Cesta k opernímu Broučkovi – skladatele i divadel
Nastudování Výletů páně Broučkových je pro divadlo vždy velkou výzvou, a to i pro pražské Národní, kde měla tato fantaskní burleska, jediná Janáčkova komická opera, premiéru v roce 1920 jako jediná z jeho oper poprvé uvedená mimo Brno. Výlety páně Broučkovy vznikaly dlouho, devět let mezi roky 1908–1917 zahrnující i období první světové války. Vyplňuje (spolu s operou Osud) období mezi první Janáčkovou osobitou operou – Její pastorkyní s brněnskou premiérou v roce 1904 a následující Káťou Kabanovou z roku 1921. Patří do onoho horečně tvůrčího vzmachu skladatele, kdy si s Výlety prošel i martýriem hledání vhodného libretisty, který by upravil satirické broučkiády Svatopluka Čecha z 80. let 19. století.
Své múze Kamile Stösslové k Broučkovi Janáček v roce 1920 napsal: „Tak víte, co ten Brouček je? Tak zcela všední člověk: hubačí na celý svět a celý svůj život ztápí u džbánku piva. K ničemu dobrému na světě není. Ptáte se: Tak proč jste si takového člověka vybral pro operu? Proto, aby se všem zhnusil, aby byl na posměch a aby byl výstrahou! Proto Broučka vystavuji – na výstrahu. Je u nás těch Broučků na všech stranách dost a dost. Jen žaludek je jim vším.“ Pan domácí Brouček, milovník piva a svého pohodlíčka, vydatně popíjí v hostinci na Vikárce a prožije dva bláznivé sny: Jeden na Měsíci, kde je konfrontován s intelektuálními elitami a dá před blábolivými idejemi přednost uzenkám. Při druhém se dostane do 15. století, kde se snaží mezi bojovně odhodlanými husity ve chvíli bitvy na Vítkově skrýt svou zbabělost lhaním a za svůj podvod málem uhoří. Když se s úlevou probudí v hospodském sudu, chlubí se svým vymyšleným hrdinstvím.
Na často malicherné výtky a nedůvěru, se kterými se Janáček musel potýkat, byla satira bledničkově přejemnělých krasoduchů úlevnou náplastí. A jakoby u vědomí přicházející „nové doby“ také cítil potřebu očisty od českého provincialismu a malichernosti žabomyších sporů, které provázely vznik nové státnosti i přijímání jeho díla. Témata pohodlnosti, chvástavého i intelektuálního žvanění nebo revolučního odboje jsou ovšem stále aktuální. I pro českého diváka, natož pro zahraničního, je však dnes obtížně srozumitelná satira na pražskou uměleckou komunitu 20. let 19. století s humorem satiricky útočným, výsměšným, který působí přes rozum, chceme-li vychutnat groteskně nadnesené, nicméně přece jen poněkud zdlouhavé chvalozpěvy měsíčních „umělců“ i zanícené proslovy husitských bojovníků.
V porovnání s četností uvádění pětice Janáčkových profilových oper podle webu Operabase Výlety během posledních dvaceti let uvedly jen vídeňská Volksoper (2006), divadla v Lübecku (2007 s obnovením v roce 2013), Ženevě (2008), Frankfurtu (2008 s obnovením v roce 2014) a Trieru (2016). Ve Velké Británii Broučka nastudovala Opera North (2009) a v roce 2022 Grange Park Opera v koprodukci s Velkým divadlem v Poznani – David Pounteny je rozehrál jako pestrou revue s gejzírem třeštěně snových absurdit s pražskými památkami a turistickými kýči. Berlínská státní opera Pod lipami převzala v roce 2025 pod vedením dirigenta Simona Rattla inscenaci premiérovanou brněnským Národním divadlem na festivalu Janáček Brno 2024. Režisér Robert Carsen v ní Janáčkův satirický osten obětoval vizuální atraktivitě, když nechal Broučka, vynikajícího Nickyho Spence, opilecky snít v 60. letech minulého století. A z této doby vybral události, které podle něj mají vazbu na děj a témata Broučkových výletů: let Apolla 11 s přistáním na Měsíci, hnutí hippies, srpnové události roku 1968, upálení Jana Palacha a legendární vítězství českých hokejistů nad „Rusáky“ v roce 1969 (497. Operní panorama).
