Kafkovská temnota světa, kde se zpomalil čas
Tísnivá atmosféra a výrazně pomalá dynamika inscenace možná diváctvo Laterny magiky zaskočí, nečeká je žádná barvitá show poskládaná z dobrodružství barona Prášila: výchozí situací je zatčení a soud, většina inscenace se odehrává v soudní síni a ve vězení, které můžeme metaforicky vnímat jako celý společenský a politický systém, který je nepřátelský umění, jehož hlavní složkou je imaginace. Umělec je ze své podstaty nespoutatelná veličina, která i ve fyzickém žaláři nachází svobodu ve své fantazii. V tom je podobná dítěti, proto represivní systémy dbají na striktní procesy vzdělávání. Ale hranice, kde systém začíná být patologický, je neostrá. V současnosti sice žijeme v demokracii, ale také v situaci, kdy cítíme ohrožení nezávislé kultury, a právě v těchto dnech se sociální sítě opět hemží příběhy frustrovaných rodičů i pedagogů, kteří zápolí s unifikovaným systémem přijímacích zkoušek na střední školy. Ačkoliv inscenace vznikala dva roky a krize kulturní politiky je otázkou až posledních několika měsíců, se společenským vývojem rezonuje a propisují se do ní i rodičovské obavy. Je to osobní tón, na který nejsme zvyklí, stejně jako na rozmlženou rozvláčnost, která na jevišti (jistě záměrně) vzniká. Kdo chce, může ale v inscenaci hledat další znaky systémů či jejich dílčích částí: například když soudkyně požaduje po baronovi „Doložte!“ a „Dokažte!“, situace by se docela dobře hodila na psaní grantových žádostí, kde je třeba zavázat se k počtům repríz nebo deklarovat očekávaný počet oslovených diváků. Umělec je i ve svobodném systému stále v kolizi s nutností vykazovat čísla a obhajovat svou tvorbu ekonomickými ukazateli.
Baron Prášil, tedy skutečný Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen skutečně u soudu stál, když žádal o rozvod se svou mladičkou druhou ženou. Označen za lháře a podvodníka byl, ale nebyl pro to zatčen, ačkoliv mu nakonec obrazně řečeno jeho fantazie zlomila vaz. V nové inscenaci je ale právě jeho obrazotvornost důvodem k podezření i uvěznění. Na scénu vstupuje dítě v podobě loutky, vedené po způsobu asijského divadla, kdy loutkovodiči jsou herci přítomní s ní na scéně, příznaně s loutkou manipulující (Miřenka Čechová, Petr Boháč a Radim Vizváry ostatně propadli kouzlu japonského bunraku i dalším vlivům už před mnoha lety, kdy vznikal soubor Tantehorse). Naneštěstí matkou této holčičky je soudkyně – ztvárněná operní pěvkyní Markétou Cukrovou – která se snaží uchránit své dítě před jakýmkoliv kontaktem s fantazií a imaginací. Když dítě náhodou potká barona Prášila, který je ochotný čist mu a vyprávět o svých dobrodružstvích, je to okamžitě důvod k zatčení. Vždyť kazí mládež!
Srážka fantazie se systémem
Šlechtic s hejskovským postojem a vypínavou chůzí cestuje se svým kufrem plným neviditelného života a knih, které jsou také až podezřele živé – ostatně předměty a rekvizity na scéně čas od času ožívají a pohybují se jako ve skutečné pohádce, v tom směru jde o objektové divadlo. Zatýkající agenti (Lukas Bliss a Dalibor Lekeš) jsou svázáni nejen systémem, ale i kostýmem, který jim nedovoluje svobodný pohyb. Metafora pravidel a fyzického omezení tak prostupuje i vizuál. Neforemné a nekomfortní kostýmy nosí i soudkyně nebo hudebníci Roman Zabelov a Jan Šikl, kteří doplňují pitoreskní soudní líčení. Dveře otevírající se do prázdna nebo ty, v nichž znovu a znovu mizí procházející úředníci, evokují Proces, vizualita celkově připomíná třeba řešení Bigonzettiho taneční inscenace. Hra s prostorem a jeho tvarem, perspektivou by mohla být ještě absurdnější. Dřevěná ohrádka v soudní síni je nestabilní konstrukcí naklánějící se ze strany na stranu jako příď lodi na rozbouřeném moři. Jediným civilním prvkem je zapisovatelka – Galina Miklínová, která během inscenace v reálném čase kreslí ilustrace promítané na zadní projekci nebo polopropustnou revuálku (možná jen není na první pohled patrné, že jde o živou akci).
