Martinu Jankovou na albu doprovází česko-německá specialistka na kladívkový klavír Barbara Maria Willi na fortepiano, které je mimořádné nejen svým zvukem, ale i historickým kontextem.
Na doporučení klavírního stavitele a restaurátora Paula McNultyho padla volba na dobovou repliku křídla Johanna Baptista Streichera přesně z období, ze kterého pocházejí nahrané skladby. Jak vysvětluje Barbara Maria Willi, jejím cílem bylo „využít originální zvuk klavíru jeho doby, abych vykouzlila právě ty barvy, které musel mít na mysli Antonín Dvořák, když hledal svůj vlastní hudební jazyk.“
Martina Janková dodává, že album představuje sondu do formativního období Dvořákovy tvorby. Rané písně ze 70. let 19. století v sobě nesou ozvuky německého romantismu, zároveň však již obsahují nové prvky inspirované lidovou hudbou i osobitými kompozičními postupy.
Nahrávku vnímá jako hlubokou sondu do „divokého“ období Dvořáka-experimentátora, který v 70. letech 19. století teprve hledal svou hudební řeč a zápasil s úskalími české deklamace. Česká národní hudba totiž vznikala oproti polské či ruské až o jednu generaci později. Pojem „böhmisch” zachycoval do té doby běžnou německo-českou kulturní symbiózu, v níž bylo pro české skladatele naprostou samozřejmostí komponovat na německé texty. Album tuto skutečnost odráží a pohybuje se proto stále mezi těmito dvěma jazyky.
Po jejich velkém úspěchu zkoušela slavná brahmsovská interpretka, Amalie Joachimová, v Simrockově vile na vybraném publiku také účinek dalších Dvořákových písní z cyklů Vier Lieder nach serbischen Volksdichtungen mit Begleitung des Pianoforte a Vier Lieder aus der Königinhofer Handschrift (Böhmen 13. Jahrhundert), které Simrock vydal (1879, rok po Moravských dvojzpěvech) jako opusy 6 a 7.
Oba cykly Dvořák Joachimové nejen dedikoval, ale dovolil jí dokonce, aby do jeho tvorby několikrát i zasáhla. Rozhodla jsem se proto zmíněné písně nazpívat v této podobě, a to v německém jazyce. Dvě zbývající písně z původního cyklu Šestero písní z Králodvorského rukopisu, jež Simrocka nezaujaly, jsme ponechaly v původní podobě ve fantazijním archaizujícím jazyce Václava Hanky, ve kterém je v roce 1872 vydal jako op. 17 nakladatel Emanuel Starý v Praze.
Při studiu tohoto repertoáru vycházela s Barbarou Marií Willi ze svazku Písně II (2017) a nového svazku Písně I (2026), vydaných nakladatelstvím Bärenreiter Praha s. r. o. Druhý z těchto svazků, který vychází současně s tímto albem, završuje třináctileté úsilí věnované přípravě kompletního urtextového vydání Dvořákových sólových písní.
Barbara Maria Willi nahlíží na ranou tvorbu Antonína Dvořáka jako na fascinující prostor plný experimentů a tvůrčí odvahy, v němž se skladatel nebál opouštět tradiční formy i zažité harmonické kadence. Klíčem k uchopení této hudby je pro ni právě ono využití autentického zvuku dobového klavíru, jehož specifické barvy – od dramatických basů po subtilní diskant – umožňují nonverbálně vyjádřit skrytý význam slov. Celá nahrávka se tak stává sondou do Dvořákova originálního způsobu deklamace, kde se napětí mezi textem a hudbou projevuje v nečekaných rytmických kontrastech a jemné práci s přízvuky.