Ani česká nastudování nejsou v posledních letech četná: kromě brněnské Carsenovy inscenace zde na festivalu Janáček Brno v roce 2010 uvedly původní verzi pouze Výletu pana Broučka do Měsíce, v níž režisérka Pamela Howard svůj výklad opřela o konjunkturu nově vzniklé České republiky (8. Operní panorama). Do repertoáru Výlety zařadilo dvakrát pražské Národní divadlo: V roce 2003 (dirigent Sir Charles Mackerras, režie Jiří Nekvasil) inscenátoři kombinovali historizující patinu s odkazy na současnost a Jan Vacík v titulní postavě skvěle propojil obory dramatického a buffo tenoru. Další nastudování v roce 2018 (dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Sláva Daubnerová) zadusilo burlesku nesourodými tabelaux napříč stoletími, přičemž mělo v Jaroslavu Březinovi ideálního představitele pana domácího. Ostravské Národní divadlo moravskoslezské Výlety uvedlo v roce 2014 (dirigent Robert Jindra, režie Skutr, Brouček Arnold Bezuyen v alternaci s Jorge Garzou). Inscenátoři smířlivěji nahlédli na Broučka optikou pivního půllitru, když si přes své zbabělé chování (a možná právě pro ně) získal sympatie a jeho pragmatismus v konfrontaci se snobskými měsíčními intelektuály a husitskými ideology revoluce nakonec zvítězil (Operní panoramata: 188. zde a 202. zde).
V tomto kontextu je nastudování Výletů páně Broučkových Tyrolským zemským divadlem (s vypuštěním scény na začátku druhého dílu s výletem do XV. století, kde se mu zjeví básník Svatopluk Čech, který pronáší oslavnou ódu na minulost českého národa) dramaturgický počin, který bude v roce 2026 následovat divadlo v Görlitz a festival Bregenz (ve festivalovém divadle).
Pohled innsbruckých inscenátorů
Třebaže pro Tyrolské zemské divadlo jsou Výlety páně Broučkovy úplná novinka, zvolená díky jejich vzácnosti i nedávné vlně jejich objevování, ostatní Janáčkovy opery zde inscenační tradici mají: Její pastorkyňa 1990/ Příhody lišky Bystroušky 1995 / Zápisník zmizelého 1995 / Její pastorkyňa 2012 / Příhody lišky Bystroušky 2013 / Věc Makropulos 2016 / Káťa Kabanová 2021. Režisér innsbrucké inscenace Tobias Ribitzki, který působí v oblastních německých divadlech, si je vědom, že „Janáček byl ohledně své titulní postavy poměrně jednoznačný: chtěl, aby se jí člověk ošklíbal, aby její chování kritizoval a zpochybňoval. Brouček se jeví jako antihrdina: zástupce sebeuspokojeného měšťáctva, které se zajímá jen o vlastní prospěch, jako člověk, který má do jisté míry misantropické rysy.“ Ribitzki, nezatížený českým kontextem, ovšem pohled na pana domácího Broučka posunuje. Jak vysvětluje v programové brožuře k inscenaci: „velmi brzy si ale všimnete, že se to Janáčkovi podařilo jen částečně. Protože při vší averzi, již v nás Brouček může vzbuzovat, je v této postavě i něco hluboce lidského, ba dokonce dojemného. Každý zná například ten impuls stáhnout se ze světa, který je příliš složitý a plný konfliktů. Jenže takto samozřejmě soužití dlouhodobě fungovat nemůže. Brouček utíká do snů, protože věří, že se pak nebude muset zabývat světem kolem sebe. A přitom je zároveň dojemný i zraňující, směšný i lidský, zlý i nešika. Janáček nevytváří postavu, kterou člověk jednoduše „pochopí“. Neodhaluje snad například jeho výlet na Měsíc také hlubší touhu po citech, které ze svého života vytěsnil?“ Ribitzki vnímá jako ohromující nadčasovost Janáčkových Výletů: „Tato hra nedává jednoznačné odpovědi – nechává mnoho otázek otevřených. Částečně jde o sebeuspokojenost, nezodpovědnost, morální pohodlnost. S tímto postojem se setkáváme i dnes. mě přitom méně zajímá historický rámec než univerzální mechanismy. Proto nepracujeme například s konkrétními politickými aktualizacemi, ale s asociacemi. Janáčkovy kafkovské sny samy otevírají vazby k současnosti. A v druhé části nakonec zažíváme, jak rychle může morální přesvědčení sklouznout k násilí…„
