S blížícími se devadesátinami se Zubin Mehta rozhodl uzavřít životní kapitolu a zpřetrhat své vazby s Izraelem. Indický dirigent, který stál v čele Izraelské filharmonie celých padesát let, v Bombaji novinářům řekl, že letos odřekl všechna svá vystoupení v Izraeli na protest proti „tomu, jak pan Netanjahu přistupuje k palestinské otázce“. Umělci podle něj „musí zaujmout stanovisko“.
Jeho prohlášení působilo impulzivně a poněkud neuváženě. Mehta tvrdil, že má Netanjahu v parlamentu „drtivou“ většinu, nikoli křehkou koalici, a že bude znovu zvolen — což je přinejmenším nejisté. Ať už tím sledoval cokoli, dal Zubin Mehta najevo, že se odvrací od země i orchestru, které stály u samých základů jeho kariéry.
V Mehtově branži nejde o první takové sbohem. Herbert von Karajan se v dubnu 1989 rozešel s Berlínskými filharmoniky po pětatřiceti letech v roli doživotního hudebního ředitele – oficiálně byl důvodem spor o obsazení postu prvního klarinetisty, ale skutečným důvodem byla vzpoura orchestru vůči jeho autoritářským metodám. Karajan, zlomený bolestmi, zemřel doma jen o čtyři měsíce později.
Bernard Haitink opustil orchestr Concertgebouw po čtvrtstoletí v jeho čele. Haitink, slovy jednoho z nekrologů, nebyl rozhodně splachovací a nakonec dospěl to k názoru, že v Británii si ho váží víc. Umělecké úspěchy obou dirigentů jsou doloženy stovkami studiových nahrávek.
U Mehty je otázkou, co z jeho odkazu vlastně přetrvá. Ačkoliv byl nejzručnějším dirigentem své generace – vybaven precizní motorikou mozkového chirurga, ušima, kterými slyšel i trávu růst a neodolatelným úsměvem – nikdy nestál v čele skutečně špičkového orchestru. Vyrostl v Bombaji, kde jeho otec založil jediný indický symfonický orchestr. V padesátých letech pak studoval ve Vídni ve stejné třídě jako Claudio Abbado a následně získal post asistenta v Liverpoolu, kde se setkal s rasovými předsudky.
V roce 1960 byl jmenován hudebním ředitelem v Montrealu, načež brzy následovalo angažmá v Los Angeles. Ani jedno z těchto těles tehdy nepatřilo k absolutní špičce, ale Mehtův hudební elán a společenský apel jim však zajistily mezinárodní pozornost. Spřátelil se se skupinou vycházejících izraelských hvězd vedenou Danielem Barenboimem, ke kterému se Mehta choval jako k mladšímu bratrovi. Společně s houslisty Itzhakem Perlmanem, Pinchasem Zukermanem a Barenboimovou snoubenkou Jacqueline du Pré se chopil kontrabasu v Schubertově kvintetu Pstruh – v dost možná nejradostnějším koncertu klasické hudby, jaký kdy televize odvysílala. Jejich až přehnaná neformálnost dokonale ladila s atmosférou šedesátých let.
V roce 1978 byl na přímluvu Isaaka Sterna jmenován hudebním ředitelem Newyorské filharmonie, která právě procházela krizí. Orchestr měl po krk asketického Pierra Bouleze a prahli po návratu k lesku a šarmu Leonarda Bernsteina. Mehta byl sice věcný při zkouškách a uměl to s bohatými dárci, chyběla mu však hlubší vize a tvůrčí odvaha. Jeho vztah s hráči, jak poznamenal jeden z jeho životopisců, nikdy nebyl dobrý a jeho třináctileté působení se zdálo podstatně delší.
Vrcholné období své kariéry prožil v Mnichově, kde ho Peter Jonas, britský šéf Bavorské státní opery, angažoval jako generálního hudebního ředitele s příslibem, že se od něj očekává pouze to, co ovládá nejlépe – vést hlasy i orchestr až k branám pomyslné hudební Valhally. Během osmi let tu Mehta dopřál mnichovskému publiku řadu italských „dojáků“, ale také epochální provedení Wagnerova Prstenu Nibelungova i strhující provedení Schönbergova Mojžíše a Árona.
V Berlíně i ve Vídni byl stálým hostem a filharmonikové s ním očividně hráli rádi. To, co jeho interpretacím chybělo na intelektuálním rozměru, doháněl Mehta čitelným gestem a kompaktním zvukem. Dodnes vzpomínám na jeho berlínské provedení Bartóka a Strausse – zážitek srovnatelný s michelinským menu podávaným na stříbře. Mehta byl zkrátka mistrem vysoké gastronomie pro výjimečné události, žádný ‚minutkář‘ z drahého hotelu. Vídeňští to ocenili tím, že mu svěřili slavný Novoroční koncert – a to hned pětkrát.
Vrchol slávy a bohatství mu zajistil koncert Tří tenorů z roku 1990, který se stal nejprodávanějším albem klasické hudby všech dob a nejsledovanějším přenosem svého druhu v historii televize. Mehta byl tehdy tím jediným, kdo dokázal ukočírovat přebujelá ega Pavarottiho, Dominga a Carrerase – byl to on, kdo v tom cirkusu hlídal úroveň. I když si v dobách své největší slávy říkal o astronomické honoráže, nikdy neztratil kontakt s prostým posluchačem.
Zatímco přelétal z jednoho lukrativního angažmá do druhého, kotvou mu byl nezlomný vztah k Izraeli a tamním filharmonikům. Toto spojení se zrodilo roku 1961 ze sdílené zkušenosti menšinové identity – Mehty, příslušníka indické komunity Pársů, a Izraele coby židovského útočiště. Jen v roce 1966 dirigoval Izraelskou filharmonii čtyřiadvacetkrát. O rok později přiletěl i v době války a stihl jít Barenboimovi a du Pré za svědka. Při každém ohrožení Izraele patřil mezi první, kdo přiletěl, aby podpořil morálku a hrál pro armádu, a to až v okupovaném jižním Libanonu. Během války v Perském zálivu v roce 1991 dirigoval v plynové masce a pózoval s politiky, Netanjahua nevyjímaje.
Po hudební stránce nasával Mehta rytmy a ironii Gustava Mahlera od hudebníků, kteří je měli v krvi. Oblíbil si izraelskou uvolněnost a na galavečírcích v Americe dokázal vybrat pro Izraelskou filharmonii miliony dolarů. Půl století byl jejich hlavním ambasadorem. Když pak přišla chvíle předat žezlo, s nefalšovanou radostí jej odevzdal svému izraelskému odchovanci Lahavu Shanimu. Vztah mezi Mehtou a „jeho“ lidmi nezkalil za celou tu dobu ani stín sváru.
Tedy až doteď. Po říjnovém útoku Hamásu v roce 2022 a během války v Gaze se po Mehtovi slehla zem. Zatímco Lahav Shani dirigoval pod hrozbou íránských raket, Mehta držel bobříka mlčení. Na rozdíl od Barenboima to nikdy nebyl žádný velký politický aktivista, ale s Izraelem teď prostě skončil. Proč? Možná ze solidarity ke svému celoživotnímu příteli, nebo z pocitu, který Němci nazývají Lebensmüdigkeit – tedy z únavy životem. I když své rozhodnutí přehodnotil a v lednu 2027 se k dirigentskému pultu Izraelské filharmonie opět vrátí, až v dubnu oslaví devadesátiny, orchestr bude hrát i bez něj a ze Zubina Mehty bude smutný exulant bez vlastního přístavu.