První část inscenace je koncipovaná jako výslech. Z rozmanitých historek si autoři příznačně vybírají tři setkání barona Prášila se zástupci říše zvířat. Chrání je, stávají se jeho přáteli. Návnada pro dětského diváka. Pod mořskou hladinou tančí s rejnokem, ztvárněným akrobatkou v závěsné konstrukci (Katarína Sobinkovičová), na souši pak s býkem, který je pojat jako trojdílná skulptura, tedy opět spíš jde spíše o manipulaci vodičů s objekty než o taneční choreografii, ačkoliv svůj part má také Dalibor Lekeš coby toreador. Hlavním účelem je ukázat Prášila jako soucitného člověka, jehož trápí bezdůvodné zabíjení a zbytečně prolitá krev. Nakonec vzpomíná na záchranu a sblížení s labutí, ovšem v současném kontextu: od smrti udušením v plastových odpadcích. Tady inscenace zbytečně sklouzává k realismu, který překvapuje názorností, protože v ostatních epizodách se pracuje více se zkratkou nebo metaforou, právě s onou tak skloňovanou imaginací. Situace ale nabízí jeden z řídkých humorných momentů, neboť zachráněná labuť, kterou si s gustem zahrála Nikola Márová, učí barona Prášila tančit valčík. Baronovo vyprávění je rámováno zděšením a odporem ze strany soudkyně, hudba Jana Kučery je až disonantní právě v jejím úřednickém partu.
Ve druhém jednání zastihnou diváci Barona Prášila ve vězení, z nějž zjevně nebude fyzického úniku, a tak mu nezbývá nic jiného než tento chudý svět oživit vlastní fantazií, která se pak stává paralelní realitou. Svým věznitelům se vysmívá, a odmítá strohé zacházení, ne snad s opovržením, ale s vědomím, že představuje svou vlastní autoritu z jiného světa, výstřední, ve staromódním kostýmu, s kočičím krokem, s dětskou křehkostí, která je ale nezlomná. Ve filmu, i posléze jako loutka jej doprovází krkavec, který snad odkazuje k Poeovi, nebo v Prášilových představách ožívá kabát jako neživý aktér. Uvězněný fantasta provádí rozumné i směšné úkony, do jeho samoty proniká i holčička-loutka, přitahovaná touto fantazií, aby si spolu hráli. Baron vzpomíná, jak byl nucen učit se jako malé dítě střílet, ale dnes žije v souladu s přírodou, v jeho fantazii ji ztělesňuje laň (Markéta Vajdová), ale zatímco dětské vzpomínky se odehrávají v projekci, setkání s přírodou na scéně.
Existencialismus jako univerzální východisko
Baron tedy nachází svobodu v imaginaci, která mu na scénu přivádí například znovu černou labuť, s níž může tančit a vyvolat svou představivostí i jiné postavy a maškary, jež patrně existují jen v jeho hlavě. Inscenace je tak trochu manifestem klasického existencialismu, jehož principy hlavní hrdina žije i využívá – jedním z nich je vědomí absolutní svobody bez ohledu na vnější podmínky, duše může zůstat svobodná i ve vězení. Baron zde v souladu s touto individualistickou filosofií vytváří svůj svět a zásady, jimiž se odpovědně řídí. Nevzdává se svého bytí ve fantazii a z jeho pohledu je absurdním ne jeho počínání, ale svět kolem, který je iracionální, a proto si v něm snová svůj vlastní řád. To, co se může zdát jako útěk z reality, je prožitek individuální existence, která svému vlastnímu nositeli přináší životní smysl.
