Konzervatoř Duncan Centre v čase koronavirovém: otázky a výhledy

  1. 1
  2. 2
Taneční konzervatoř Duncan Centre se u nás jako jediná zaměřuje přímo na současný tanec. V roce 1992 ji založila Eva Blažíčková, která navázala na odkaz americké tanečnice Isadory Duncan a její české pokračovatelky Jarmily Jeřábkové. Škola Isadory Duncanové vedená její sestrou Elizabeth působila v Praze už v letech 1931–32. Poté byla duncanovská filosofie spojena zejména s průkopnicí moderního tance v Československu Jarmilou Jeřábkovou. Výuka nespočívá v naučení konkrétní formy a druhu tance, ale ve snaze podpořit tvořivost a individualitu. I Duncan Centre postihl rok ve znamení koronaviru a v současnosti je navíc vypsán konkurz na nové vedení. Na několik otázek ohledně současné situace a plánů nám odpověděla Nina Vangeli, taneční publicistka, režisérka a dlouholetá pedagožka této školy.
Nina Vangeli (foto Vojtěch Brtnický)

Působíte dlouhodobě jako pedagožka na taneční Konzervatoři Duncan Centre. Jak funguje škola zaměřená na tanec během koronaviru?
Vzdělání se odehrává nyní distančně, nejčastěji prostřednictvím GoogleMeet. Stejně se odehrávají i pedagogické porady, eventuálně „vizity“ vedení na vyučovací hodině. To na samotném obsahu mého předmětu – dějiny tance – mnoho nemění. Skládá se z mých přednášek, diskuzí se studenty, jejich občasných písemných esejí. Složitější je to zajisté s  praktickými skupinovými tanečními hodinami. A také s vlastní choreografickou tvorbou studentů, tedy s vytvářením jejich vlastních autorských děl. Studenti jsou na Duncan Centru vedeni tak, aby přemýšleli choreograficky. A to od prvních etud v prvním ročníku až po tvorbu větších choreografií – v maturitních a absolventských pracích závěrečných ročníků. To znamená, že složité je to v současné době u nich bohužel právě v tom, co je pro ně to zásadní.

Pro praktickou část výuky využívají taneční pedagogové někdy i v této době divadelní sál Duncan Centra. Ten odjakživa slouží jako divadlo pro tanec pro veřejnost a zároveň jako hlavní sál pro trénink a tvorbu. Zde jsou pospolu pedagog a hudebníci. Odsud nebo ze svých domovů se také pedagog distančně spojuje se studenty.

Zásadou na Konzervatoři Duncan Centru – tak jak to bylo nastaveno zakladatelkou, paní Evou Blažíčkovou – je, že se pracuje při živé hudbě dobrých muzikantů. Takže – v tomto sále se teď za koronamoru nacházejí pouze hudebníci a pedagog, který je prostřednictvím počítače spojen se studenty, kteří jsou ve svém domácím prostředí. Takže – Per aspera ad astra. Studenti pracují na sobě i sami – doma a vůbec, kde se dá. Oni i jejich pedagogové musí být flexibilní a vynalézaví. Předpokládám, že to může občas být znervózňující. Možná také občas zbytečně dobrodružné. Zejména pokud jde o kapitolu „tvorby“.

To musím trochu vysvětlit – Konzervatoř Duncan Centre byla založena jako ústav, kde (jak už jsem nadhodila) se nevychovávají studenti pouze k technickým tanečním dovednostem, nýbrž k tvorbě, tedy k tanečnímu autorství. Jsou vychováváni jako budoucí tanečníci a choreografové. V tom je právě Konzervatoř Duncan centre unikátní.

Co je tedy nového v Duncan Centre, jak si škola dnes stojí?
Lépe už bylo. Za vedení paní ředitelky Lisnerové škola ztratila svou svobodomyslnou, jakkoli ukázněnou atmosféru. Začala tu panovat i určitá vzájemná nedůvěra. Školu už opustilo nebo bylo odejito pár perspektivních, inteligentních zralých i mladých pedagogů. Zakladatelku školy, paní Evu Blažíčkovou, paní ředitelka Lisnerová doslova vyštvala! Ta za sebou po jejím prvním roce ve vedení práskla hlasitě dveřmi…

Již léta mám na srdci vzdělanostní úroveň tanečníků a to si přála i Eva Blažíčková. S ohledem na to, aby byli tanečníci schopni získat větší respekt kulturní společnosti pro taneční umění. Přála bych si pro ně proto co nejvzdělanější, kultivované, osvícené a svobodně smýšlející pedagogy, na které můžeme jako konzervatoř dosáhnout. – Je to jen korálek, ale pro příklad. Eva Blažíčková zavedla po otevření konzervatoře jako předmět i latinu, jejíž znalost určitým způsobem nobilizuje. Za paní Romany Lisnerové nesmí latina přes práh. – Úhrnem: Rozhodně nyní na Konzervatoři Duncan Centre vládne více byrokracie než tvůrčí svobody a inspirace. A sklon k „dohlížet a trestat!“

Někteří se snažíme s touto situací bojovat. Nemůžeme se s ní smířit. Nemůžeme dopustit, aby byla devalvována hodnota, kterou vytvořila zakladatelka Eva Blažíčková a generace tanečních umělců z řad jejich žáků.

Sasha Waltz, Jiří Bartovanec – Kreatur pro Konzervatoř Duncan Centre (foto Anna Benháková)

Jak se daří v Duncan Centre uchovávat odkaz její zakladatelky Evy Blažíčkové a/nebo Isadory Duncan?
Na konzervatoři učí, jak jsem řekla, taneční pedagogové z řad přímých žáků Evy, a další, ti kdo pochopili a chtějí podporovat její misi. V nich je stále naděje a pravděpodobnost zachování odkazu a kvality.

Nadčasovost tohoto odkazu spočívá – podobně jako u samotné Isadory Duncan – v již zmíněném spojení tanečníka a tvůrce tance v jedné osobě, v autorství tanečníka. Takovým autorstvím se museli vyznačovat dávní tanečníci – živelní, autorští – dobývající tanec ze svého těla, z nálady chvíle, roční doby, deště a hromů a blesků, neklidu duše, touhy na roztrhání, z tušení toho, co lidskou bytost přesahuje, z úcty k vesmíru a strachu z nekonečna. Tanec jako metafyzický i existenciální postoj.

A aby mi bylo dobře rozuměno: dnešní duncanovští tanečníci netančí „jako“ Isadora Duncan, nýbrž tančí „v jejím duchu“. S její tvůrčí, s výrazovou svobodou, autorsky reagují na dnešní svět a stav své duše a těla v dnešním světě, se stejným hvězdným nebem nad námi jako tanečník (a autor svého tance), náš prapředek…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments