těch Rozhněvaných mužích to přece jen bylo potřeba…

Hodnocení autora recenze: 90 %

Moravský podzim 2015
Dvanáct violoncell
Umělecký vedoucí: Pavel Šabacký
Marie Fajtová (soprán)
Marek Švestka, Martin Sedlák (kontrabasy)
Brněnští violoncellisté
8.října 2015  Besední dům Brno

program:
Evžen Zámečník: Musica per Pablo Casals
Sofia Gubajdulina: Přelud: Tančící slunce
Arvo Pärt: L′abbé Agathon pro 8 violoncell a soprán
Franghiz Ali-Zadeh: Šústar (Metamorfózy)
Alexander Knayfel: Utěšiteli (Modlitba k Duchu svatému) pro sbor violoncell
Brett Dean: Dvanáct rozhněvaných mužů

www.mhf-brno.cz

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Foto Petr Francán