Téma rezonující českou taneční scénou, otázky taneční kritiky a teorie

Poslední dobou je na české taneční scéně mezi tanečníky a choreografy cítit zvýšený zájem o funkci a hodnotu taneční kritiky. Přes sociální sítě vznikaly nejdříve spontánní interakce mezi tanečníky a kritiky a nutno říct, že situace byla nepřehledná a ne příliš konstruktivní. Díky tomuto vření však vznikly velmi kvalitní texty, které se touto problematikou podrobně zabývaly z pozice jak kritika (Lucie Kocourková), tak i umělce (Jiří Havelka). Tyto aktivity vyústily u určitého okruhu lidí v potřebu se potkávat a společně nad problémy, které hýbou českou taneční scénou, diskutovat. Výsledkem byl mimo jiné víkendový seminář s názvem Ulov realitu! uskupení Pulsar. Článek přináší svědectví z tohoto semináře, kterého se autorka textu účastnila, a zároveň uvádí do prostoru odborné taneční veřejnosti pro inspiraci publikaci teoretika umění Viktora Čecha Choreografický moment v současném umění, která by mohla být obohacujícím příspěvkem k současné taneční teorii.
Seminář Ulov realitu! Pro taneční tvůrce a recenzenty – Honza Malík z uskupení Pulsar (foto Anna Benháková)

Ulov realitu, uskupení Pulsar pod vedením Terezy Krčálové
Víkendové tvůrčí setkání Ulov realitu uskupení Pulsar proběhlo 12. a 13. října v prostorách Studia ALTA. V rámci ročního výzkumu 30 let tancem ke svobodě s leitmotivem „Co přinesla svoboda?“, navázalo na potřebu setkání a diskuse tanečních umělců, choreografů, fyzických performerů a tanečních kritiků, která vyvrcholila po sérii internetových přestřelek do diskuze Kulatý stůl o reflexi současného tance – Taneční aktuality: Zaostřeno na tanec v dubnu tohoto roku ve Studiu ALTA.

Říjnové setkání pracovalo s otázkou, co vlastně potřebuje celá naše taneční scéna, aby se mohla dále vyvíjet a tvůrčím způsobem se pokusila překlenout konfrontační naladění na české taneční scéně jiným způsobem. Hlavní lektorkou se stala Tereza Krčálová, bohemistka a rusistka, jejíž oblast výzkumu leží ve sféře zájmu současného vývoje ruského divadla se zaměřením na metodu verbatim.

Seminář Ulov realitu! Pro taneční tvůrce a recenzenty – kritička Nina Vangeli (foto Anna Benháková)

Metodu verbatim Tereza Krčálová hned na začátku semináře uvedla a vysvětlila. Tato tvůrčí metoda se stala hlavním nástrojem, který měl skupině pomoci téma uchopit. Po počátečních rozpacích, které metoda verbatim může vyvolávat svojí až psychoterapeutickou funkcí, kdy se sbírá verbální materiál na základě dohodnutého tématu díky konkrétním individuálním výpovědím a poté se zpracovává v jakýsi jako dokument, se v průběhu víkendu ukázalo, že zvolení této metody mělo svůj smysl i význam. Tématem se stala svoboda, nebo spíše, co pro každého z nás znamená, když se dostaneme do konfrontace se svým přesvědčením a svobodnou vůlí kvůli vyšší autoritě. Brzy jsme se dostali k přemýšlení o tom, co slovo svoboda znamená v kontextu naší taneční komunity, a poté až k tomu, zda vůbec něco takového jako svoboda existuje. Odpoledne se skupina rozdělila na čtyři části a každá pracovala již na pohybovém vyjádření myšlenek, ke kterým dospěla. Tereza Krčálová hned v úvodu upozornila, že tanec má tendenci si hledat svoji cestu, která se liší od té, jež pracuje divadelně.

Skupiny performerů doplnili i kritici, a naopak tanečníci dostali možnost o vzniklých výstupech napsat kritickou reflexi. Mohlo tak dojít k situaci, kdy kritik byl přítomen procesu myšlení umělce a zároveň si mohl vyzkoušet i roli performera, a naopak umělec se musel vžít do role kritika a pokusit se výslednou skicu smysluplně popsat.

Tuto obrácenou roli si z řad kritiků vyzkoušela Lucie Hayashi a Daniela Machovcová, naopak Zuzana Smugalová a Nina Vangeli zůstaly striktně v roli kritiček a z tanečníků se role kritika ujal pouze Florent Golfier.