Tvůrci pak zdůrazňují motiv dítěte ovládnutého příkazy dospělého světa, jako by chtěli zdůraznit, že tenhle svět není stvořen pro snílky, protože přežije jen poslušný. A dospělí to děti v dobré víře učí, protože je chtějí ochránit – ono se čisté zlo vyskytuje poměrně omezeně, nejvíc škod páchají dobré úmysly. V samém závěru se loutka promění v živou holčičku – uvažuji, zda to nemohlo být naopak: z živého dítěte plného fantazie a radosti z poznávání, se přece v systému může stát právě poslušná loutka, kterou stačí vést, a před tím je třeba varovat. Ale chápu, že herecký úkol by to byl asi nepřiměřený. Inscenace vyznívá svým způsobem beznadějně, pokud zůstaneme v racionální sféře: baron je uvězněný a dítěti je zakázáno snít. Potenciál obrácené perspektivy nabízí právě existenciální pohled, kterým můžeme vidět barona naopak jako vítěze, protože svou imaginaci a fantazii ubránil, a v oživlém dítěti potenciál, že se obrazotvorností nakazilo tak důkladně, že také systému dokáže v budoucnu vzdorovat. Jiné východisko jistě bude v inscenaci vidět aktivní umělec, jiné pedagog nebo ekolog.
Děti se během představení na mnoha místech bavily a smály, zajímají je pohybové gagy Radima Vizváryho, který trošku Prášila pojímá jako klaunský typ, navíc je dětské publikum nezatíženo strachy a životní úzkostí dospělých, takže na ně patrně inscenace vůbec nedopadá tak těžce. Dospělé by měla přimět k zamyšlení, do jakého světa nové ratolesti přivádějí, kde končí systém jako podstata společnosti a podmínka pro to, aby společnost vůbec mohla existovat, a kde začíná systém jako zkostnatěla konstrukce reprodukující sebe samu a střežící status quo. Musíme si na jednu stranu uvědomit, že bez hierarchie nebo sociálních her společnost nemůže vůbec existovat, ale je dobré snažit se udržovat systémy v kondici a struktury tak, aby zbytečně nesvazovaly.
Formálně je Baron Prášil objektové a fyzické nonverbální divadlo, s podílem zpěvu, akrobacie a tance, které ale nedominují. Herecká akce je zásadní, Radim Vizváry měl prostor pohrát si s postavou rebelujícího snílka a místo velkých fyzických etud (ačkoliv v tanci s rejnokem pracuje se závěsnou akrobacií) svést pozornost k výrazu, situační komice a manipulaci s objekty. Způsob, jakým ožívá loutka v jeho rukou a stává se rovnoprávným hercem, nese samozřejmě letitou zkušenost, které nelze dosáhnout na počkání, rozdíl je markantní. Ale i performeři Katarína Sobinkovičová, Markéta Vajdová, Inga Zotova-Mikshina, Lukas Blaha a Dalibor Lekeš s objekty a loutkami nakládají zručně. Skutečně bych ale v komunikaci zdůraznila neočekávat pohybovou složku rozmáchlou, dynamickou, protože inscenaci dominují loutky, objekty a projekce. A její podivně těžký dusivý tep, který ilustruje nudnou ubíjející realitu světa bez fantazie.
Miřenka Čechová, Petr Boháč, Jan Kučera: Baron Prášil
9. dubna 2026, 19:00 hodin
Stavovské divadlo, Praha
Realizační tým
Námět, scénář a režie: Miřenka Čechová, Petr Boháč
Dramaturgie: Martina Kinská
Choreografie: Miřenka Čechová
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Simona Rybáková
Hudba: Jan Kučera
Světelný design: Tomáš Morávek
Režie a kamera filmu: Pavel Berkovič
Rigging: Romana Stachovičová
Výroba loutek: Sébastien Puech, Paulina Skavova
Choreografie loutek: Amador Artiga
Kresba a animace: Galina Miklínová
Zvukový design a animace: Martin Hůla
Účinkující
Baron Prášil: Radim Vizváry
Soudkyně: Markéta Cukrová
Labuť: Nikola Márová
Zapisovatelka: Galina Miklínová
Performeři: Katarína Sobinkovičová / Eliška Brtnická, Markéta Vajdová, Inga Zotova-Mikshina, Lukas Blaha, Dalibor Lekeš
Hudebníci: Roman Zabelov, Jan Šikl
