Publikum se na barokní opery muselo naučit chodit
Opera vznikla ve Florencii v roce 1600. Většina operních divadel poněkud krátkozrace uvádí operní repertoár od Wolfganga Amadea Mozarta po Giacoma Pucciniho (Leoše Janáčka, Richarda Strausse). Wolfgang Amadeus Mozart se narodil v roce 1756, Giacomo Puccini zemřel v roce 1924, Leoš Janáček v roce 1928 a Richard Strauss v roce 1949. Opera tedy existovala více než sto padesát let před Mozartem a existuje více než sto let po smrti posledních dvou operních velikánů. Jak v předmozartovské opeře, tak v opeře 20. století i v opeře zcela současné najdeme skvělá díla, která mohou obohatit poměrně bezradnou dramaturgii většiny operních domů. Jsou ovšem divadla, která si toto dramaturgické rozpětí uvědomují a opery z obou stran jejího vývojového spektra uvádějí. U nás je to například Janáčkova opera v Brně, která v posledních letech zaujala nejen široce rozkročenou dramaturgií, ale i pečlivou realizací uvádění těchto děl (po režijní i hudební stránce).
Barokní opery dlouho odpočívaly v prachu archivů. Až v roce 1920 německý historik umění Oskar Hagen uvedl v Göttingenu Händelovu operu Rodelinda. Potom se sporadicky barokní opery vracely do operního repertoáru, přičemž inscenátoři museli vyřešit celou řadu otázek. Tehdy se zdála nepřekonatelnou délka těchto děl, proto se začaly krátit, v áriích se vynechávala část da capo, což ovšem šlo proti smyslu těchto děl a jejich árií. Upravovaly se recitativy, které se překládaly do němčiny, značně se krátily a často se zcela nově zkomponovaly. Problémem bylo i obsazení rolí, které byly původně psané pro kastráty. Ty se transponovaly a přepisovaly pro barytony a také mezzosoprány – stávaly se z nich takzvané kalhotkové role. V první polovině 20. století již nebyli kastráti a takzvaní countertenoristé ještě neexistovali. Zakladatelem tohoto pěveckého oboru se stal až anglický pěvec Alfred Deller, který spolupracoval s Benjaminem Brittenem při znovuuvádění anglických barokních oper, zejména Händelových, a pro kterého Britten napsal i některé countertenorové role ve svých operách, například Oberona ve Snu noci svatojánském.
Dalším významným impulzem k návratu barokních oper do repertoáru bylo uvedení cyklu oper Claudia Monteverdiho v 70. letech minulého století v Zürichu, o které se zasloužili dirigent Nikolaus Harnoncourt a režisér Jean-Pierre Ponnelle. Tehdy uvedení těchto oper způsobilo doslova senzaci a barokní opery se začaly pravidelně vracet do operního repertoáru i těch největších operních domů. Postupně se začalo usilovat o takzvanou historicky poučenou interpretaci při jejich hudebním nastudování, přičemž režie těchto děl nezřídka byla a je velice moderní. Dnes se barokní opery pravidelně uvádějí na prestižních operních festivalech celého světa, nahrávají se na zvukové i obrazové nosiče a publikum se naučilo na ně chodit. Divákům většinou ani nevadí délka těchto oper, která je srovnatelná s některými operami Richarda Wagnera nebo třeba s Verdiho Donem Carlosem. Countertenoristé se běžně školí v prestižních hudebních školách a dnes si nedovedeme představit, že původně kastrátové role bude zpívat někdo jiný, než právě oni. Dokonce současní skladatelé zcela běžně ve svých operách pro ně píší role (George Benjamin, Philip Glass, Péter Eötvös a jiní).
Obnovená premiéra Händelovy opery Alcina v Brně
Janáčkova opera v Brně si je vědoma více než čtyřistaleté existence opery a do svého repertoáru zařazuje díla současná i barokní. Úspěšná inscenace Händelovy opery Alcina měla premiéru v roce 2022 a nyní byla pro čtyři představení obnovena. Magnetem obnoveného nastudování se stala brněnská rodačka a světově proslulá pěvkyně Magdalena Kožená. Myslím, že se nejednalo o snobskou záležitost, diváky do velkého hlediště Janáčkova divadla přivedla sama úspěšná inscenace a samozřejmě i hostování Magdaleny Kožené, která právě na této scéně před lety vystoupila v inscenacích oper Così fan tutte (1994) a Italka v Alžíru (1996). Od té doby zde, nemýlím-li se, v operních představeních neúčinkovala. Tehdy stála na začátku své kariéry, nyní se do Brna vrátila jako zralá umělkyně, vystupující na předních světových operních scénách a festivalech. Není divu, že všechna čtyři představení Alciny jsou beznadějně vyprodaná. Jakkoli Magdalena Kožená diváky do divadla přilákala (nejen z Brna, ale i z jiných měst), myslím, že každý z diváků bude představením, které v roce 2022 bylo nominováno Divadelními novinami na Inscenaci roku, nadšen. Barokní opery stále nejsou běžnou součástí repertoáru našich operních scén a v Brně přistoupili k inscenaci této opery s historickým poučením a nesmírnou pokorou. Operu nastudoval specialista na barokní hudbu a operu Václav Luks se svým souborem Collegium 1704 a komorním sborem Collegium Vocale 1704. Inscenaci nastudoval umělecký šéf Janáčkovy opery v Brně Jiří Heřman, který se snažil čtyřhodinové představení zdivadelnit a přiblížit dnešním divákům, kterým je délka barokních oper dost vzdálená (ostatně celý životní rytmus lidí 17. století byl velice odlišný od toho dnešního). Na jevišti Heřmanovi postavil scénograf Dragan Stojčevski domek, který se dá rozložit na několik částí, se kterými režisér dynamicky pracuje. Zvolená koncepce není nijak provokující, ale poctivě slouží dílu. Režie se vyvarovala veškeré popisnosti, celkovému vyznění posloužily i vhodně zvolené projekce i světelný design Daniela Tesaře. Kostýmy Alexandry Gruskové jsou funkční a charakteristické pro každou postavu, na jevišti – ostrově, kde žije kouzelnice Alcina, vystupuje také celá řada zvířat, například slon, tučňák, lev, tygr a další – ti všichni dotvářeli jednotlivé scény ve vtipné choreografii Jana Kodeta. Ostatně o této inscenaci psala po premiéře na Opeře PLUS podrobněji Blanka Hrubá.