Podle režiséra je zásadní brát vážně kafkovskost této hry, absurditu a místy až dadaistický humor: „Brouček, směšný i tragický zároveň, podniká alkoholové snové cesty jako antihrdina, v němž je mnoho lidského.„
V tom Ribitzki souzní s názorem dirigenta Matthewa Toogooda, podle kterého má Janáček na Broučka překvapivě i laskavý pohled: „Znovu a znovu se objevují drobná, téměř něžná hudební gesta, jako by orchestr říkal: „Ať je ten člověk sebevíc směšný, je jedním z nás.“ Právě v tom pro mě spočívá velikost té hudby. Ona odhaluje, ale neodsuzuje; tematizuje i jeho touhu po životě, který znamená víc než pivo a příjmy z nájemného. Možná Brouček sní, protože mu něco chybí, něco, co nikdy nedokáže pojmenovat – a právě v této nenaplněnosti spočívá jeho lidskost. Janáček navzdory veškeré ironii nikdy nesklouzne k cynismu. Jeho hudba zůstává vždy lidská. Nastavuje nám zrcadlo, ale s pochopením.„
Antihrdina s tváří každého z nás
Tobias Ribitzki se zpočátku věrně držel příběhu pana domácího Broučka, který z židle u pouliční lampy po žebříku vystupuje k Měsíci. Než aby hledal nějaký vyhraněný výklad, situace spíše ilustroval jen s velmi náznakovým zasazením do Prahy projekcí malovaných střech, asi jen mně připomínajících Malou Stranu. Satirické ostří, s nímž si vznětlivý Janáček, nekonečné roky čekající na uvedení Její pastorkyně v Praze, vyřizoval prostřednictvím broučkiád Svatopluka Čecha „účty“ se svými protivníky, nijak neakcentoval. Smích bylo v publiku slyšet jen sporadicky, když režisér v části na Měsíci sólisty a sbor záměrně neobratně roztančil.
Celkové ladění inscenace vycházelo ve scénách na Vikárce z pochmurné černé a různých odstínů šedé, aby se na Měsíci rozjasnilo do smetanově žluté s pastelovými barvami květů, říz dam a rukavic pánů při jednotně krémově světlých oblecích a buřinkách měsíčních intelektuálů. Vděčným scénickým efektem se stalo spuštění Etherey na houpačce. Druhý díl pak opanovala rudá barva, včetně Měsíce a mohutný dřevěný kříž, který se snese z výšky a „padne“ na stupně arény.
Spádu inscenace velmi pomohlo scénografické řešení Stefana Rieckhoffa. Jednotlivé části opery během instrumentálních meziher propojovaly videoprojekce Paula Barritta promítané na tylovou oponu. Tento britský animátor do operního světa výrazně vstoupil v roce 2012 animacemi Mozartovy Kouzelné flétny, která v režii Barrie Koskyho obletěla svět. Stejný styl uplatnil i na Výlety páně Broučkovy s komiksově pojatým Měsícem jako emotikonem, který šibalsky pomrkával a špulil pusu. Mezi hvězdami a hvězdičkami drandí na bicyklu (místo Pegase) kresba Broučka a Etherey. V druhé části Výletů však Barrittův groteskní styl projekcí deště, zvonů nebo pahýlu suchého stromu a květů se včelami na oslavu vítězství působil až banálně. Vlastní scénu tvořila půlkruhová aréna se stupňovitými lavicemi kolem centrálního kruhu. Byla na točně, takže v situacích na Vikárce jsme arénu viděli z vnějšího obvodu, který byl překrytý perspektivně namalovanou noční uličkou osvětlenou lampou jak ze starých fotografií.