Výstupy čtyř skupin se ukázaly jako krásné příklady různých přístupů k tvorbě, které dnes diverzita současného tance umožňuje. Tereza Krčálová to přesně popsala, když ukázala na rozdíly krátkých skic, které vycházely jak z čistě fyzického materiálu, který vnímáme jako tanečníkům nejpřirozenější, tak z mixu fyzicko-intelektuálního, kdy materiál je zatančen, ale vychází z intelektuálních rozhodnutí, či ryze konceptuálního, který se myšlence přímého vyjádření tématu tancem vyhýbá a raději se pohybuje v intertextuálních rovinách.

Na základě těchto ukázek pak proběhla debata umělců, o tom, co viděli u druhých skupin, jak tvořili svoji skicu, a kritici mezitím psali svoje postřehy. Nakonec debatou všech zúčastněných mohla spontánně vzniknout diskuse nad palčivými otázkami, které trápí českou nezávislou taneční scénu. Mluvilo se o diverzitě přístupů na současné taneční scéně, a tím o nutnosti různého čtení tance, o roli a důležitosti kritiky a teorie tance na poli současného tance, o mezerách v taneční teorii, která by se dokázala systematicky a hluboce zabývat koncepty 20. a 21. století a spoluurčovat tak umělecký diskurz, ale také o hodnotě tanečních umělců pro společnost, o nefunkčnosti grantové politiky či o ekonomických problémech umělců, zvláště umělkyň-matek.

Protože byl seminář zaměřen na spojení kritika a umělce, je asi nejdůležitější zmínit téma kritiky či teorie tance. Jak velmi trefně podotkla Nina Vangeli, a nezbývá než s ní souhlasit, role kritika či teoretika tance spočívá hlavně v tom, aby udržoval živý diskurz. To znamená, že spoluurčuje, kam se bude taneční umění ubírat, jaká témata se budou diskutovat a ztvárňovat a také kdo z umělců bude či nebude vidět. Diskurz je věc mocenská a určuje, o čem se hovoří a o čem naopak ne, vpisuje se do používání jazyka a tím určuje náš pohled na skutečnost. Jako společnost však věříme, že teoretik a kritik se na základě svého akademického vzdělání dokáže zorientovat ve složitých konceptech a historii, a proto má také právo či přímo povinnost formovat a kultivovat prostředí a dokazovat a určovat hodnotu (zde) tanečního umění a jeho prospěšnost společnosti. Zároveň slouží jako kotva a seismograf pro umělce, kterým má pomoci vytvořit jakousi základnu pro ukotvení a reflexi jejich tvorby.

Kritik-teoretik, pokud se rozhodne o díle psát, vždy tím dává najevo, že mu za to stojí, musí však držet krok s dobou a dokázat dílo nebo projekt správně přečíst, vědět, jakými pojmy ho popsat či dokonce, jak padlo na diskusi, vytvořit někdy pojmy úplně nové. Kvalitní kritik-teoretik vynakládá tedy stejnou energii na výzkum a kreativní proces jako umělec. Ve vizuálním umění tak již delší dobu sledujeme trend, kdy jsme svědky stírání hranic mezi kurátory výstav (teoretiky) a samotnými umělci. Kurátoři tak spoluvytvářejí a koncipují výstavy společně s umělci, a naopak umělci často píší kurátorské texty či kritiky. Samozřejmě nemusí tato tendence všem vyhovovat, každopádně by neškodilo se občas podívat k sousedům do teorie umění, estetiky, hudby, lingvistiky či filozofie a načerpat z nich pro taneční kritiku nové možnosti psaní nebo se více zabývat současnými teoretickými texty zahraničních kolegů.

 

Viktor Čech, Choreografický moment v současném umění
Na konci září měla křest útlá knížka teoretika umění a kurátora Viktora Čecha Choreografický moment v současném umění a rozhodně by neměla uniknout pozornosti nikoho, kdo se hlouběji zajímá o historii a teorii tance 20. a 21. století. Knihu vydala Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a recenzovali ji doc. Marie Fulková, Ph.D. a doc. Jiří Kovanda.

Publikace Choreografický moment v současném umění, zabývající se tématem výskytu choreografických mechanismů i samotného tance na poli současného vizuálního umění v posledních desetiletích, je výsledkem několikaletého výzkumu autora v této oblasti. Mohla by vzbudit zvědavost u české odborné taneční veřejnosti i zájem o témata choreografie a tance v kontextu dějin vizuálního umění.