Myslím, že po třech letech, kdy se Alcina hrála nejen v Brně, ale i v Caen a ve Versailles, se opera uležela a získala potřebný interpretační nadhled. Jistě mnoho diváků přišlo na Magdalenu Koženou v titulní roli. Odvedla maximální profesionální výkon, navíc stylově poučený včetně užívání dobového afektu zejména v áriích (v dobrém slova smyslu). Její hlas neměl problémy, předvedla jej v celé dynamické škále od pianissim až po forte. A právě její skvostná pianissima stojí za vyzdvižení, neboť se nesla celým hledištěm Janáčkovy opery. Vysoce profesionální bylo též její herectví, kdy ani na okamžik nevypadla z role a vytvořila skutečnou dramatickou postavu. Na jejím výkonu byla znát dlouholetá praxe s předními světově uznávanými dirigenty, kteří toho hodně o interpretaci barokní opery ví. Výkon Doubravky Novotné (dříve Součkové), který byl ozdobou již premiérového uvedení, také dozrál. Pěvkyně byla rovnocennou partnerkou Magdaleny Kožené, zaujala nejen ve velice běhavých koloraturách partu Morgany, ale i v jejích lyrických áriích, například v árii Credete al mio dolore na začátku třetího dějství. Velice kultivovaně a inteligentně zpíval také Tomáš Král roli Melissa. Pěvec se věnuje především interpretaci staré hudby, v níž sklízí velké úspěchy. Jeho hlas není poznamenán běžným operním provozem, zní přirozeně a volně, a myslím, že takto bude zpívat ještě dlouho. V countertenorové roli Ruggiera se představil americký zpěvák korejského původu Kangmin Justin Kim, jehož pěvecký projev trpěl intonačními i rytmickými nepřesnostmi, v hlubší poloze zanikal a vyšší poloha působila přílišným vibratem rozbitě. Tato role mohla být obsazena i mezzosopranistkou, protože sehnat kvalitního countertenoristu není určitě jednoduché. Part Ruggiera i na renomovaných nahrávkách často zpívají mezzosopranistky, například Teresa Berganza, Vesselina Kasarova, Maite Beaumont nebo Della Jones. Bohužel ostatní pěvci – Monika Jägerová (Bradamante), Andrea Široká (Oberto) a Ondřej Koplík (Oronte) – se ve velkém prostoru Janáčkova divadla ztráceli.
Samozřejmě nelze nezmínit Václava Lukse a jeho Collegium 1704 i Collegium Vocale 1704, který se nemalou měrou zasloužil o stylovou interpretaci tohoto krásného díla. Přestože je jistě provozně i finančně spolupráce Janáčkovy opery s tímto dirigentem a jeho soubory náročná, přináší své ovoce. Divadlo tohoto typu si v dnešní době nemůže dovolit interpretovat barokní operu jinak, než takto. A s radostí čteme, že v dubnu 2026 bude v Janáčkově divadle nastudována Händelova opera Agrippina právě Václavem Luksem (v režii ředitele divadla Martina Glasera).
Georg Friedrich Händel: Alcina
17. listopadu 2025, 17:00 hodin
Národní divadlo Brno
Inscenační tým
Hudební nastudování: Václav Luks
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Jan Kodet
Dramaturgie: Patricie Částková
Účinkující
Alcina: Magdalena Kožená
Morgana: Doubravka Novotná
Ruggiero: Kangmin Justin Kim
Bradamante: Monika Jägerová
Oberto: Andrea Široká
Oronte: Ondřej Koplík
Melisso: Tomáš Král
Kouzelník: Ladislav Mikeš
Collegium 1704
Collegium Vocale
Václav Luks – dirigent