Zvědavá jsem byla, jak si režisér poradí s Broučkovým výletem do české husitské historie. V 15. století jsme se však neocitli. Vojenské či snad policejní uniformy s rudými košilemi a rudými důstojnickými čepicemi, černými kalhotami s červenými lampasy na kšandách, černými úzkými kravatami a vysokými černými koženými holínkami mi při české zkušenosti evokovaly fašistické uniformy nebo totalitní milice s disciplínou autoritářské moci. I tím, že puškami, které vytáhli zpod poklopů v podlaze, mířili proti publiku. Na konci této části se spustí oprátka, kterou nasadí Broučkovi kolem krku. Kolem židle, na které vratce stojí, pak s pohrdáním vůči němu naházejí kabáty a tuto hranici chtějí zapálit. Výklad kafkovské absurdity, jak ji v rozhovoru o své koncepci popisuje režisér, jsem z toho nevyčetla a pro mě se míjel s touto částí Janáčkovy opery. Rozumím přitom, že stylizace místo věrné rekonstrukce historie otevírá prostor pro univerzální platnost tématu, jak snadno se horlivost pro nějakou „pravdu“ může zvrátit do fanatismu. Nemohla jsem se však zbavit nesouladu mezi Janáčkovou hudbou citující husitské zpěvy s triumfální oslavou statečnosti v boji proti cizáckému nepříteli a brutalitou fašisticko/totalitní ideologie danou kostýmy i jednáním postav – jakkoli pod dřevěným křížem, u kterého se modlí Kedruta. Toto řešení s přenosem do současnosti oslabilo vyznění Broučkovy přizpůsobivosti, zbabělosti a oportunismu.
Dirigentův rukopis a paleta sólistů
Původem australský dirigent Matthew Toogood je po letech působení ve švýcarském Bernu a v různých německých divadlech, včetně berlínské Komické opery, od loňské sezony prvním dirigentem Tyrolského zemského divadla. Vystihl hudební mnohovrstevnatost této Janáčkovy partitury s její výbušností, zároveň s vroucím lyrismem – a v této opeře i s Janáčkem impresionistickým, ba dokonce straussovsky valčíkovým pro vykreslení atmosféry na Měsíci vedle kontrastu stylizace husitských zpěvů, modliteb a velebně slavnostní národní hrdosti. Tooggod měl cit pro kontrast janáčkovsky sršaté drsnosti, náporů hudební energie vedle barvitosti lyrického zjemnění až tajuplně napínavého. Právě instrumentální přechody nálad se staly hudebním tmelem nastudování. Podstatné také bylo, že Toggod nehnal hráče do naddimenzované dynamiky, tím méně do zvukových extrémů, takže orchestr nepřekrýval zpěváky a přitom zůstal dostatečně barvitý. Až na drobné intonační nepřesnosti bylo zřejmé, že Tyrolský symfonický orchestr je na vysoké úrovni.
Florian Stern, představitel pana Broučka, patří k tenorovým oporám Tyrolské opery, v níž vytvořil přes padesát rolí. V obleku a buřince ztvárnil Broučka jako obtloustlého milovníka piva a svého pohodlíčka. Tu se naparoval jako samolibý žvanil, tu všeználkovsky hřímal a láteřil, opilecky se kolébajíc na vratkých nohou. Pohrdlivě se poškleboval všem okolo, aby se vzápětí stal terčem výsměchu sám, když zbabělecky kuňkal a poníženě se plazil. Groteskní nadsázku ani přesah do buffo tenoru, které by umocňovaly jeho směšnost, však neakcentoval. Naopak, působil až dojemně jako člověk, který utíká do snů ze světa, s nímž se nedokáže ztotožnit.