To, že tanec již nelze nazírat pouze jako samostatnou disciplínu, oddělenou od všeho ostatního, vidíme již v avantgardních hnutích 20. století, současně jsou však trendy choreografických a tanečních vlivů příznačné právě pro aktuální vývoj v oblasti akčního umění, v němž se staly, jak píše autor, důležitými momenty otázky strukturovaného systému pohybu, inscenování i apropriace tanečních forem jako výrazového prostředku.

Texty v této knize se zaměřují i na širší umělecko-historický kontext, s nímž je tento jev úzce provázán, především právě na předchozí vývoj v umění 20. stol., současně však také na otázky spojené úzce s teorií tance a choreografie i jejich historického vývoje. Kniha je rozdělena do šesti kapitol, které jsou historicky i tematicky zaměřené a mapují důležité historické milníky, kde došlo k zásadním mezioborovým setkáním a prolínáním.

Začíná se přelomem 19. a 20. století, kde jsou vysvětleny počátky tohoto „mezioborového vření“. První kapitola s názvem Struktury pohybu mapuje projekt modernismu a abstrakci mezi výtvarným uměním a choreografií. Druhá kapitola nazvaná Čas, technologie a choreografický výraz se věnuje otázce času a možností jeho vztahu k choreografickému či performativnímu procesu. Třetí kapitola Choreograf, tělo, scéna a obraz na příkladu tvorby Merce Cunninghama prezentuje klíčové momenty spojené s choreografickými mechanismy, jejich klasickou tradicí i přesahy do umělecké situace 21. století. Čtvrtá kapitola Postmoderní tanec se obrací ke klíčovému hnutí na hranici tanečního a akčního umění – americkému postmodernímu tanci 60. let 20. století, jeho tvůrčím přístupům a výtvarným přesahům především na příkladu tvorby Ivonne Reiner.

Konečně pátá kapitola Performativita a scénický prostor v současné multimediální situaci se již věnuje aktuální umělecké tvorbě (Kelly Nipper, Anne Imhof a Jon Rafman), v níž se vyskytuje onen tělesně-pohybový moment, a to především ve vztahu k různým podobám scénického či obrazového prostoru, jež autoři využívají. Poslední, šestá kapitola Aparatus pohybu pak prezentuje na příkladu prací dalších dvou současných umělců, Alexandry Pirici a Jana Žáka, přesahy, jimiž vstupuje v prvním případě choreografka do diskurzu současného umění a v druhém případě naopak vizuální umělec do oblasti hraniční s problematikou současného tance.

Autor knihy nám tak dává na těchto příkladech možnost porozumět otázce choreografie v jejím původním slova smyslu „psaní pohybem“ a otázce, jak se tento mechanismus projevuje v aktuální umělecké situaci.

Kniha odborným jazykem teorie umění dokáže mluvit poutavě o vývoji, setkání a propojení choreografie a tance 20. a 21. století a nabízí nové možnosti pohledu na tanec a choreografii, který vyjímá tuto problematiku z úzkého kruhu tanečních vědců. Právě v české taneční teorii interakce mezi tancem a vizuálním uměním jako by pořád unikaly pozornosti a neznám žádného tanečního vědce, který by se zabýval dopadem, který to na vývoj tance ve 20. století mělo.

Kniha je také velmi cenná proto, že ukazuje pojmový rozdíl mezi současným tancem a choreografií a věnuje se více problematice choreografie: co to znamená choreografovat či přinášet choreografické myšlení do jiných oblastí umění. Tím nabízí možnost se v těchto pojmech zorientovat. V 90. letech 20. století především francouzští tanečníci a choreografové, pod vlivem vizuálního umění začali přemýšlet o tom, jak pojmenovat, co dělají, a rozhodli se používat pojmů „choreografie“ či „choreografická performance“ místo, aby se zařadili pod vágní a nevyhovující pojem „současný tanec“. Zásadní pro jejich výzkum na poli tanečního umění se tak stalo řešení problémů, které postupně vedly k odklonu od volného tance k otázkám spíše choreografickým – činit rozhodnutí a řešit problémy, které pak mohou jít napříč obory a prosakovat výrazně do diskurzů probíhajících ve vizuálním umění i jinde.

Projekty typu Ulov realitu uskupení Pulsar, mohou mít zásadní vliv na to, jak se realita kolem taneční kritiky a teorie v současné době zformuje a jaká témata budou nejvíce rezonovat, zároveň kniha Choreografický moment v současném umění teoretika umění Viktora Čecha se může stát pro taneční teoretiky zásadním textem, díky kterému se jim podaří o tanci a choreografii přemýšlet jinak než dosud.

Mohlo by vás zajímat