Alexey Saypin jako Mazal a Hazel Neighbour v roli Málinky všechny své trojrole pěvecky obsáhli, ale plastičtější odstínění dynamiky a hašteření této zamilované dvojice, sladkobolnou lyričnost básníka Blankytného a Etherey na Měsíci po hrdinské odhodlání pražana Petříka a bojovné Kunky ke svým výkonům výrazněji nepřidali. Z jinak spíše jednotvárného davu se vymykal Sakristián Marcela Brunnera, který byl pojatý jako trochu trhlý intelektuál se síťkou na motýly, do které chytá roztouženou Ethereu, aby ji odtáhl od Broučka. Třebaže tím vnesl do inscenace komický prvek, taková charakteristika by se hodila k jiným postavám, než je pečovatel o sakristii, liturgické předměty a hladký průběh bohoslužeb v chrámu sv. Víta, který navíc coby Domšík od Zvonu v druhé části Výletů páně Broučkových umírá v boji proti Antikristu. Basovou roli hostinského Würfela, který se Broučkových opileckých snech promění na Měsíci v kuchaře s vysokou čepicí a vařečkou coby mecenáš Čaroskvoucí a v 15. století v Konšela vytvořil s přehledem Alec Avedissian stejně jako Anastasia Lerman kalhotkovou roli Číšníčka / Zázračného dítěte a Žáka. Poněkud násilně se režisér snažil posílit komický aspekt opery rozšířením postavy Kedruty (Abongile Fumba), která v hábitu jeptišky s pohrdáním prochází kolem Broučka už během jeho popíjení na Vikárce. Další role kunšaftů v pražské Vikárce alias měsíčních umělců alias stoupenců Pražanů a Táboritů, v innsbrucké inscenaci uniformovaných vojáků, poněkud splývaly s davem, sborem Tyrolského divadla posíleného o externisty, který k pěveckému zvládnutí přidal i rozehrání akcí včetně rozdávání kvítků publiku.
Uznání Tyrolské opeře
V konkurenci vánočních trhů prozářených miliardami světel nebo světelné show v innsbruckém parku bylo představení v sobotu na Mikuláše, sedmé (z celkem jedenácti) od premiéry 2. listopadu, navštíveno dobře. Hlediště s kapacitou 750 míst bylo zaplněné odhadem ze dvou třetin. Vstupné zde není až tak vysoké – nejdražší za 59 €, nejlevnější za 12 €. Po první části byl potlesk zdrženlivý, na konci už diváci tleskali velmi uznale. Věřím, že přijetí opery, pro innsbrucké publikum zcela neznámé, prospělo uvedení této Janáčkovy opery v německém překladu Roberta Brocka. Originální staročeštinu druhé části Ute Becker a Alena Wagnerová v němčině upravily v souladu s inscenační koncepcí posunu do současnosti k většímu jazykovému sjednocení (diváci měli k dispozici i německé titulky).
Innsbrucká inscenace se nejspíš nestane průlomem v uvádění Výletů páně Broučkových. V každém případě ovšem zaslouží Tyrolská opera uznání za promyšlený a pečlivý přístup a vysokou úroveň nastudování. I z reakce diváků bylo zřejmé, že lze toto Janáčkovo dílo – náročné pro zahraniční inscenátory i publikum úzkou vazbou a ironickým pohledem na české dějiny – přenést přes kulturní hranice. A pojetím Broučka nejen jako antihrdiny, ale člověka, který nás oslovuje svou směšností, slabostmi i nenaplněnými sny, rozkrývat Janáčkovu nadčasovost i v této jeho velmi specifické opeře.
Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy
6. prosince 2025, 19:00 hodin
Tiroler Landestheater, Innsbruck
Realizační tým
Hudební nastudování: Matthew Toogood
Režie: Tobias Ribitzki
Scéna a kostýmy: Stefan Rieckhoff
Video: Paul Barritt
Dramaturgie: Diana Merkel
Osoby a obsazení:
Brouček – Florian Stern
Mazal / Blankytný / Petřík – Alexey Sayapin
Sakristán u sv. Víta / Lunobor / Domšík – Marcel Brunner
Málinka / Etherea / Kunka – Hazel Neighbour
Würfl / Čaroskvoucí / Konšel – Alec Avedissian
Číšníček / Zázračné dítě / Žák – Anastasia Lerman
Kedruta – Abongile Fumba
Skladatel / Harfoboj / Miroslav Zlatník – William Blake
Malíř / Duhoslav / Vojta od Pávů – Michael Gann
Básník / Oblačný / Vacek Bradatý – Qi Wang
Tyrolský symfonický orchestr Innsbruck
Sbor Tyrolského zemského divadla
Externí sbor Tyrolského zemského divadla
